2. Kapitola A spatřila jednorožce

11. října 2015 v 18:20

Nájemný zabiják s přezdívkou Mlynář vzpomíná na noc, kdy byl na novou práci spolu se svým kolegou panem Cibulkou najat na starém, posvátném hřbitově... Tu noc zakopávali tělo... Tu noc se znovu setkali se Srpcem z Bogoly...




oc byla černá, jak už to tak ta mrcha mívá ve zvyku, dvěma zpoceným pánům se to ale náramně hodilo. Nabraná hlína se rozlétla do vzduchu a jako hnědý déšť pršela na zem.

"Kruci," ozval se z jámy nabubřený hlas. "Už mě bolej hnáty! Země je namrzlá!" odplivl si Mlynář.

"Vím, že pro toho parchanta není žádnej hrob dost hlubokej, ale tohle, řek´ bych, už musí stačit."

Kolegova lopata se ale nepřestávala rytmicky zakusovat do chladné země. Pohled bledého obličeje se širokými, tučnými tvářemi zužujícími se do úzkého čela korunovaného chomáčem krátkých vlasů říkal nesmlovavě: Kopej!

"A má to vůbec smysl, pane Cibulko?"

Další pohled: Neremce! Kopej!

"Ano, ano, vím. Toto je Zer Cianes, pohřebiště hrdinů," rozhodil Mlynář s ironickým nadšením rukama a vyfoukl z úst obláček páry. "Ale co když ani tady..."


Neremcej! Kopej! Muž s hlavou podobnou cibuli a panděrem připomínajícím přerostlou dýni si odplivl a nabral na lopatu hromadu hlíny zdobenou svým plivancem jako třešní na dortu.

Mlynář odevzdaně svěsil ramena. "Vůbec na to nevidím," postěžoval si.

"Chcete na to posvítit, pane Ventrinnone?" promluvil třetí hlas a v temné atmosféře uprostřed noci vznikajícího hrobu zazněl stejně nepatřičně jako veselý smích během pohřebního obřadu. Byl to tenký hlásek mladého děvčátka.

Oslovený zamrzl uprostřed pohybu. Stačilo mu jen trochu stočit krční páteř, aby poznal, že na pytli ležícím vedle jámy, zformovaném do tvaru uvnitř uloženého lidského těla, sedí drobná dívenka se dvěma zlatými cůpky svázanými červenými mašlemi.

"Mí drazí kolegové," zasmála se a Mlynáře, ač by to nikdy nepřiznal, pošimral na zátylku ledový dotek strachu. Upocené vlasy se pohnuly ve váčcích pokožky jeho veliké hlavy, neměly ale dostatek odvahy vstát, pokleslá spodní čelist ještě zdůraznila kopáčův půlměsícový profil.

Pan Cibulka třískl naštvaně lopatou. "Už mě to nebaví," zavrčel, opřel se zády o vyhloubenou díru a zhluboka si povzdechl. "Pěkné tělíčko, hen Mornays, vážně, dnes ses překonal, ale nemůžeš už konečně zhebnout?"

"Zřejmě špatně vykonáváte svou profesi," po Mlynářově pravici se pohnul drobný stín.

"Kdybychom to dělali špatně, hen Mornays, nebyli bychom tu dnes už potřetí."

"Třeba mě to baví," zasmála se dívka. "Umírat."

Mlynáře malá nožka hrubě nakopla do zad, až skončil svalený na dně hrobu. Bílá ručka uchopila lopatu, kterou pan Cibulka prve v rozčilení zahodil. Lžíce kopáčova nástroje ukrojila špičku hromady čerstvé hlíny, jež se navršila za Cibulkovými zády. Hen Mornays začal svůj hrob opět zasypávat a hlína padala do obličeje ležícího.

"Kruci, Rede," zaprskal Mlynář a postavil se na nohy. "Stejně vás zase zabijeme!"

"A já si zase najdu jiné tělo."

Pan Cibulka vyskočil, sednul si na okraj hrobu a nahrbil záda. "Chce to řešení, pánové," pronesl ledabyle a oklepal si tuniku.

"My jsme ale našli řešení, pane Cibulko. Třikrát jsme ho zabili."

"Točíme se v kruhu," pronesl dívčím hláskem pan hen Mornays, přezdívaný Srpec z Bogoly, odevzdaně, zapíchl lopatu do kopice hlíny a posadil se vedle pana Cibulky.

"Co chcete, hen Mornays?" zeptal se stroze Mlynář. "Abychom porušili Zásady?"

"Jsou to naše Zásady. Kdo jiný než my by je měl měnit a porušovat?"

Mlynář se zamyslel a pan Cibulka pouze podle zvuku poznal, že se škrábe na hlavě. "Situace je jednoduchá," prohlásil nakonec. "Srpec chce svou pomstu a já ho plně chápu."

"Na co myslíš, kolego?"

Copatá blondýnka se napjala. Rozhovor dvou mužů mohl konečně přinést něco nového. "Řeknete mi to jméno?" zeptala se nakonec jemným hláskem plným netrpělivého očekávání. "Pak budeme vyrovnáni. Smrt za smrt."

"Nemluvte o smrti, kolego," poprosil Mlynář a vylezl z hrobu. I pan Cibulka se zvedl a oklepal si ze zadnice zbytky hlíny. Uchopil lopatu a přehodil si ji přes rameno. "Pěkný hrob," zhodnotil znalecky.

"Tak řeknete mi to jméno?"

Měsíc vystoupil zpod trhanců černých mraků a ozářil Cibulkovu prazvláštně krojenou tvář, jen aby Mlynář spatřil jeho krátké, avšak rázné odmítnutí.

Mlynář si povzdechl. Kruh se opět roztočil.

Ty zatracené Zásady!

Pan Cibulka pevně sevřel násadu lopaty a v jediném mocném úderu urazil malé holčičce hlavu. Ta se ozářená matným světlem protočila ve vzduchu a skončila v právě vykopaném hrobě. Drobné tělíčko se svezlo na zem vedle pytle s první mrtvolou.

Mlynář přešel kolem hrobu a postavil se po bok svého kolegy. Oba chvíli tiše stáli a kochali se pohledem na odvedenou práci. Jen ta osamocená, malá, dětská hlava působila v hrobě jaksi nepatřičně.

"Kdy myslíte, že nás znovu najde?" zeptal se Mlynář bez známek vzrušení a zaujetí.

"Na tom přece nezáleží."

"Pánové Satreeve a Ventrinnon?" proplul náhle cizí, medový hlas mezi dolmeny a mohylami. Vzduch se zavlnil, jak Cibulkova lopata v mžiku oka změnila polohu a z odpočinkové pozice na jeho rameni zaujala v jeho rukou pozici vraždící.

"Lovec?" vyšla z Cibulkových úst úkosná otázka, zatímco se postavil tak, aby neznámý nemohl zahlédnout dětské tělo ležící za ním.

Muž zakroutil hlavou. "Skloňte lopaty, pánové. Jsem klient."

Do kruhu měsíčního světla, které znenadání drtivou intenzitou dopadalo na Zer Cianes, vstoupil mladík se smutnýma očima kontrastujícíma se širokým úsměvem a jeho vznešená tvář zazářila do noci jako koruna posazená na hlavu spravedlivého vladaře.

"Ale jak…"

Mladík ještě rozšířil svůj úsměv, až Mlynář očekával, že mu tím tahem musí každou chvíli prasknout rty. "Je někde nablízku váš třetí kolega?" zeptal se opatrně a rozhlédl se po pohřebišti, jako by čekal, že vyleze z některého z hrobů. Mlynář se nad tou myšlenkou pousmál. Ne, to nebyl úsměv. To mu jen do očí zasvítil měsíční paprsek odražený od mladíkových běloskvoucích se zubů a donutil ho k úšklebku.

"On je nyní, řekněme, trochu indisponován. Budeme vám muset stačit my dva."

Neznámý chápavě přikývl a ještě jednou se rozhlédl po okolí. "Budete tedy tak laskavi a doprovodíte mě na příjemnější místo?"

"Jestli jste opravdu klient, nacházíte se na přímo ideálním místě pro sjednávání obchodů s nájemnými vrahy," pronesl pan Cibulka nadšeně a pokynutím ruky pozval cizince, ať si přisedne k hrobu.

"Dobrá tedy, pak přejděme rovnou k věci."






Siehr an Gael, pobočník Měsíčního havrana, se opíral zády o starý, olezlý náhrobek. Jméno, jež na něm bylo vytesáno, ho nezajímalo, nezajímal ho osud člověka, o jehož poslední upomínku se tak ledabyle opíral. Pohodlně se usadil a usmál se. Siehr an Gael se usmíval velice rád. Moc dobře totiž věděl, že bezchybně tvarovaný úsměv dodává jeho vzhledu ohromující lesk a švih stejně, jako diamant činí kroužek kovu vzácným prstenem. Usmál se i přes to, že věděl, koho má před sebou.

Pana Ventrinnona - Mlynáře. Muže, jenž už se nedokázal dívat na srdcervoucí žal své ženy, kterou dennodenně svou nepřístupnou povahou trápil a týral, až se rozhodl dopřát jí věčný klid. Utratil ji v mlýnském kole. Už tehdy projevil vytříbený vražedný vkus a od té doby pomáhal lidem od utrpení. Utracoval často. Utracoval pečlivě. Utracoval rád. Vždyť na světě bylo tolik lidí, kteří potřebovali ulevit, potřebovali utratit.

I o panu Satreeovi, kterému se neřeklo jinak než pan Cibulka, už slyšel - jen neurčité, roztřesenými rty a šeptem vyslovované zkazky.

Nevěřil.

"Vy jste ti od Krvavého úhoře, že ano?" zeptal se, ale na potvrzení své otázky nečekal, ačkoliv Mlynář už otevíral pusu k tomu, aby události oné noci objasnil. "Vraždili jste šlechtice, kteří se snažili vyrvat náš ostrov z rukou Morinců," řekl, ale Mlynář v té větě kupodivu nenašel ani náznak obvinění. "Musím se vás proto zeptat, zda jste ochotni přijmout práci pro Měsíčního havrana."

Mlynářovy svaly se napjaly a v hrudi pocítil něco, co necítil už dávno. Nadšení. A hrdost.

"I když nám někdy není přání našich klientů po chuti," řekl s rozvahou, "práce je práce. Nezáleží na tom, kdo ji zadává a co po nás chce vykonat. Zásady," pronesl Mlynář a lehký nádech smutku, kterému se při vyřčení onoho slova nedokázal ubránit, přiměl pana Cibulku pohlédnout na svého kolegu, jako by ho viděl poprvé v životě. "Ale práce pro Měsíčního Havrana nám snad kromě odměny přinese i potěšení," zasnil se krátce. "Tak koho pro něj můžeme utratit?"

Siehr se musel usmát. Ach ano - zase! "Pěkně rovnou, to já mám rád. Žádné zbytečné předehry…"

Pan Cibulka zvedl dva slimáky svého v lidech nepříjemný pocit vzbuzujícího obočí, dávaje najevo netrpělivost.

"Víte, já ve skutečnosti nechci něčí smrt. Potřebuji vaši vychytralost, vypočítavost a úhybnost. Tu krásnou neuchopitelnost a úlisnost, s jakou se brání ryba, když ji chcete přidržet v ruce. Objekt, mladá dívka, musí zůstat naživu."

Pan Cibulka zkřivil rty. "Trapné."

"Ach ano, trapné," připustil zamyšleně Siehr an Gael a poškrábal se nehtem mezi zuby. "Avšak posečkejte s hodnocením této transakce, dokud nebudete znát všechny její náležitosti. Neboť ač trapná, myslím, že pro vás bude velice, velice výnosná."

A když Mlynář uslyšel, jaká má být jejich odměna, býval by se usmál, kdyby to byl jeho styl. Nakonec však svou velkou hlavou jen neznatelně přikývl. "Tak koho přesně to nemáme utratit?"



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 kirsty-pise kirsty-pise | E-mail | Web | 12. října 2015 v 14:51 | Reagovat

Nuže, druhá část mi příjde dost zmatečná. Možná, že to byl účel, nevím. Snad nám v dalších částech poskytneš nějaké vysvětlení. Jinak platí to, co jsem ti psala už u první kapitoly, jenom jsem si všimla, že tu máš zezačátku pár překlepů.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama