11. Kapitola A spatřila jednorožce

27. prosince 2015 v 15:27

Boj se Srpcem z Bogoly pokračuje a Grabrinnel se přitom snaží vzpomenout si na svůj výcvik, který absolvovala na Mlžném hradě a který ji měl na tuto zkoušku připravit. Ale někdy ani sebelepší příprava nezabrání velkému zklamání...




"No tak, malá! Vstávej, nebo k tý zemi přirosteš!" zapíchne Cypřiš meč do země a dlaněmi se opře o hlavici jílce. Předloktí má kryté koženými chrániči, za to s lany pažních svalů si rád pohrává před uznalými zraky, proto nosí zásadně jen kytlici bez rukávů.

"Nejsem malá!"

"Dokud se budeš po většinu času našeho výcviku válet na zemi, a dosahovat tak hlavou pod moje kolena, zůstaneš pro mě malá!"

"Jsi velký chlap! Příliš silný…"

"Kdyby tě tak slyšela Santra! Mimo jiný by ti řekla, že boj s mečem není o síle…"

"A že žádný chlap nesmí vidět ženu na kolenou." Usmívá se. "Zvlášť, když má stažené kalhoty," dodává spíš jen pro sebe.

"Tak vidíš. Zvedni ten meč! Honem! Budeš trénovat celou zimu, dokud se to nenaučíš! Taniřino přání. Jsi Hlídač! Na tvých bedrech spočine osud světa! Jak ho chceš chránit, když neovládneš meč? Meč je tradice!"

"Jenže já na to nemám…"

"Co nemáš? Máš ruce, máš mozek. Co ti teda chybí?"

"Nadání."

"Pche!" ušklíbá se Cypřiš. "Nedostatek nadání si vymysleli lidi jako výmluvu pro svou lenost! Nahoru! A boj!"



Váha Srpcova těla ji tlačí k zemi jako náhrobní kámen. Slyší koňské řehtání, hučení temných stromů. Údery divoce bušícího srdce přehluší i Carnegilův řev, i smutné přísliby topolů. Umířáš…

"Pěkné, mladé masíčko. To já mám rád."

No tak, malá, vstávej!

Za Srpcovými zády se mihnul stín, Srpec se převalil stranou a ona se konečně může nadechnout.

Nahoru!

Prudce se zvedla ze země a hlavou narázila na podpatek Asahařiny jezdecké boty, který po odkopnutí Srpce z Bogoly stále visel ve vzduchu.

"Uhni, škvrně!" vřískla bojovnice a splynula s temnou nocí.



Meč vypadává z prokřehlých prstů, vlasy zmrzly do rampouchů, na pokožce pálí pot. Klečí na udusaném sněhu, celé tělo jí spaluje sžíravý plamen, má pocit, že by jediným dotykem dokázala rozpustit ledovou krustu zamrzlou okolo vyšlapaného bojiště.

Hoří bolestí.

"To je důvod, proč být příště lepší," usmívá se Cypřiš křivým zvlněním rtů.

Na okraji cvičiště stojí Tanira Bo. Ledová královna. Sníh jí padá za liščí límec, na zlaté čelence se usazuje námraza. Vedle ní se tyčí Asahara Zhy, pevně obepnutá kovaným pásem, holé ruce složené na prsou.

"Rhidessa ji měla nechat čarodějům, Tan. Síla skupiny se řídí podle nejslabšího člena. A ona je příliš slabá. Stéblo trávy plující po větru. Takhle Rhidessa čarodějům prokázala službu, zatímco nám Hlídačům podrazila nohy."

"Dřív jsi žárlívala na mě," pohne Tanira zmodralými rty. "Teď žárlíš na ni, Asaharo. Chtěla jsem ti ukázat, že nemáš proč."

"O to je ta potupa ještě větší."

"Jak jsi říkala. Skupina je slabá, jak slabý je poslední článek. A ty jsi stála o místo v Radě Gerbideru? O místo mezi neschopnými čaroději?"

Asahara přikývne. Už dávno nestojí o místo mezi gerbiderskými čaroději. Jen nesnese odmítnutí. "A co je hlavní - my dvě bychom se nepoznaly. Nebo by se z nás stali nepřátelé."

"My bychom se našly všude," přitahuje si Tanira stříbrnou lišku zimomřivě ke krku, než zamíří zpět do hradu. "O to nemám strach."



Zakroutila hlavou, aby se vzpamatovala z otřesu. Vítr úpějící v korunách doprovodilo nevrlé vrčení a sprosté nadávky - Carnegil a Asahara sváděli kus od ní krutý boj. Třesoucí se rukou si odhrnula vlasy z očí a rozhlédla se po meči.

Nic.

A kruci…

Připadala si neschopná, nepotřebná jako palčáky uprostřed vyprahlé pouště, pokud by si s nimi někdo zrovna nechtěl vytřít zadek. Řinčení zbraní ji donutilo zvednout zrak.

"Nevidím ho. Kde je?"Asahara a Carnegil zády k sobě propátrávali temnotu. "S tak neschopnými Hlídači, jako jste vy dva, jsem ještě nepracovala!" Kvílející vítr bral od přísných úst Asahary Zhy dodané kletby.

"Pracuješ s daleko neschopnějším - vždy když děláš něco sama!"

Asahara zbrunátněla, rázem zapomněla na Srpce kroužícího kolem a povolila obranné soustředění. "Jak se opovažuješ, ty…, ty…!" Jaké přízvisko mu chtěla dát, už se Carnegil nedozvěděl. Hlídačka již podruhé té noci odlétla stranou jako kus opotřebovaného hadru.

Carnegil neváhal. Svým výpadem směřovaným do Srpcových zad ho donutil otočit se od bezvědomé ženy a srazit ukradený meč s Hlídačovým v obranném krytí. "Zdržím ho, Ghab, ty vytvoř Spojení!"

Srpec přešlápl z nohy na nohu. Jeho obličej byl mladý a byl by bezpochyby krásný, kdyby se za jeho očima neskrývala chladná touha zabíjet. Kdyby zaujatě nenaklonil hlavu na stranu a krvežíznivě se nezadíval přímo na Carnegila…


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama