7. Kapitola A spatřila jednorožce

11. října 2015 v 18:37

Z poslechu písničky, kterou si Mlynář po cestě zpívá, se mladé dívce vybaví celý její životní příběh. A vzpomene si i na to, že tu píseň napsal bard Thurpis na základě jejího vyprávění... A na počátku toho všeho bylo přání jedné malé holčičky spatřit jednorožce... Další kapitola je zde!




o očí jí zazářilo slunce odrážející se od sněhové pokrývky a bělostný přízrak se vytratil stejně náhle jako ta vzpomínka. Jako by se slil se stejně bílým pozadím zimní krajiny.

"Co to…" vypravil ze sebe Mlynář, když se konečně odvážil k nádechu.

Otočila se k němu a on skoro couvnul před tím pohledem. Tenhle výraz znal, tenhle výraz si pamatoval. Takhle se na něj dívala, když ji s panem Cibulkou našli, a dnes stejně jako tenkrát bylo v tom vzezření něco smutně nespravedlivého. Z jejích očí zmizel závoj zapomnění a lesk navrácených, slzavých vzpomínek a tíha vědění ještě prohloubily sílu toho pohledu.

"Má Srpce z Bogoly!" připomněl jí rychle a ihned si uvědomil, že to v tu chvíli zaznělo dost nepatřičně.

Co se odráželo v jeho vlastních očích? Snad ne strach?

"Zpíval sis písničku. Před tím… před tím, než…" Sklonila hlavu, hlas jí uvázl v hrdle.

"Nic jsem nezpíval!" zapíral Mlynář jako malé dítě bránící se před obviněním z hloupé vylomeniny. Na jednorožce rázem zapomněl.

"Slyšela jsem tě. Nelži."

Mlynář se zahleděl na horizont. Musel odvrátit pohled před jejíma očima. Co to pocítil za bodnutí? "Myslel jsem, že spíš."

"Co to bylo za písničku?" zopakovala netrpělivě svou otázku.

Zabiják zhluboka vydechl a svěsil ramena. "Je to epos jistého barda Thurpise."

"Co se v něm zpívá? Jak byla ta slova?"

Zatvrzele se díval do dáli, jako by předstíral uraženost, a zarytě mlčel.

"Mlynáři!" trvala na odpovědi, v očích němou prosbu.

"Dobrá, dobrá!" rozhodil nakonec rukama. Odkašlal si, ale nezpíval. Pouze zarecitoval dvě sloky:


"Už stojí mnoho let a dní
hrad jak drahokam nehnutě.
A tam ve věži západní
světlo lze spatřit v komnatě.

Sám v lese stojí krásný hrad-
-čtyři věže až do nebes.
A hradní paní i tentokrát
hledí z okna v temný les."


Viděl, jak se jí rozšiřuje pohled a zatoužil jí znovu připomenut, že Měsíční havran zadržuje Srpce z Bogoly, ale tentokrát poznal, že se to najednou nějak nehodí. Svěsila hlavu a hnědé lokny jejích vlasů Mlynářovi zakryly pohled na její tvář.

Sivák pohodil hlavou, z větve nedalekého smrku se svezla kupa sněhu.

"Ne," řekla chraptivě. "Jen jedna věž."

Věděla, že se na ni zaujatě dívá, že zvedá to své huňaté obočí a že otevírá pusu k otázce. Pak se ale rozmyslel a zůstal zticha. Jen čekal.

Mlynář sám nechápal, co se to s ním děje. Proč už nezatáhl za provaz a nedonutil ji následovat ho v hledání splašeného koně? Proč už dávno nepokračují v cestě? Proč tu stojí jako chudák, co čeká na milodar? Přesto se neodvážil udělat krok, neodvážil se vyslovit své otázky, natož onu hloupou připomínku o Srpci z Bogoly.

Pomalu zvedla hlavu, po tváři jí stékala slza.

Jako lusknutím prstem to bylo všechno zpátky. Ožila, probrala se ze zapomenutého hrobu, na který nikdo nechodil pokládat smuteční věnce. Zhluboka se nadechla. Zimní krajina zmizela v mlze jejího slzavého pohledu. Mráz ustal, nebo ho už nevnímala.

"Hrad z onoho eposu měl pouze jednu věž," pronesla ztěžka. "Vysokou a štíhlou, s dřevěným ochozem na kamenných krakorcích. A žena, jež z ní pozorovala okolí? To byla Stříbrná liška. Tanira Bo." Věděla všechno. Vzpomínala si i na nevěřící údiv na tváři barda Thurpise, když mu vyprávěla svůj příběh. Zahleděla se na Mlynářův nátepník vykukující z rukávu kabátce, na hrdě vztyčený jednorožčí roh.

"Spatřit jednorožce," ušklíbla se pohrdavě. "To bylo přání jedné malé holky. To byl sen, jenž jí držel na nohou, jenž jí ty nohy porazil."

"Kdo jsi?"

"Neříkal jsi, že tě to nezajímá?"

Pohodil hlavou, jako by se za tu otázku náhle zastyděl.

"Proč bych ti to měla vyprávět? Jen pro tvou zvědavost?" Nakrčila obočí a semkla rty. Věděla, že mu to řekne. Potřebovala to někomu říct, stejně jako rána potřebuje vyčistit od hnisu. Věděla, že mu to řekne, protože vše, co po tom příběhu zbude, nemůže být jen zkomolený epos o lásce nevypovídající nic o skutečnosti. I on to věděl, proto nespěchal.

"Také jsem už dřív viděla jednorožce," pronesla po chvíli mlčení. "A ten pohled mi změnil svět."






 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama