9. Kapitola A spatřila jednorožce

11. října 2015 v 18:42

Shentara se rozhodne svému vězniteli vyprávět celý svůj příběh - o tom, jak se seznámila se Srpcem z Bogoly, o Mlžném hradě skrytém na pláních Moldavaru a o tom, co to skutečně znamená spatřit jednorožce...




plašenou vranku našli postávat klidně ve sněhu, kontrastující s pozadím ledové pustiny, kterou cítila Shentara i v srdci.


"Chceš se mu mstít, že ano?" řekl Mlynář zády k ní, zatímco hladil kobylu po krku.

Neodpověděla. Věděla, že to nebyla otázka.

"Vidím ti to na očích. Copak ti to ale můžu dovolit, Shentaro?" zeptal se a obrátil se k ní čelem, ve tváři vepsanou náhlou rozhodnost. "Možná jsem jen obyčejný zabiják, přesto mám duši a srdce. A to mě bolí, když vidím svou domovinu okupovanou Morinci. Havran přináší celému ostrovu naději na lepší budoucnost. Ano, zabíjel jsem i členy odboje, když mi za to zaplatili, protože práce je práce a Zásady se nesmí porušovat. Dovedu tě k Havranovi, protože za to mám získat svou odměnu, ale až mu tě předám, obchod končí. Až mu tě předám, budu to zas jen já a Zásady mě přestanou svazovat. Až mu tě předám, postavím se po jeho boku a postarám se, abys mu nemohla ublížit. Dokázala jsi přemoci pana Cibulku a já na to nezapomínám, ale ty nezapomeň, že mě jsi pořád ještě nepřemohla."

Podívala se na něj, v obrovských očích jedovatou pichlavost. "Něco, nebo spíš někdo tě trápí, že ano, Mlynáři? Muž, který je pro mne ochoten projet celý svět. Ten, o kterém jsem doufala, že existuje, ten, který mi dodával naději."

Mlynář se ošil, ale neříkal nic.

V hloubi duše se usmála. "Opravdu existuje. Ve skutečnosti existují dva lidé ochotni pro mě překonat mrazivou krajinu. Jeden již kvůli tomu zemřel a ten druhý je připraven udělat totéž. Jede za námi a ty to moc dobře víš. Ohlížíš se přes rameno, když si myslíš, že se nedívám, a tajně doufáš, že ztratí stopu. Jedno ti řeknu - neztratí," pronesla a v jejím hlase zazněla nezdolná přesvědčenost. "Střes se, Mlynáři, muže, jenž se za tebou vydal, protože až přijde, přijde s ním i smrt."

Viděla, jak pevně sevřel prsty kolem uzdy, tvář ale zachoval ledově klidnou jako okolní krajina. "Nepovede se ti mě vystrašit. Ušetři si námahu. Až tě předám Havranovi, poprosím ho, zda bych se nemohl poradovat pohledem na jeho práci. Doufám, že bude dlouhá a… hm… krvavá."

"A proč si myslíš, že mi chce ublížit? Cožpak mě nechce živou? Pro své povolání nevidíš všude nic jiného než smrt. Třeba pro něj nejsem hrozba, ale naopak klíč k úspěchu."

Mlynář mlčel, jeho pohled ale říkal vše - že neví, na čem je.

Usmála se. Dokud je s ním na cestě, nic jí nehrozí. Dokud je s ním na cestě, má muž sledující jejich stopu šanci je dohonit. Ale přála si to vůbec? Přála si, aby ji našel?

Potřebovala se někomu svěřit, někdo to musel vědět. Stejně tak se cítila, když jela za bardem Thurpisem. Ten ale realitu ve svém eposu značně zkomolil a z jejího příběhu udělal milostnou tragédii. Copak na světě nebude nikdo, kdo by znal celou pravdu?

"Proč vlastně chcete Srpce z Bogoly zabít? Tolik námahy pro jednu smrt. Proč?"

"Víš, Srpec byl náš kolega. Byli jsme trio těch nejlepších zabijáků na ostrovech, jistota, za kterou člověk rád připlatí. Jednou ale přišel klient a najal si mě a pana Cibulku na vraždu pana hen Mornayse. A…"

"A práce je práce a Zásady se nesmí porušovat," dokončila. "Jenže on nezemřel, že ne? Pořád se vracel, vždy v jiném těle, a vy ve své posedlosti Zásadami jste ho museli znovu a znovu zabíjet."

Mlynář se na ni překvapeně zahleděl, obočí zvednuté vysoko nad oči. "Chce po zná totožnost toho, kdo si nás na něj najal," přiznal. "Jenže to by znamenalo porušení našich zabijáckých Zásad. Jak tohle ale víš?"

Svěsila hlavu. "Mám dost… hm… důvěrné pouto s tím tvým Srpcem," hledala správná slova, "ale že bychom byli přátelé, se zrovna říci nedá." Rozhlédla se po širokých polích krytých sněhem. "Když jsem byla malá, potkala jsem jednu ženu a ta mi ukázala Bewaz Therigan - hrad stojící na moldavarském ostrohu skrytý lidským zrakům. Hrad, k němuž patří ohrada s jednorožci. Hrad, který vězní av Imtore - Nesmrtelné, Věčné poutníky. To ale bylo dávno," povzdechla si. To jsem byla jiná. Uměla jsem věřit a snít. Zdálo se jí, jako by od té doby uplynulo několik životů. A její vlastní život zůstal daleko - zapomenutý za událostmi těch životů ostatních. "Znáš Moldavar?"

"Kdo by ho neznal? Nevysvětlitelná zmizení několika osob, tajuplné úkazy, přízraky vystupující z mlhy…"

"Já jsem jeden z těch přízraků, Mlynáři. A Bewaz Therigan je sídlo přízraků. Chráníme lidi před běsněním Nesmrtelných, chráníme jejich spánek a sny, zatímco těch našich jsme se museli vzdát. Dnes už přitom nikdo nevěří na zázraky. Kdo spatří jednorožce, protírá si oči, ostatní ho mají za blázna."

"Ty ale víš, že existují. A teď to vím i já. Cožpak to nestačí?"

Zakroutila rázně hlavou. "Nestačí. Ta pravda, to odhalení mi vzalo mé sny. Moje představená Rhidessa Morvat mi je vzala. Měsíční havran mi je vzal. Už mi nemůže nijak ublížit. Ani ty mi už nedokážeš ublížit."

"Proč nás na tebe najal?"

"Nic jsem mu neudělala," povzdechla si hořce. "Je to naopak. Je dobře, že mě k němu vedeš. Musím vyrovnat účty. A vyhrožuj si, jak chceš. Spravedlnost pro mrtvé - to je teď moje Zásada."

"Jsem zvědavý."

"Proč bych ti to ale měla vyprávět? Nic to nezmění."

"Protože cesta je dlouhá a nudná. A protože to nic nezmění."

Přikývla. "Všechno ti tedy povím, Mlynáři. Zrovna tobě, protože není nikdo jiný po ruce, kdo by poslouchal. A ten příběh musí žít. Lidé by o něm měli vědět a nepovažovat ho pouze za hloupou legendu. Lidé to musí pochopit. Prozatím ale postačí, když to pochopíš jen ty."






 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama