8. Kapitola A spatřila jednorožce

11. října 2015 v 18:40

Dívka cestou vzpomíná na to, jak poprvé spatřila jednorožce. Nic ale nebývá nakonec tak, jak si to člověk vysní...





ítí vůni lesa, naslouchá křupání větviček pod nohama.

Jsi dítě, připomněla si. Dospělí mají jistě pravdu… Jednorožci nejsou.

"Tomu přece nevěříš."

"Kdo to řekl?" vyjekla.

"Já."

A najednou tam stojí - krásná a děsivá a svou tajemnou aurou a fialovou róbou krutě kontrastuje s klidem podzimního hvozdu.


A ačkoliv se vlídně usmívá, cítí, že na ní není nic vlídného. A její oči… v těch očích -černých a hlubokých - se zračí všechna tajemství světa. Soustředí se na ty oči a vidí hrad a ohradu plnou pasoucích se jednorožců… Ten obraz je okouzlující, a proto nevnímá, že je na něm něco tak zvláštně nešťastného.

"Kdo jsi?"

"Hledáš tu jednorožce a já tě k nim zavedu."

"Ale dospělí…"

"Dospělí jsou dospělí," přerušila ji pohrdavě. "A lidé ještě k tomu. Jak si ti blázni mohou myslet, že poznali svět? Tak málo toho vědí."

"A kolik toho víš ty?"

Usmála se. "Alespoň si dokážu připustit, že mohou existovat jednorožci…"

"Tys je viděla! Viděla? Povídej! Kde je najdu?"

"Vede k nim jediná cesta, kdo na ni ale vstoupí, změní se. Navždy. Není lehké smířit se s tím, co tam spatříš…"

"Přesto… já chci spatřit jednorožce."

Co bylo v tom úsměvu, který ozdobil její tvář? Vypočítavost? Uspokojení? Škodolibost? To ale malé dítě ještě nedokáže pochopit.

"Stačí přísahat."

Proč neváhám?

"Přísahej."

"Přísahám," zašeptala… a spatřila jednorožce.






Šlapali sněhem a Mlynářův kůň jim frkal na záda. Kolem nich se rozkládaly planiny či pole pokryté tlustou vrstvou sněhu, rovnou a hladkou jako hladina rybníka. Otočila se a spatřila do dáli se kroutící stuhu jejich vlastních stop, jediných v širokém okolí, když nepočítala stopy splašeného koně, které sledovali.

Zhluboka si povzdechla. Každý krok jí způsoboval nová a nová muka, boty měla promočené a mráz jí kroutil prsty u nohou. Spoutaná zápěstí žhnula bolestí, jako by provaz, kterým ji Mlynář svázal, byl z rozžhaveného železa, a ve špičkách prstů cítila palčivé mravenčení. Navíc teď, když se opět rozvzpomněla na minulost, na ni chlad a mráz působily ještě dotěrněji. Mlynář šlapal zamyšleně vedle ní a celou dobu byl zticha, ona z něj však cítila sílící napětí.

"Takže Havran má pořád Srpce z Bogoly," řekla přemítavě. "Proradný parchant. Kolik vám za mě vůbec zaplatil?"

Mlynářův koutek úst se zvednul k úsměvu, rychle se ale vytrhl z přemýšlení a rodící se úsměv zakryl skousnutím dolního rtu. "Víš, tenhle obchod vlastně ani nebyl o penězích. Dostali jsme příslib, že nám Havran prozradí, jak se nadobro zbavit pana hen Mornayse, rytíře přezdívaného Srpec z Bogoly podle místa, kde kdysi dávno zabíjel. Hromadně. Srpem." Dlouze a zkoumavě se na ni zadíval, jako by čekal, že z její reakce vyčte odpovědi na své otázky dříve, než je položí. "Je tvůj přítel? Vydírá tě snad Havran jeho smrtí?"

Hořce se usmála. "Velká odměna," pokývala hlavou. "To tě ale, drahý Mlynáři, Havran pěkně převezl. Ani on neví, jak zabít Srpce z Bogoly. A i kdyby to věděl, nikdy ti to neprozradí."

"Proč ne? Až tě k němu zavedu…"

"Nechápeš to, Mlynáři. Nechápeš to, protože jsi nikdy doopravdy nespatřil jednorožce."

"Tak mi to objasni, buď tak laskavá," vyprskl podrážděně. "Co to bylo? Tam u lesa? Co se stalo?" zeptal se, odpovědi se ale nedočkal. Cesta ubíhala pomalu a ona si přála zkrátit ji vyprávěním, nebyla si ale jistá, jestli mu to může… jestli mu to smí říct.

"Jak se jmenuješ?"

"Říkávali mi Ghabrinnel Mompri."

Mlynář stačil rychle zareagovat a úsměv, jenž se mu opět rodil na tváři, zahnal úšklebkem. "Staroostrovanština. To znamená… Malý bojovník?"

Smutně přikývla. Jak moc se k ní to jméno hodilo? A jak moc ne?

"Malý Bojovník," zasnila se. "Už nejsem Malý Bojovník. To jméno zemřelo spolu s lidmi, kteří ho vyslovovali. Říkej mi Shentara."







 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama