9. Kapitola A spatřila jednorožce

11. října 2015 v 18:42

Shentara se rozhodne svému vězniteli vyprávět celý svůj příběh - o tom, jak se seznámila se Srpcem z Bogoly, o Mlžném hradě skrytém na pláních Moldavaru a o tom, co to skutečně znamená spatřit jednorožce...



Splašenou vranku našli postávat klidně ve sněhu, kontrastující s pozadím ledové pustiny, kterou Shentara cítila i v srdci.


"Chceš se mu mstít, že ano?" řekl Mlynář zády k ní, zatímco hladil kobylu po krku.

Neodpověděla. Věděla, že to nebyla otázka, na kterou by čekal odpověď.

"Vidím ti to na očích. Copak ti to ale můžu dovolit, Shentaro?" obrátil se k ní čelem, ve tváři vepsanou náhlou rozhodnost. "Možná jsem jen obyčejný zabiják, přesto mám srdce. A to mě bolí, když vidím svou domovinu okupovanou Morinci. Havran přináší celému ostrovu naději na lepší budoucnost. Ano, zabíjel jsem i členy odboje, když mi za to zaplatili, protože práce je práce a Zásady se nesmí porušovat. Dovedu tě k Havranovi, protože za to mám získat svou odměnu, ale až mu tě předám, obchod končí. Až mu tě předám, budu to zas jen já a Zásady mě přestanou svazovat. Až mu tě předám, postavím se po jeho boku a postarám se, abys mu nemohla ublížit. Dokázala jsi přemoci pana Cibulku, na to nezapomínám, ale ty nezapomeň, že mě jsi pořád ještě nepřemohla."

Podívala se na něj, v obrovských očích jedovatou pichlavost. "Něco, nebo spíš někdo tě trápí, že ano, Mlynáři? Muž, který je pro mne ochoten projet celý svět. Ten, o kterém jsem doufala, že existuje, ten, který mi dodával naději."

Mlynář se ošil, ale neříkal nic.

V hloubi duše se usmála. "Opravdu existuje. Ve skutečnosti existují dva lidé ochotni pro mě překonat mrazivou krajinu. Jeden již kvůli tomu zemřel, ten druhý je připraven udělat totéž. Jede za námi, to moc dobře víš. Ohlížíš se přes rameno, když si myslíš, že se nedívám, a tajně doufáš, že ztratí stopu. Jedno ti řeknu - neztratí," ubezpečila ho. "Střes se, Mlynáři, muže, jenž se za tebou vydal, protože až přijde, přijde s ním i smrt."

Viděla, jak pevně sevřel prsty kolem otěží, tvář ale zachoval ledově klidnou jako okolní krajina. "Nepovede se ti mě vystrašit. Ušetři si námahu. Až tě předám Havranovi, poprosím ho, zda bych se nemohl poradovat pohledem na jeho práci. Doufám, že bude dlouhá a krvavá."

"Proč si myslíš, že mi chce ublížit? Cožpak mě nechce živou? Pro své povolání nevidíš všude nic jiného než smrt. Třeba pro něj nejsem hrozba, ale naopak klíč k úspěchu."

Mlynář mlčel, jeho pohled ale říkal vše - že neví, na čem je.

Usmála se. Dokud je s ním na cestě, nic jí nehrozí. Dokud je s ním na cestě, má muž sledující jejich stopu šanci je dohonit. Ale přála si vůbec, aby ji našel?

Cítila stejnou potřebu někomu se svěřit, jako když jela za bardem Thurpisem. Ten ale realitu ve svém eposu značně zkomolil a z příběhu, jejž mu převyprávěla, udělal milostnou tragédii. Copak na světě nebude nikdo, kdo by znal celou pravdu? "Proč vlastně chcete Srpce z Bogoly zabít? Tolik námahy pro jednu smrt."

"Srpec byl náš kolega. Byli jsme trio těch nejlepších zabijáků na Skarppě i v celém souostroví Tarlah, jistota, za kterou člověk rád připlatí. Jednou ale přišel klient a najal si mě a pana Cibulku na vraždu pana hen Mornayse. A…"

"A práce je práce a Zásady se nesmí porušovat," dokončila. "Jenže on nezemřel, že ne? Pořád se vracel, vždy v jiném těle, a vy ve své posedlosti jste ho museli znovu a znovu zabíjet."

Mlynář se na ni překvapeně zahleděl, obočí zvednuté vysoko nad oči. "Jak tohle víš?"

Svěsila hlavu. "Mám dost důvěrné pouto s tím tvým Srpcem," hledala správná slova, "ale že bychom byli přátelé, se zrovna říci nedá." Rozhlédla se po širokých polích krytých sněhem. "Když jsem byla malá, potkala jsem jednu ženu a ta mi ukázala Bewaz Therigan -Mlžný hrad stojící na moldavarském ostrohu skrytý lidským zrakům. Hrad, k němuž patří ohrada s jednorožci a který vězní Nesmrtelné neboli Věčné poutníky - tvory žijící z touhy po krvi a zabíjení. To ale bylo dávno," povzdechla si. To jsem byla jiná. Uměla jsem věřit a snít. Zdálo se jí, jako by od té doby uplynulo několik životů. A její vlastní život zůstal daleko, zapomenutý za událostmi těch životů ostatních. "Znáš území Moldavaru?"

"Kdo by ho neznal? Nevysvětlitelná zmizení několika osob, tajuplné úkazy, přízraky vystupující z mlhy… Tamní laird je z těch pověstí dost něšťastný, co vím."

"Já jsem jeden z těch přízraků, Mlynáři. A Bewaz Theridan je sídlo přízraků. Chráníme lidi před běsněním Nesmrtelných, chráníme jejich spánek a sny, zatímco těch našich jsme se museli vzdát. Dnes už přitom nikdo nevěří na zázraky. Kdo spatří jednorožce, protírá si oči, ostatní ho mají za blázna."

"Ty ale víš, že existují. A teď to vím i já. Cožpak to nestačí?"

Zakroutila rázně hlavou. "Nestačí. Ta pravda, to odhalení mi vzalo mé sny. Moje představená Rhidessa Morvat mi je vzala. Měsíční havran mi je vzal. Už mi nemůže nijak ublížit. Ani ty mi už nedokážeš ublížit."

"Proč nás na tebe najal?"

"Nic jsem mu neudělala," povzdechla si hořce. "Naopak. Je dobře, že mě k němu vedeš. Musím vyrovnat účty. A vyhrožuj si, jak chceš. Spravedlnost pro mrtvé - to je teď moje Zásada."

"Jsem zvědavý."

"Proč bych ti to ale měla vyprávět? Nic to nezmění."

"Protože cesta je dlouhá. A nudná. A protože to nic nezmění."

Přikývla. "Všechno ti tedy povím. Zrovna tobě, jelikož není nikdo jiný, kdo by poslouchal. A ten příběh musí žít. Lidé by o něm měli vědět a nepovažovat ho pouze za hloupou milostnou legendu. Lidé to musí pochopit. Prozatím ale postačí, když to pochopíš jen ty."



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama