10. Kapitola A spatřila jednorožce

7. prosince 2015 v 17:45

Shentara, na Mlžném hradě zvaná Ghabrinnel, vypráví Mlynářovi svůj životní příběh a začíná tím, jak čelila úkolu, jehož zvládnutí ji mělo zasvětit mezi Hlídače. Zajmout známého zabijáka Srpce z Bogoly a nechat ho projít kouzlem Spojejní ale nebude jen tak... První kapitola druhé části románu A spatřila jednorožce je tady!




Hnědák nervózně pohodil hlavou, postroj zacinkal. Pod kopyty zašustilo listí, když v sedle přikrčený muž popohnal koně blíž k mrtvole. Jeho společnice se nejistě rozhlédla po okolí.

Zakvákala žába. Ozvalo se žblunknutí.

Přes klubko mrtvého muže ležícího na svažujícím se břehu rybníka se převalilo lupení, jeho vychrtlé tělo se ztrácelo pod krvavými škrábanci.

"Všichni mrtví?" Po hrázi se přibližovala silueta dobře tvarované ženské postavy. Plavé vlasy jí divoce vířily kolem hrdě vztyčené hlavy, od tepaného chrániče obepínajícího štíhlý pas se odráželo měsíční světlo. Bezvědomého, svázaného muže, přehozeného přes hřbet jejího vraníka a pohupujícího se v rytmu koňské chůze si nevšímala. "Vzadu je to stejný."

"Jak dlouho, Asaharo?" rozhlédl se bojovník po okolí a prsty v kožené rukavici si zamyšleně uhladil bradku.

"Chvíli. Kary-An měl podezření, že Srpec ty dva zabijáky sleduje už od Krušiny, ale tohle je první známka, že jsme mu opravdu na stopě."

"Kam jeli?"

"Na severozápad, směrem k Borgavaru. Podle Kary-Ana. Znáš ale jeho smysl pro orientaci," ušklíbla se a povzneseným pohledem sklouzla k mrtvému muži na břehu rybníka.

"A tvoji schopnost stopování," oplatil jí bojovník v modrém vafnroku.

"Je noc, Carnegile! I když dokážu zázraky, nesvedu nemožné."

Přikývl. Neměl chuť se hádat. "Srpec ještě musí být tady. Pro jistotu buď připravená, Ghab."

Oslovená přikývla. "Jak ho poznáme?" zeptala se třesoucím se hlasem a odhodila si z čela pramen k bradě střižených, hnědých vlasů.

"Až někomu z nás poteče krev," pokrčila lhostejně rameny Asahara Zhy.

Temné vody rybníka zčeřil zvedající se vítr. Staré listí na keřích podél bahnitého břehu zašustilo, stébla ostrých trav se sklonila k zemi.

Carnegil se podezřívavě otočil. Vítr k němu od osady přihnal pach krve a umírání. "Proč to asi udělal?"

"Jako bys to neznal," ozvala se podrážděně Asahara snažíc se skrýt napětí, které náhle pocítila. Ghabrinnel vedle ní v ruce pevně stiskla kožený řemen otěží. "Možná se na něj někdo křivě podíval, možná se někdo zasmál bledé barvě jeho obličeje…"

Dřevo zapraskalo. Mocný severák se opřel do přihlížejících topolů, lomcoval černými větvemi a rval z nich listí stejně jako hrubián šaty z nepovolné ženy. V jeho poryvech zanikne zvuk blížícího se nebezpečí. A smrt má tiché kroky.

"Nebo možná," ozvalo se po Asahařině levici, "se mu prostě chtělo." Temný stín vzápětí srazil Asaharu spolu s bezvědomým vězněm z koně. Bolestný výkřik zadusila hluchá rána, bojovnice ale v mžiku stála na nohou, v rukou připravený meč.

Carnegil i Ghabrinnel seskočili z koní. O kování pochev zazvonil pár vytahovaných mečů. Tmou pronikající kalný svit měsíce se odrazil od lesklého povrchu čepele a Ghabrinnel v něm spatřila svůj hrůzou zkroucený obličej.

"Kde je?"

"Tady," zašeptala Carnegilovi do ucha noc. Rychle se otočil a už v otočce švihl mečem, čepel však proťala jen vzduch.

"Nezapomínejte, nesmíme ho zabít, dokud neprojde Spojením!" houkla Asahara.

Ghabrinnel zatajila dech. Bledé světlo měsíce ozářilo kapku potu na jejím čele, stříbřitý paprsek se odrazil od přívěsku, jež Carnegil nosil zavěšený na krku, od nákončí jeho opasku, zatančil na kovových přezkách sedel plašících se koní.

"U Lakris!" zaprskal Carnegil. Ghabrinnel šlehla pohledem Hlídačovým směrem, ale místo jeho ztrhané tváře spatřila jen nezřetelnou šmouhu ztrácející se na okraji jejího vidění.

Stranou ji strhlo něco těžkého.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama