6. Kapitola A spatřila jednorožce

11. října 2015 v 18:35

Koňský hřbet se rytmicky pohupuje a mladá dívka si pomalu začíná vzpomínat na svou minulost... včetně toho, jak si jako malé dítě přála spatřit jednorožce... Je tady další kapitola A spatřila jednorožce!



lunce nepříjemně svítilo do očí, semkla tedy víčka a nechala se kolébat monotónními pohyby kobyly. Naslouchala jejímu dechu, zatímco jí hlavou stále vířily myšlenky. Její život zůstával skrytý někde uvnitř její duše stejně jako krajina pod sněhovou peřinou. Objevit ho ale bylo neskonale těžší, než odhrnout napadaný sníh.

Koňský hřbet se rytmicky pohupoval, sníh křupal pod kopyty jednotvárně jako bušení srdce.



Otevřela oči. Spatřila olověnou oblohu a bílou závěj podobou hřívám jednorožců. A náhle - krev rozlévající se sněhovým baldachýnem, jednorožci vzpínající se na zadní, haleni krví jako rudým kropířem.

Koňský dech a křupání sněhu doprovází známou melodii. V uších jí zní slova písně, jež by měla znát…

Vidí tváře, tak důvěrně známé, a přesto cizí, postříkané krví, jež bije do očí zářivou rudostí. Krev se valí po hradbách hradu skrytého uprostřed mlh… stéká po kopci a slévá se s divokou řekou.

Svět zamrzá. Přichází sněhová bouře.

Přijdu si pro tebe ledovou krajinou, mé dítě. Zavolej a přijdu pro tebe.

Volá, snaží se křičet, dech jí ale vázne v hrdle.

Netanči! Netanči! Zachraň rohaté koně!

Pryč! Pryč! Ohání se rukou.

Křičí, ale svůj hlas neslyší.

"Hej!" proplouvá k ní vzdálené volání a odhání krvavé jednorožce. "Kruci, Veverko, vzpamatuj se!"

Sedí v sedle vrané kobyly, na kůži ji pálí pot. Kobylka postává klidně v závěji, jež je opět jen obyčejným sněhem.

"Co se děje?" naklání Mlynář hlavu na stranu a slepené hnědé vlasy mu padají do očí.

"Zpíval sis písničku, že ano?" zeptala se naléhavě, aniž by spustila pohled z černé hřívy před sebou. "Co jsi to zpíval?"

"Já? Nic jsem nez..."

Les zašuměl. Několik vran se vzneslo nad vrcholky sněhem obalených smrků. Mlynář odvrátil pohled směrem k blízkému porostu stromů a zúžil zrak.

Koně zafrkali. Vranka pohodila hlavou a začala se vzpouzet.

"Koně jsou neklidní."

"Nejen koně."

Les znovu zašuměl. Do korun stromů zadul vítr a spolu s tím ševelením se ozvalo divoké zařehtání vzdáleného koně.

Mlynářův sivák vyfoukl oblak páry a zatančil na zadních. Provaz poutající dívčino zápěstí sebou prudce škubl, jak se Mlynář pokoušel uklidnit vzpouzející se zvíře. Spatřila jeho vyděšený pohled, když se i vranka postavila na zadní.

Vykřikla. Svázané, mrazem znecitlivělé ruce ji neumožnily čehokoliv se pevně přidržet. Vypadla ze sedla a provaz se jí zakousl do zápěstí, klouby v ramenou zapraskaly. Vranka se dala na útěk a ona se bála, že se sivák splaší také a potáhne ji za sebou sněhem, dokud Mlynář provaz nepustí nebo z koně nespadne. Když se však podívala Mlynářovým směrem, spatřila ho, jak hladí náhle zcela klidného koně a něco mu šeptá do ucha.

Rozhlédla se bílou krajinou. Slunce se stále odráželo od sněhové pokrývky, která pod sebou dusila přírodu, obloha byla stejně šedivá. Jen vzduch se tak zvláštně, nepřirozeně tetelil jako za největších veder, jako zčeřená hladina rybníka a okolí náhle zaplnila zvláštní atmosféra - napětí, jež však nepůsobí ani trochu nepříjemně.

A tam, na hranici horizontu, tančily paprsky poledního slunce na bělostné srsti majestátně stojícího koně - zalapala po dechu - z jeho čela se tyčil kroucený roh.

Jednorožec zařehtal. Smutně. Ublíženě. Ten pohled ji neskutečně zastudil, stiskl srdce ledovým pařátem hořké vzpomínky a donutil ho bít až děsivě rychle. Krajina kolem jednorožce pulzovala, tepala stejně jako údery jejího srdce. Jasně si uvědomovala ten tlukot - rychlý a výrazný v okolním tichu, prostupující celým jejím tělem, až se zdálo, jako by se celé okolí otřásalo těmi ranami. Na tváři ji zapálila slza.

Mlynářův kůň klidně oddechoval, zatímco Mlynář zapomněl dýchat úplně. S podivným výrazem na tváři a hlubokým překvapením v očích sledoval tvora stojícího ve sněhu s hřívou vlající po větru jako zástava naděje.

Jednorožec opět zařehtal a ona náhle věděla, že v tom smutném projevu je vepsaný celý příběh jejího života. Vstala, sníh zacuckovaný v lemování ovčí vesty. Udělala krok, natáhla svázané ruce…






"Chtěla bych spatřit jednorožce," žadonilo dítě u snídaně.

"O tom už jsme se bavili, Shenty," odbýval ji otec se zvláštním výrazem ve tváři. "Jednorožci neexistují."

"Musí existovat," nedala se. "Jsou popsáni v knížkách, ztvárněni na rytinách a vykresleni na obrazech, tak přece musí existovat!"

"Lidé si je vymysleli, jez!" Dřevěný talíř bouchnul o stůl.

"Lidé nemohou mít tolik představivosti, aby dokázali vymyslet něco tak úchvatného," zašeptala se skloněnou hlavou a přitáhla si talíř blíž. "Prostě nemohou."







 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama