5. Kapitola A spatřila jednorožce

11. října 2015 v 18:30
Naši hrdinové se vydávají na cestu a Mlynář se pořád drží svých Zásad...




Venku, za roubenými stěnami pobořené stodoly, burácela nová vánice, stromy se ohýbaly. Hleděla do ohně, nad nímž držel Mlynář pečícího se ušáka. V ohni musely být odpovědi. Cítila, že tam jsou. Jen kdyby mohla natáhnout ruku a vzít si je, uchopit je jako ohořelé štípance dřeva.

"Co my může Měsíční havran udělat? Já už jsem zemřela." Chytila se za špinavou vestu z ovčiny lemovanou liškou. "A tohle?" pohodila hlavou, když se jí umazané vlasy nalepily na tvář. "Stejně tak ani ty už nedokážeš zabít kůži ze zajíce."

Mlynář mlčel, slyšela jen prskající spalované dřevo. Cítila se podivně uvolněná. Mlynářova směs zřejmě začínala působit, ať už měly být její účinky jakékoliv. Hleděla do ohně, do záblesků šarlatu a jantaru, oči se jí klížily. Přes přivřená víčka, přes závoj řas se jí najednou zdálo, že v hučení plamenů slyší šepot, tiché výkřiky. Ne, to nejsou plameny. Vidí hřívy. Bílé hřívy barvené šarlatem ohně do krvavě ruda. Poděšené řehtání se nese nocí. Zatřásla hlavou, nedokáže ale přerušit spojení s ohněm. Plameny najednou burácí stodolou, křičí, vzpínají po ní hořící chapadla. Zajíc nad ohněm černá spáleninou, stodola se plní dýmem.

Dýchá rychle, zděšeně. Třese se, pálená hranicí divokého ohně. Odletěli bílí koně nocí, na větvi sedí havran, temný obrys. Symbol tajemství. Kráká a přidává se k hejnu, jež černými těly zakrývá měsíc v úplňku.

"Ne!" vykřikne a zády naráží na něco tvrdého. Sedí ve stodole, opřená o sloup, provazy těsně obepnuté kolem zápěstí. Venku se v divokých vírech prohání sněhová bouře. Zaječí pečínka voní.

"Vzpomněla sis."

"Ne." Hřbetem ruky si utřela pot z čela.

"Ale ano, jen ještě nevíš, co jsi viděla," stáhl Mlynář opatrně zajíce z klacku. Maso bylo tuhé a mezi zuby křupala spálenina, přesto byla vděčná za každé sousto.

"Kam půjdeme, až bouře přejde?"

Utřel si ruce do kabátce, který nosil pod vlčím kožichem, otázku nevnímal.

"Tak kam půjdeme?"

"Já jsem tvůj únosce, ne doprovod! Jestli se budeš pořád tak hloupě vyptávat, tak tě čistě pro tu radost uškrtim a vzdám se své bohaté odměny!" řekl, i když věděl, že by to nikdy neudělal. Zásady.



Přes noc napadl nový sníh, vrata skřípěla námahou pod odsouvanou návějí. Pruh světla, jenž proudil do příšeří stodoly, ozařoval Mlynářovu mohutnou postavu a tvář zaujatě zkoumající bílou krajinu bijící do očí svým jasem.

Polkla poslední lok Mlynářova nového dryáku a olízla si rty. "Mám hlad. Dojdi něco ulovit."

"Jsi můj vězeň, ne moje žena," zvednul ze země sedlo a přešel ke koním.

"Rozvaž mě. Musím na záchod."

Dělal, že ji neslyší, dál klidně sedlal svého siváka.

"Neuteču."

Mlynář bez zájmu zapnul další přezku. Našpulila naštvaně rty.

"Potřebuju se protáhnout a rozproudit krev. Kam bych tady utekla? Co bych ti mohla udělat?"

Neotočil se. Vzpomínal na pana Cibulku.

"Rozvaž mě!" křikla. Byla velice překvapená, když se konečně obrátil a skutečně ji odvázal od sloupku. Ruce ji ale nechal svázané a konec dlouhého provazu držel pevně v dlaních, jako by byla zlobivým psem, co se chystá utéct za fenou.

"Máš pravdu, musíš se protáhnout, ale už si na mě nedovoluj. Pochopilas, že tě chce Havran živou, já se ale nebojím postavit proti jeho vůli." Ano, opravdu se nebál, ale znamenalo by to porušit Zásady. "Nezapomínej ale…"

"Já vím. Havran má Srpce z Bogoly," řekla trochu výsměšně a ihned si za to v duchu zanadávala. Jen bohové - a Měsíční havran - vědí, co to pro ni znamená, v každém případě to ale zřejmě nebylo nic, čemu by se mohla posmívat. Byl Srpec z Bogoly její přítel? Měla se poslušně nechat dovést až k Havranovi pod pohrůžkou jeho smrti? Za co si zasloužila takovou pozornost? A samotný Havran… Mlynář o něm mluvil jako o budoucím osvoboditeli ostrovů… Jak mu asi mohla zkřížit cestu?

Mlynář ji popostrčil ven a pomalu vyšel za ní. Slunce odrážející se od sněhu spalovalo zrak, krajina se utápěla v bílém zimním nedostatku rozmanitosti.

"Tak dělej."

"Rozvaž mi ruce."

"Ne."

"A jak…"

"Poraď si."

"Rozvaž mi ruce!"

"Tvá smůla," pokrčil Mlynář mohutnými rameny a přitáhl ji za provaz zpátky k sobě.

"Dobře, dobře!" vzdala se. "Ale otoč se."

"Nemáš, co bych neviděl."

"Otoč se."

"Proč?"

"Otoč se!"

Sníh dosahoval do půli lýtek a práce by to byla nesnadná, i kdyby Mlynář co chvíli netahal za provaz, aby se ujistil, že tam stále je. Když konečně uslyšel zapínání přezky na opasku, prudce škubl, až zmizela ve sněhu.

"Kam teda jedeme?" postavila se s námahou na nohy a oklepala si z vesty sníh.

"Tu otázku už nepokládej. Je ošoupaná jako moje boty."





 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama