10. Kapitola A spatřila jednorožce

7. prosince 2015 v 17:45

Shentara, na Mlžném hradě zvaná Ghabrinnel, vypráví Mlynářovi svůj životní příběh a začíná tím, jak čelila úkolu, jehož zvládnutí ji mělo zasvětit mezi Hlídače. Zajmout známého zabijáka Srpce z Bogoly a nechat ho projít kouzlem Spojejní ale nebude jen tak... První kapitola druhé části románu A spatřila jednorožce je tady!



nědák nervózně pohodil hlavou, postroj zacinkal.

Pod kopyty zašustilo listí, jak v sedle nepřirozeně napřímený muž popohnal koně blíž k mrtvole. Jeho společnice - mladá dívka, se nejistě rozhlédla po okolí.

Zakvákala žába.

Ozvalo se žblunknutí.

Přes klubko mrtvého muže ležícího na svažujícím se břehu rybníka se převalilo lupení, z vychrtlého těla, ztrácejícího se pod krvavými škrábanci, vyzařovala do okolního ticha osudová přízemnost.

Větvičky zapraskaly, tráva zašuměla.

"Všichni mrtví?" zeptala ses čistým nezájmem silueta dobře tvarované ženské postavy přibližující se na koni po hrázi. Plavé vlasy divoce vířily kolem hrdě vztyčené hlavy, od tepaného chrániče kolem štíhlého pasu se odráželo měsíční světlo. Bezvědomého, svázaného muže, přehozeného přes hřbet jejího vraníka a pohupujícího se v rytmu koňské chůze si nevšímala. "Vzadu je to stejný."

"Jak dlouho, Asaharo?" rozhlédl se bojovník po okolí a prsty v kožené rukavici si zamyšleně uhladil bradku.

"Chvíli. Kary-An měl podezření, že je sleduje už od Krušiny, ale tohle je první známka, že jsme mu opravdu na stopě."

"Kam jeli?"

"Na severozápad, směrem k Borgavaru - podle Kary-Ana. Znáš ale jeho smysl pro orientaci," ušklíbla se a povzneseným pohledem sklouzla k mrtvému muži na břehu rybníka.

"A tvojí schopnost stopování," oplatil jí bojovník v modrém vafnroku.

"Je noc, Carnegile! I když dokážu zázraky, nesvedu nemožné."

Přikývl. Neměl chuť se hádat. "Ještě musí být tady. Pro jistotu buď připravená, Ghabrinnel.

Dívka přikývla. "Jak ho poznáme?" zeptala se třesoucím se hlasem a odhodila si z čela pramen hnědých vlasů. Tvář měla hladkou a bílou a lecjaký poeta by mohl otřepaně pravit, že vypadá jako alabastrová socha, to by ovšem museli mistři sochaři ponechávat svým dílům i rysy méně lichotící váženým předlohám, jako byl dívčin zahnutý nos a velké přední zuby.

"Až někomu z nás poteče krev," pokrčila lhostejně rameny Asahara Zhy a cosi neurčitého ve změně atmosféry ji donutilo se přikrčit.

Zvedl se vítr. Staré listí na temných keřích podél rybníka zašumělo.

Carnegil se podezřívavě otočil. Vítr k němu od osady přihnal pach krve a umírání. "Proč to asi udělal?"

"Jako bys to neznal," ozvala se podrážděně Asahara a snažila se skrýt napětí, které náhle pocítila. Ghabrinnel vedle ní v ruce pevně stiskla kožený řemen uzdy.

"Možná se na něj někdo křivě podíval, možná se někdo zasmál bledé barvě jeho obličeje…"

Dřevo zapraskalo. Mocný severák se opřel do přihlížejících topolů, zalomcoval černými větvemi a serval z nich listí stejně jako hrubián šat z nepovolné ženy. V jeho poryvech zanikne zvuk blížícího se nebezpečí. A smrt má tiché kroky.

"Nebo možná," ozvalo se spolu s větrem po Asahařině levici, "se mu prostě chtělo."

Temný stín vzápětí srazil Asaharu spolu s bezvědomým vězněm z koně. Bojovnice proletěla vzduchem na temném pozadí noci právě ve chvíli, kdy mraky zakryly tvarohový koláč měsíce. Bolestný výkřik zadusila hluchá rána, Asahara ale v mžiku stála na nohou, v rukou připravený meč.

Carnegil i Gabrinnel seskočili z koní a o kování pochev zazvonil pár vytahovaných mečů. Tmou pronikající kalný svit měsíce se odrazil od lesklého povrchu čepele a Ghab v něm spatřila svůj hrůzou zkroucený obličej.

Temné vody rybníka zčeřil vítr.

Stébla ostrých trav se sklonila k bahnitému břehu.

"Kde je?"

"Tady," zašeptala Carnegilovi do ucha noc. Bojovník se otočil a už v otočce švihl mečem, jeho čepel však proťala jen vzduch.

"Nezapomínejte, nesmíme ho zabít, dokud neprojde Spojením!" houkla Asahara do větru a rychle se otáčela kolem sebe.

Ghabrinnel zatajila dech. Všude kolem ní bylo smrtelné ticho. Bledé světlo měsíce ozářilo kapku potu na jejím čele, stříbřitý paprsek se odrazil od přívěsku, jež Carnegil nosil zavěšený kolem krku, od nákončí jeho opasku, zatančil na kovových přezkách sedel plašících se koní.

"U Lakris!" zaprskal Carnegil.

Ghab šlehla pohledem Hlídačovým směrem, ale místo jeho ztrhané tváře spatřila jen nezřetelnou šmouhu ztrácející se na okraji jejího vidění.

Svět se zatočil.

Stranou ji strhlo něco těžkého.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama