3. Kapitola A spatřila jednorožce

11. října 2015 v 18:21

Další kapitola románu A spatřila jednorožce. Příběh se z Mlynářových vzpomínek vrací do opuštěné polorozpadlé stodoly a vězeňkyně se probírá z bezvědomí... Mimo dějovou linii se objevuje pasáž barda Thurpise, jenž se na ostrovech proslavil svým eposem Prokletí Havrnů. Co má bardovo vyprávění společného s celým příběhem?





přemýšlení ho vytrhlo nezřetelné zamumlání. Dívka sebou cukla, řasy se jí zatřepotaly. Okamžitě vyskočil na nohy, přidřepl k ní a počkal, až otevře oči.

Nedokázal se do nich podívat.

Stočil proto pohled na sloupek, k němuž ji přivázal, a pronesl větu, kterou ho Měsíční havran vyzbrojil. "Má Srpce z Bogoly," vychrlil. "Měsíční havran. Drží ho, má ho u sebe."

Dívka se zmateně rozhlédla, úporného výrazu, jenž Mlynář nasadil při vyslovování oné věty, si nevšímala. Ani ta samotná věta na ni neměla vliv, který očekával. Jako by jí vůbec nevadilo, že on má Srpce z Bogoly.

"Kde… kde to jsem?" rozhlédla se okolo sebe roztřeseně a chtěla se pohnout, ale pouta jí v tom zabránila. "A proč jsem sakra spoutaná?!" vyhrkla a snažila se osvobodit. Marně.

Něco bylo špatně, došlo mu a konečně se odvážil podívat se jí do očí. Ten pohled, ten pohled, kterého se bál, na který si pamatoval, se vytratil a Mlynář se bezděky trochu uklidnil.

"Kdo jsi?" zeptala se se vzdorovitě vystrčenou bradou.

Ta slova ho vyděsila. Už spolu přece měli tu čest… ale teď neměl náladu na vysvětlování. Rána, kterou jí uštědřil, byla zřejmě silnější, než zamýšlel. Ne, musel se opravit. Tenkrát byla přesně taková, jak zamýšlel.

"Jediné, co potřebuješ vědět, je, že Měsíční havran drží Srpce z Bogoly."

Z jejího pohledu mu došlo, že nemá tušení, kdo je Měsíční havran ani Srpec z Bogoly. Čekal, že se ho na to zeptá, ona však místo toho trvala na své předešlé otázce. "Kdo jsi?"

"Říkej mi Mlynář. Víc tě ale nemusí zajímat," řekl a opět se opřel o stěnu stodoly, zrak upřený do strany. "Stejně jako mě nezajímá, kdo jsi ty," zamumlal si pro sebe a pomalu se ohlédl zpět jejím směrem.

Přivřela víčka. Poznala, že jeho poslední věta nebyla tak docela pravdivá.




Škvírou v otevíraných vratech se dovnitř vetřel poryv větru přinášející sníh. Plameny ohně se zamihotaly.

"Konečně vzhůru," zaskřípal jeho hlas stejně jako zavíraná vrata stodoly. Na udusanou zem dopadl šípem prostřelený zajíc.

Dívka sebou trhla. "Kde to jsme?"

Mlynář shodil toulec z kančí kůže ze zad. Vypadal jako medvěd, který se neobratně pokusil převléct za vlka. Pomalu k ní přešel, na vysokých botách mu roztával sníh. Koně frkali.

Vzdorovitě na něj upřela obrovské oči, jež se vůbec nehodily k jejímu vzhledu veverky.

"Venku číhá ledová smrt. Včera - to nebyla obyčejná sněhová bouře," přitiskl jí k rozpraskaným rtům hliněný hrnek. "Již podruhé se od prvního sněhu ozvala taková bouře a v obou se skrývalo něco zlověstného."

Opatrně usrkla trochu vody, na pití však byla příliš ledová.

"Ještě pořád sis nevzpomněla?"

Zakroutila hlavou.

A on si oddechl.



Na hrad Greg-Den se snášel sníh, líně poletující vločky sledované skrz vitrážované okno bledou, zasněnou tváří.


Mladík nevnímal cinkání cínových pohárů a halasné výkřiky stolovníků. Neslyšel bouřlivý smích hradního pána, neslyšel stížnosti jeho drahé choti, které se pobyt na tomto odporném, barbarském, krysami prolezlém ostrově ani trochu, ale ani trochu nelíbí. Neslyšel skučení chrta, kterému někdo právě přišlápl nohu.

Zrak upíral do strže pod hradem, tak hluboko, kam až mu výhled okna dovolil. Na dno nedohlédl.

"Nesnáším, nesnáším, nesnáším!"

Už se ani nesnažil rozpoznat důvod toho nenadálého pisklavého křiku vážené hradní paní. Nezajímalo ho, proč náhle odskakuje od stolu, ani co si to oklepává ze svých strohých, ke krku upnutých šatů. Netoužil poznat, proč kolem ní krouží hladoví psi a proč se jeden z morinských šlechticů zvedá k omluvě.

"Tenhle ostrov to je - to je jen kupa hnoje uprostřed mořské vody!" pohár bouchnul o desku stolu. "Proč jsme nezůstali v Morině?"

Spokojené zamlaskání. Ohlodaná kost břinká o talíř. "V Morině bych nebyl nic. A tady…"

"Tady jsi moucha lebedící si na hromadě hoven!" Nasupené vydechnutí.

Hrdelní říhnutí. Poplácání po břiše.

"Thurpisi! Thurpisi, pojď sem k nám."

Mladík se pomalu otočil. Bachratý hradní pán se rozvaloval na vysoké židli, propalován nenávistnými pohledy své horší polovičky. Povrch dubového stolu vypadal, jako by se na něm porvalo několik rozzuřených chlapů, nebo jako kdyby u něj hodovala prasata. Při pohledu na morinské šlechtice si oslovený uvědomil, že druhá možnost bude nejspíše ta správná. Nadechl se a udělal několik neochotných kroků.

"Thurpisi můj drahý, rozbujař tuto pochmurnou náladu tím svým novým eposem! Prokletí havranů, tak se jmenuje? Pobudy s ním v podhradí veselíš a já, tvůj dobrodinec, ti nestojím za namáhání hlasivek?"

Thurpis pozvedl obočí. Emawere z Greg-Denu nikdy neoplýval citem pro poezii, netoužil naslouchat legendám a smyšleným příběhům. Nikdy neslyšel žádnou z jeho balad a romancí, přesto si ho na svém studeném, smutném hradě držel - bezúčelně, jen z čistého rozmaru. A nyní chce ukázku jeho umění?

V duchu zakroutil zmateně hlavou nad tou náhlou změnou v pánově chování, navenek se však jen hluboce uklonil. "Čekám toliko na vaše svolení, pane."

"Máš ho tedy! Začni!"

Bard se ještě jednou uklonil a sáhl do výklenku okna pro svoji loutnu.

"No tak! Začni!"

Rozhlédl se po všech přítomných, a i když věděl, že nikdo z nich jeho úsilí neocení, jal se zanotovat první sloky svého posledního díla.

"Za mlhou jak za závěsem
stojí starý, spadlý hrad.
Obklopený temným lesem
stát tam tak bude napořád.

Veselá tam slyšet slova,
povyk, ryk a zpěv už není.
Nikdo nezaslechne znova,
co zničilo předurčení."






 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 kirsty-pise kirsty-pise | E-mail | Web | 12. října 2015 v 15:20 | Reagovat

Už se nám to začíná rýsovat... Tedy, jestli jsem to celé správně pochopila. Svoje teorie si ale prozatím nechám pro sebe a uvidím, jak to bude v další kapitole. Možná, že jsem hnidopych, ale jestli je to tak, jak to vypadá, tedy že jde o klasickou fantasy, podobnou prostředím reálnému středověku, kde se tam pak vzal plechový hrnek? A ještě jedna věc, to jak píšeš, že by se na Mlynářova záda vešly klidně tři lidé, mi přijde trochu přehnané.

2 Klarisa Klarisa | 12. října 2015 v 18:47 | Reagovat

Díky za komentáře! Upravila jsem to, jak říkáš - pryč plechový hrnek a široká záda! :)

Měla by to být klasická fantasy (nebo tak jsem to alespoň zamýšlela). Budu se snažit spolu s dalšími kapitolami vkládat i popisy postav a ostrova atd., ať se v tom čtenář lépe zorientuje, takže časem se to snad vše ještě trochu zpřehlední:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama