Podzim

25. listopadu 2015 v 20:18 |  Vyprávění slavných bardů
Lupení ze stromů už skoro opadalo a tu a tam se v povětří místo pestrobarevných lístků vznáší sněhové vločky, a tak jako vzpomínku na nejbarevnější období roku přidávám báseň s názvem Podzim.




alý vršek - na něm strom barvami dnes hýří,
tam lupení podzimně oranžově hnědé
vznáší se ve větru jak pampelišek chmýří -
a v té pestré směsici cosi smutně šedé.

Lehounce lístky tančí v mírně chladném vánku,
přepestré jest víření těch podzimních krás,
co snáší se na pomník strnulého spánku,
v němž vyryto stojí: Byl nejlepší z nás.



Ztemněla krajina, kde klikatí se cesta,
po níž jezdec na koni k vesnici se blíží.
Černé boty, košile a kožená vesta,
znavených již očí víčka spánek tíží.

Vrací se zpět z pouti, z obhlídky svého kraje,
kde se zlem bojoval a do duší vracel klid,
kde bezpráví mstil a různé odkrýval taje,
jimiž kdejaký čaroděj rád sužoval lid.

Je Hlídač zdejší země, udatný bojovník,
co pomáhá nevinným a všem lidem v nouzi.
Před ním v strachu utíká každičký protivník,
co v obětech bezbranných bázeň klidně vzbouzí.

Vesnice je malá, temná a špinavá,
uličky klikaté, v nich nebezpečí, strach.
A nedaleko jezdce postava sinavá
plíží se ulicí a víří vlezlý prach.

Hned v temnotě okolní rozezná zloděje,
když slova vzteku zní a křik a vřískání
a než se zloděj i nebohá oběť naděje,
jme se smělý Hlídač plnit své poslání.

Oběť pryč utíká, útočník zmírá v prachu,
Hlídač kloní čepel, zděšen tím, co vidí.
"Co měl jsem já dělat, jsem ničitel strachu,
ne, nešlo to jinak, jsem přece strážce lidí."

V tu zafoukal vánek, pohrál si v houštinách,
šouravé kroky zní, jako když šumí les.
Dvě šedé oči zjeví se v nočních tmách,
ve tmě stará žena a v těch očích - děs.

"Tys zabil mého bratra," zní skřehot do noci.
"On nebyl zlý, jen chudý," ten hlas zavrzal.
"To jemu měl jsi v poslání svém pomoci
a ty místo toho život jsi mu vzal.

Dnes na tomto místě proklínám tvé poslání,
by lid, jemuž pomůžeš, jen utrpení zřel.
Ať tvá snaha o pomoc se mění v selhání,
by na tebe každý tvor rychle zanevřel."

Jak když luskne prstem, jen vítr lesem pěl
a ulice zas zněla tichou prázdnotou.
Stál Hlídač sám, však hlavu plnou měl
trápení a myšlenek nad kletbou strašlivou.

Muž ale rychle zapomněl na tu kletbu zlou
a dál putoval zemí, by chránil všechen lid,
však kdykoli nabízel pomocnou ruku svou,
našel jeho svěřenec jen v hrobě věčný klid.

Devět let světem chodil, rozdával jen slzy,
až přestali Hlídači být znakem klidu, míru.
Tak rozhodl se tedy zjistit velmi brzy,
jak mohl by v Hlídače vrátit lidem víru.

Jednou jeden z Hlídačů mu řekl těch pár vět:
"Já vím, co tě sužuje, vím, co se s tebou děje.
Tak nasedni na koně, jeď, propátrej svět,
já radím ti najít vědmu či čaroděje.

Snad i v našem kraji dlí vědma znalá čar,
co prý sbírá kouzla už dlouhá staletí.
Ta dozajista bude znát těch kouzel pár,
co dokázaly by tě zbavit prokletí."

Skočil jezdec na koně, vyjel vstříc dálavám
najít jednu ženu, co kouzla spřádat umí.
Únavou padal, nespal a čelil nástrahám,
projel křížem krážem kraj, projel celou zemí.

Barabizna zpuchřelá tam nad vesnicí ční
a z komína k nebesům stoupá šedý dým.
Na jezdce se směje kulatá tvář měsíční,
když rozhodne se pomalu přijít ke dveřím.

Zaklepe, však uvnitř žádný zvuk či šum,
ani člověk, ani myška-nic se nemele.
Zdálo se, že naklonil se celý starý dům,
když do dveří se Hlídač opřel nesměle.

Zavrzalo dřevo a tma se line z domu,
v příšeří zvedla hlavu, s ním se točí svět.
Již opravdu dlouho, předlouho je tomu-
-ty šedé oči straší ho devět dlouhých let.

"To ty, ty jsi zničila mé svaté poslání
a zmařila životy, za něž jsem se bil.
Však dnes na tomto místě mi nic nebrání,
bych tebe zabil a sebe zachránil."

Mlčky se k ní dívá a čeká odpověď,
ta jen tvrdým pohledem ho rychle přeletí.
"Cokoliv chceš udělat, udělej to teď,
nikdo se však nevyhne mému prokletí."

Vytáhne meč z pochvy, na krk ho namíří,
by konečně pomstil o pomoc marnou snahu.
Rychlý šelest a pak vzduch ve tmě zavíří,
mrtvé tělo potichu klesá na podlahu.

Zastrčila žena nůž do svého pláště
a pomalu shlédla na mrtvého soka,
pohled plný odporu, pohled plný záště,
ve vzpomínce na bratra slza v koutku oka.

"Už to chápeš, strážce lidí, chápeš, lidí vrahu,
že není nic, co před kletbou mou tě zachrání?
Sám sobě chtěls pomoci, skácel ses na podlahu,
neb tvá snaha o pomoc se změní v selhání."

Překročila tělo, zpět s temnotou se slila,
jen chrčivý chechot zněl v tom stavení,
kde nejlepšího z Hlídačů o život připravila,
když lehký vánek foukal, padalo lupení.

Bard Thurpis, Podzim






 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama