1. Kapitola A spatřila jednorožce

11. října 2015 v 16:38

Začátek románu A spatřila jednorožce! Nájemný zabiják Mlynář táhne svou mladou vězenkyni zimní pustinou... Kam ji vleče a proč?





níh a mráz drtily krajinu ledovými spáry své krutosti. Vítr ženoucí sněhové víry zakvílel v obalených korunách borovic, jejichž řídnoucí porost poskytoval jen chatrný úkryt před nevlídností počasí.

Pod kopyty zakřupal sníh, z nozder vyšla pára.

Jezdec se otřásl, do kapuce vlčího kožichu mu vlétl nevítaný závan sněhu. Schoval hlavu mezi široká ramena a před dotěrnými vločkami se snažil krýt skrčen za koňskou šíjí. Na tváři ho pálil mráz, prsty na rukou a nohou už téměř necítil.

Otočil se. Přes oblak páry, jenž rozprostřel do vzduchu jeho výdech, a přes lem kapuce stažené hluboko do obličeje spatřil bezvládnou dívku přivázanou v sedle vrané kobyly.

Bude muset najít nějaký úkryt, kde se schovají před rozzuřenou přírodou, napadlo ho. Místo, kde by si mohla odpočinout, dát se dohromady, protože…

Ještě jednou se podíval za sebe.

Protože musí zůstat naživu. Jeho klient za mrtvolu neplatí a on potřeboval peníze.

Musí zůstat naživu - ještě pro jeden snad i naléhavější důvod. Rozpoznat takové věci na to měl vrozený zvláštní talent.

Někdo ho sledoval. Kvůli ní. A ani počasí ho nedokázalo zpomalit.

Na světě nebylo mnoho věcí, které by mu dokázaly nahnat strach, stín, jenž se držel za jeho zády, ho ale trápil jako skvrna na jinak čistém prostírání. Cítil jeho přítomnost, stejně jako bývá v povětří cítit blížící se zima.

Ještě jednou se podíval na dívku za sebou a něco mrazivějšího než okolní vzduch mu přejelo páteří a stisklo žaludek.

Ach, ty zatracené Zásady!

Škubnutím provazu popohnal kobylu nesoucí zraněnou dívku a projel mezi stromy, jejichž větve se pod náporem těžkého sněhu skláněly až k zemi. Les ustupoval, vítr nabíral na síle a neúprosně ho šlehal po zčervenalých tvářích. Dal si ruku před nos a každý nádech chvíli zadržoval v plicích. Mráz štípal na nosní sliznici.

V jeden děsivý okamžik dokonce zapřemýšlel, že se pomodlí, pak ale nad sebou pohrdlivě zakroutil hlavou. Modlitba by byla přiznáním, že je v koncích.

Zbývá jediné.

Dál si tedy razil cestu mrazivou krajinou.

A za ním jela stejně mrazivá smrt.





Přimhouřil oči před ledovým poryvem větru. Z prostoru vypálené polorozpadlé usedlosti zapadané sněhem vyčnívala propadlá střecha stodoly.

Seskočil z koně a vyšel na okraj lesa. Horizont se ztrácel v neproniknutelné stěně zuřivé vánice, jež zamlžovala krajinu i obrysy vysokého stavení, které před náporem požáru zřejmě zachránilo jeho umístění stranou zbytku usedlosti. Nyní drželo stodolu pohromadě snad jen jeho vroucí přání najít úkryt před sněhovou bouří.

Nebýt popraskaných rtů, usmál by se.

S opětovným zakroucením hlavou se otočil pro koně. Ne, neusmál. To nebyl jeho styl.




Vysněný úkryt postupně mizel ve zlaté záři plamenů a měnil se na popel. Spálil rozpadlé bednění oddělující mlat i došky střechy, která se propadla nad druhou perenou. Oheň prskal a skomíral, ale hořel.

Seděl opřený zády o stěnu a žvýkal sušené maso, zatímco temnýma očima bedlivě pozoroval dívku přivázanou zády ke sloupku. Sledoval tající hrudky sněhu usazené v jejích hnědých, k bradě střižených vlasech, jak rozpouštějí škraloup krve na hlavě. Sledoval ovčí vestu, i přes niž bylo znát, že je její nositelka vychrtlá, příliš hubená na to, aby se mohla nazývat krásnou ženou. Sledoval její bledý obličej a čekal na jakékoliv známky blížícího se vědomí. Přitahovala jeho zrak, stejně jako hvězdná obloha vábí zraky romantiků. Vypadala tak zranitelně, nicotně, a přesto to byla ona, kdo utratil pana Cibulku. Jak to dokázala?

On, nájemný zabiják, a nemůže odtrhnout oči od takového ptáčete! Kdyby na ní bylo alespoň něco vzrušujícího! Ale tělo, jehož jedinou pořádnou křivkou byl nos, ho dráždilo svou absencí dráždivosti.

Bezvýznamná holka! okřikl se. Tak proč se na ni pořád musí dívat? A co udělala muži, jenž se zve přízviskem Měsíční havran? Za co se jí chce mstít?

I on by měl právo na pomstu - za kolegu, kterého utratila. Byl ale profesionál s chladnou myslí a chladným rozumem. Přesto to nebyl rozum, co ho nutilo dát od ní ruce pryč. Co byla zač, že si na ni Měsíční havran najal duo nejlepších zabijáků?








 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 kirsty-pise kirsty-pise | E-mail | Web | 12. října 2015 v 14:24 | Reagovat

Zajímavě napsáno, tvůj styl se mi přesně hodí k celému příběhu, který vypadá na fantasy do morku kostí. Zatím příběh příliš hodnotit nebudu, protože se ještě nestihlo pořádně nic stát, čtenář nemá ponětí o tvém světě ani postavách, čímž nechci říct, že by to bylo nějak špatně. Jediné, co mě při čtení uhodilo do očí, bylo to přirovnání s prostíráním, prostě mi to nezapadá do celkového rázu vyprávění.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama