2. Kapitola A spatřila jednorožce

11. října 2015 v 18:20

Nájemný zabiják s přezdívkou Mlynář vzpomíná na noc, kdy byl na novou práci spolu se svým kolegou panem Cibulkou najat na starém, posvátném hřbitově... Tu noc zakopávali tělo... Tu noc se znovu setkali se Srpcem z Bogoly...




Noc byla černá, jak už to ta mrcha mívá ve zvyku, dvěma zpoceným mužům se to ale náramně hodilo. Nabraná hlína se rozlétla do vzduchu a jako hnědý déšť pršela na zem.

"Kruci," ozval se z jámy nabubřený hlas. "Už mě bolej hnáty! Země je namrzlá!" odplivl si Mlynář. "Vím, že pro toho parchanta není žádnej hrob dost hlubokej, ale tohle, řek bych, už musí stačit."

Kolegova lopata se nepřestávala rytmicky zakusovat do chladné země. Pohled bledého obličeje se širokými, tučnými tvářemi zužujícími se do úzkého čela korunovaného chomáčem krátkých vlasů říkal nesmlovavě: Kopej!

"Má to vůbec smysl, pane Cibulko?"

Další pohled: Neremce! Kopej!

"Ano, ano, vím. Toto je Zer Cianes. Pohřebiště hrdinů," rozhodil Mlynář s ironickým nadšením rukama. "Ale co když ani tady..."




Neremcej! Kopej!

Mlynář odevzdaně svěsil ramena. "Vůbec na to nevidím," postěžoval si.

"Chceš na to posvítit?" promluvil neznámý hlas. V temné atmosféře uprostřed noci vznikajícího hrobu zazněl stejně nepatřičně jako veselý smích během pohřebního obřadu. Byl to tenký hlásek mladého děvčátka.

Oslovený zamrzl uprostřed pohybu. Stačilo mu jen trochu stočit krční páteř, aby poznal, že na pytli ležícím vedle jámy, zformovaném do tvaru uvnitř uloženého lidského těla, sedí drobná dívenka se dvěma zlatými cůpky svázanými červenými mašlemi. "Mí drazí kolegové," zasmála se a Mlynáře, ač by to nikdy nepřiznal, pošimral na zátylku ledový dotek strachu.

Pan Cibulka třískl naštvaně lopatou. "Už mě to nebaví," zavrčel, opřel se zády o vyhloubenou díru a zhluboka si povzdechl. "Pěkné tělíčko, hen Mornays, vážně, dnes ses překonal, ale nemůžeš už konečně zhebnout?"

"Zřejmě špatně vykonáváte svou profesi." Po Mlynářově pravici se pohnul drobný stín.

"Kdybychom to dělali špatně, hen Mornays, nebyli bychom tu dnes už potřetí."

"Třeba mě baví umírat." Malá nožka hrubě nakopla Mlynáře do zad, až skončil svalený na dně hrobu. Bílá ručka uchopila lopatu, kterou pan Cibulka prve v rozčilení zahodil. Lžíce kopáčova nástroje ukrojila špičku z hromady čerstvé hlíny, jež se navršila za Cibulkovými zády. Hen Mornays začal svůj hrob opět zasypávat.

"Kruci, Rede," zaprskal Mlynář, oklepávající si z obličeje hlínu. "Stejně tě zase zabijeme!"

"A já si zase najdu jiné tělo."

Pan Cibulka si s nahrbenými zády sednul na okraj hrobu. "Chce to řešení, pánové."

"My jsme ale řešení našli. Třikrát jsme ho zabili."

"Točíme se v kruhu," pronesl odevzdaně dívčím hláskem Red hen Mornays, přezdívaný Srpec z Bogoly, zapíchl lopatu do kopice hlíny a posadil se vedle pana Cibulky.

"Co chceš, hen Mornays?" zeptal se stroze Mlynář. "Abychom porušili Zásady?"

"Jsou to naše Zásady. Kdo jiný, než my, by je měl porušovat?"

Mlynář se zamyslel. Pan Cibulka pouze podle zvuku poznal, že se škrábe na hlavě. "Situace je jednoduchá," prohlásil nakonec. "Srpec chce svou pomstu a já ho plně chápu."

"Na co myslíš, kolego?"

Copatá blondýnka se napjala. Rozhovor dvou mužů mohl konečně přinést něco nového. "Řeknete mi jméno toho, kdo si zaplatil mou vraždu?" zeptala se nakonec jemným hláskem plným netrpělivého očekávání. "Pak budeme vyrovnáni. Smrt za smrt."

"O smrti vůbec nemluv," vylezl Mlynář z hrobu. I pan Cibulka se zvedl a oklepal si ze zadnice zbytky hlíny. Lopatu si přehodil přes rameno.

"Pěkný hrob," zhodnotil znalecky. "Škoda, že jsi v něm nechtěl zůstat."

"Tak řeknete mi to jméno?"

Měsíc vyplul zpod trhanců černých mraků a ozářil Cibulkovu tvář, jen aby Mlynář spatřil jeho krátké, avšak rázné odmítnutí.

Mlynář si povzdechl. Kruh se opět roztočil.

Ty zatracené Zásady!

Pan Cibulka pevně sevřel násadu lopaty. V jediném mocném úderu urazil malé holčičce hlavu. Ta se ozářená matným světlem protočila ve vzduchu a skončila v právě vykopaném hrobě. Drobné tělíčko se svezlo na zem vedle pytle s první mrtvolou.

Mlynář přešel kolem hrobu a stoupl si po bok svého kolegy. Oba chvíli tiše stáli kochajíce se pohledem na odvedenou práci. Jen ta osamocená, dětská hlava působila v hrobě jaksi nepatřičně.

"Kdy myslíte, že nás znovu najde?" zeptal se Mlynář bez známek vzrušení.

"Na tom přece nezáleží."

"Pánové Satreeve a Ventrinnon?" proplul náhle cizí, medový hlas mezi dolmeny a mohylami. Vzduch se zavlnil, jak Cibulkova lopata v mžiku oka změnila polohu. Z odpočinkové pozice na jeho rameni zaujala v jeho rukou pozici vraždící.

"Lovec?" vyšla z Cibulkových úst úkosná otázka, zatímco se postavil tak, aby neznámý nemohl zahlédnout dětské tělo ležící za ním

Muž zakroutil hlavou. "Skloňte lopaty, pánové. Jsem klient." Do kruhu měsíčního světla, které znenadání drtivou intenzitou dopadalo na Zer Cianes, vstoupil mladík se smutnýma očima kontrastujícíma se širokým úsměvem a jeho vznešená tvář zazářila do noci jako koruna posazená na hlavu spravedlivého vladaře.

"Ale jak…"

Mladík ještě rozšířil svůj úsměv, až Mlynář očekával, že mu musí každou chvíli prasknout rty. "Je někde nablízku váš třetí kolega?" Opatrně se rozhlédl po pohřebišti, jako by čekal, že vyleze z některého z hrobů.

Mlynář se nad tou myšlenkou pousmál. Ne, to nebyl úsměv. To mu jen do očí zasvítil měsíční paprsek odražený od mladíkových běloskvoucích se zubů a donutil ho k úšklebku. "On je nyní, řekněme, trochu indisponován. Budeme vám muset stačit my dva."

Neznámý chápavě přikývl. "Budete tedy tak laskaví a doprovodíte mě na příjemnější místo?"

"Jestli jste opravdu klient, nacházíte se na ideálním místě pro sjednávání obchodů s nájemnými vrahy," pozval pan Cibulka cizince pokynutím ruky, ať si přisedne k hrobu.

"Dobrá tedy, pak přejděme rovnou k věci."





Gael z Marthonu, sídelní osady klanu Bradaigh, pobočník Měsíčního havrana, seděl uveleben na starém, olezlém náhrobku. Jméno, jež na něm bylo vytesáno, ho nezajímalo, stejně jako osud člověka, o jehož poslední upomínku se tak ledabyle opíral. Pohodlně si nátahl nohy a usmál se. Usmíval se velice rád. Moc dobře totiž věděl, že bezchybně tvarovaný úsměv dodává jeho vzhledu ohromující lesk a švih stejně, jako diamant činí kroužek kovu vzácným prstenem. Usmál se i přes to, že věděl, koho má před sebou.

Pana Ventrinnona - Mlynáře. Muže, jenž se nedokázal dívat na srdcervoucí žal své ženy, kterou dennodenně trápil svou nepřístupnou povahou, až se rozhodl dopřát jí věčný klid. Utratil ji v mlýnském kole. Už tehdy projevil vytříbený vražedný vkus. Od té doby pomáhal lidem od utrpení. Utracoval často. Utracoval pečlivě. Utracoval rád. Vždyť na světě bylo tolik lidí, kteří potřebovali ulevit, potřebovali utratit.

I o panu Satreeovi, kterému se neřeklo jinak než pan Cibulka, slyšel - jen neurčité, roztřesenými rty vyslovované zkazky.

Nevěřil.

"Vy jste ti od Krvavého úhoře, že ano?" zeptal se, ale na potvrzení své otázky nečekal, ačkoliv Mlynář už otevíral pusu k tomu, aby události oné noci objasnil. "Vraždili jste laidry klanů, kteří se snažili vyrvat náš ostrov z rukou Morinců," řekl, ale Mlynář v té větě kupodivu nenašel ani náznak obvinění. "Musím se vás proto zeptat, zda jste ochotni přijmout práci pro Kewildera z Kergasu, řečeného Měsíční havran."

Mlynářovy svaly se napjaly, pokleslá spodní čelist ještě zdůraznila jeho půlměsícový profil. V hrudi pocítil něco, co necítil už dávno. Nadšení. Hrdost.

"I když nám někdy není přání našich klientů po chuti," začal s rozvahou, "práce je práce. Nezáleží na tom, kdo ji zadává, ani co po nás chce vykonat. Zásady." Lehký nádech smutku, kterému se při vyřčení onoho slova nedokázal ubránit, přiměl pana Cibulku pohlédnout na něj, jako by ho viděl poprvé v životě. "Ale práce pro Měsíčního Havrana nám snad kromě odměny přinese i potěšení," zasnil se krátce. "Tak koho pro něj můžeme utratit?"

Gael se musel znovu usmát. "Pěkně rovnou, to já mám rád. Žádné zbytečné předehry."

Pan Cibulka zvedl dva slimáky svého obočí, dávaje najevo netrpělivost.

"Víte, já ve skutečnosti nechci něčí smrt. Potřebuji vaši vychytralost, vypočítavost a úlisnost. Tu krásnou neuchopitelnost, s jakou se brání ryba, když ji chcete přidržet v ruce. Objekt, mladá dívka, musí zůstat naživu."

Pan Cibulka zkřivil rty. "Trapné. Takovou práci neděláme."

"Ach ano, trapné," připustil zamyšleně Gael z Marthonu a poškrábal se nehtem mezi zuby. "Avšak posečkejte s hodnocením této transakce, dokud nebudete znát všechny její náležitosti. Neboť ač trapná, myslím, že pro vás bude velice, velice výnosná."

A když Mlynář uslyšel, jaká má být jejich odměna, býval by se usmál, kdyby to byl jeho styl. Nakonec však svou velkou hlavou jen neznatelně přikývl. "Tak koho přesně to nemáme utratit?"


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 kirsty-pise kirsty-pise | E-mail | Web | 12. října 2015 v 14:51 | Reagovat

Nuže, druhá část mi příjde dost zmatečná. Možná, že to byl účel, nevím. Snad nám v dalších částech poskytneš nějaké vysvětlení. Jinak platí to, co jsem ti psala už u první kapitoly, jenom jsem si všimla, že tu máš zezačátku pár překlepů.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama