14. Kapitola A spatřila jednorožce

24. ledna 2016 v 13:26
Daší kapitola románu A spatřila jednorožce. Kapitola se odehrává v Mlžném hradě, sídle Hlídačů. Ghabrinnel spolu se Santrou vzpomínají na minulost a přemýšlí o budoucnosti...



heň vyhasl.

Přes kazajku z ovčí kůže si přehodila vlněný pléd a vklouzla do pantochů. V Krbové síni bych klid a třeskutá zima. Vysokými okny pronikalo dovnitř mlhavé světlo úsvitu a plnilo komnatu kalnou pochmurností. Dveře vedoucí na venkovní ochoz zavrzaly. Proudil jimi chlad.

Chlad a vůně jasmínu.


Opřená o zídku mezi arkádami sloupků stála elegantní ženská silueta a hleděla na nádvoří. Těžký, sobolem podšívaný plášť, přehozený přes úzké zelené šaty, držela rukou sepnutý pod krkem. Zelená symbolizující plodnost a zdraví… To byla barva krásky s vlasy svázanými v tak ohromném drdolu, že se Ghab divila, jak ho může na útlém krčku vůbec udržet.

Její bledý profil byl nevýrazný, ale bezpochyby nádherný a celá postava vyzařovala auru šlechtické pompéznosti. Nebyla to ta ledová, nepřístupná krása, jakou spalovala Tanira Bo srdce svých nápadníků. Santřina krása byla otevřená, vřelá, přístupná všem.

Kategorie dva.

Vrchol kategorie dva.

"Rána už bývají chladná," řekla klidně, aniž by otočila hlavu. "Bojím se, že letos přijde zima brzy."

"V Mlžném hradě je chladno po celý rok. Pořád mi tu běhá mráz po zádech."

"Teď nemluvíš o počasí," pohlédla konečně na svou přítelkyni, a ani ustaraný pohled, který jí věnovala, nedokázal skrýt oslnivou krásu jejího oválného obličeje.

"Tenhle hrad má v sobě pachuť samoty. Těším se, až zapadá. Pak budu moct své pocity přisoudit sněhu."

"Je to zvláštní, Ghab. Tobě se zdá, že tě naše poslání okradlo o rodinu, život, že tě odloučilo od otce. Mně ale život dalo. Když přišel císař, všechno mi vzal. Na hradě, jenž byl sídlem mé rodiny celé věky, sedí místodržící Nahdur tor Dygh a já...? Nebýt Rhidessy, skončila bych na popravišti."

"Jednou získáš všechno zpět. Vše se změní."

"Něco ne. Už nikdy nezapomenu," řekla smutně a věnovala svůj pohled opět nádvoří, ale přes hustý, šedý kouř, který vyvstal v jejích vzpomínkách, už ho neviděla…


Pršelo a morinský oheň přesto stravoval dřevěné budovy nádvoří. Město padlo. Mocné údery beranidla jsou jako bubny zvěstující smrt. Hradní brána se náhle rozlétá v povětří. Slyší těžké škorně dupající po schodech, rozrážené dveře, výkřiky sloužících.

Už nikdy nezapomene… Bulizův výraz, když královské dcery naháněl chodbou, cákance krve na podobiznách předků. Starého Skana křičícího, že je zdrží, chytajíce se za srdce. Dveře, otevírající se na můstek k begfrídu. Vůni noci prosycenou pachem krve a spáleniště. Déšť. A mezi kapkami - šípy, smrt tak tichá, že déšť je stejně ohlušující jako divoké bubnování nepřátel.

Nedívej se dolů! Nedívej!

Kamenná dlažba nádvoří se ztrácí v rybníku krve. Mrtvoly vypadají jako rozházené snopy.

Cesta dolů, až k poslednímu patru věže… A pak tunel, jenž snad nemá mít konce… a na jeho ústí… konec všech konců. Smrt.

Úprk lesem, přespávání v chlévech u sedláků třesoucích se strachy, že je tu císař objeví.

"Musíme k moři," říká Bulliz. "Na ostrov Edirghag. Musíme se dostat ke královu bratranci."

Edirghag už nikdy nespatří. Lovci najdou každého… Znovu divoce uhání lesem. Bez ochránců, bez sester, jen s dechem neúnavného Lovce na zátylku.

Jsi Smaragdová kočka! Musíš žít!

"Je mi to líto," omlouvá se Lovec. "Mají mou rodinu. Jako všichni ctím Smaragdovou kočku, ale moje rodina…"

Chápe ho. Proč? Jak ho může chápat? Na jeho čepeli přichází smrt…

A pak přišla Rhidessa…


Zakroutila hlavou, snažíce se odehnat nepříjemné vzpomínky. "Říkáš, že tě Rhidessa obelhala. Mě ne. Já věděla přesně, o co jde, že využívá situace. Zachránila mi život, protože doufala, že mým prostřednictvím v budoucnu ovládne souostroví."

"Jsi naší nadějí, nezapomeň ta Myrtaxina slova, Santro. Nikdy je nesmíš zapomenout, stejně jako ty vzpomínky."

"Zemřu tady, schovaná za Závojem, a nikdo se nedoví, že Smaragdová kočka, princezna souostroví Tarlah, žila ještě mnoho let po jeho dobytí."


Mlynář zvedl překvapením obočí a teď už se opravdu neubránil posměšnému vzdechu. "Smaragdová kočka?" nasadil výraz, který si schovával pro největší pošetilce. "Princezna Zimmerei? Chceš mi namluvit, že celou tu dobu legenda souostroví Tarlah žije a schovává se na neviditelném hradě někde na Moldavaru? Že se přátelíš se ženou, jež má podle proroctví jednou znovu nastolit vládu Zimmereiské dynastie na trůnu naší vlasti? Nechceš snad, abych tomu uvěřil?"

"Vidíš," řekla smutně. "Nakonec i pro tebe jsou jednorožci jen výplodem omámené mysli, přeludem. Jak chceš věřit v jednorožce, když nevěříš ani ve člověka?"

Mlčel.


Ghab potřásla hlavou. "Víš, Santro, něco visí ve vzduchu. Cítím to stejně jako kouř nedalekého spáleniště. Přeju si, aby to byla spravedlnost - pro tebe a pro tvé blízké. Ve skutečnosti se ale bojím přiznat si, že to hoří naše sny."

"Co tím myslíš?"

Jen mlčky zakroutila hlavou a zasněně přejela prsty po dříku nejbližšího sloupku. "Nikdy ze mě nebude skutečný Hlídač."

"Mohla bych říci to samé. Tanira mě tu drží, nepouští mě ven, bojí se, aby se něco nestalo jejímu esu v rukávu, následnici trůnu, přes kterou chtěla její Nejvyšší jednou ovládnout osvobozené ostrovy. Ty máš ale ještě šanci, Ghab, ještě nejsi loutkou. Nedopusť, aby se to stalo. Nikdy to nesmíš dopustit."

Ghab si přitáhla pléd blíže k tělu. Protáhla se kolem své přítelkyně, sešla na nádvoří a po mohutných kamenných schodech sestoupila na pruh hradních zahrad. Tráva byla po noční bouřce mokrá, šimrala na nohou. Vyhnula se černému trnitému keři, skleslému v mlhavém oparu chladného rána, a opřela se o vlhkou zídku z hrubých kamenů, jež shlížela do dolní ohrady. Tiché kroky jí napověděly, že Santra šla hned za ní.


"A moje první venkovní akce - moje zasvěcení? Zoufalá katastrofa! Místo zbraně bych mohla držet suchý klacek a možná bych byla více k užitku!"

"Tak v tom to je? Že ti to pořád nejde s mečem?"

Ušklíbla se falešným pobavením. "Ani jsem ho nestačila použít. Srpec z Bogoly měl tu čest." Opřela se lokty o chladný kámen a bradu složila do dlaní. "Nevím. Je to jen pocit, víš. Jako by se mi neustále chtělo zvracet. Už se těším, až mi Tanira dovolí vyjet se podívat ven na delší dobu. Podívat se, jak pokračuje život."

"Myslíš na otce."

Přikývla.

Až skutečně vyjede z Bewaz Therigan, až znovu spatří otce…skončí ta samota, kterou zde cítila, přikovaná k tomuto místu řetězem své přísahy…Přesto však zůstane vězněm. Vězněm v kobce se zamřížovaným oknem, jímž může pozorovat svět, který opustila. Oknem, které sice dovoluje nahlížet do venkovního světa, nikdy jí ale nemůže doopravdy vpustit zpátky domů, a tím v ní ještě více rozdoutnává pocity osamění a odloučenosti.

Vánek zašeptal v korunách borovic.

Ghab to slyšela z obrovské dálky…


"Za otcem už tě nepustím. Složila jsi přísahu. Dokud nedokončíš studium, budeš do světa před Závojem vstupovat jen při výcviku."

"Tak dlouho…"

"Svou možnost jsi dostala. Jako všichni ostatní. Jedna propustka na vyřízení veškerých záležitostí."

"Tak tomu říkáte? Rozloučit se s rodinou a s celým světem na čtyři roky - to je pro vás jen prosté vyřizování záležitostí? Možná že, když se z vás stával Hlídač, neměla jste koho opustit. Nemusela se s nikým loučit…"

"Věř mi, to jsem měla," pronesla Tanira Bo příkře. "Měla jsem až příliš záležitostí k vyřizování."



"Musíš být trpělivá a silná," dolehla k ní Santřina tichá slova.

"Ale já jsem slabá!" Stéblo trávy ve větru…

Santra pohlédla do dálky na jasnějící obzor a zrakem přejela od vzdálených planin ztrácejících se na pozadí žlutošedé oblohy až k páru jednorožců poskakujících v nedaleké ohradě.

"Pohled na ně mě vždycky uklidní," řekla potichu.

"Jsou ledoví jako zimní vzduch. Jako tenhle hrad. Vzbuzují ve mně hrůzu a připomínají mi obrovské zklamání. Takhle jsem si nepředstavovala, že uvidím jednorožce, Santro. Měli být splněným snem a stali se noční můrou. Měli být znakem neskutečna a pravé čistoty a místo toho jsou tvory určenými k porážce. Dříve jsem se budila a v mé mysli dozníval sen o jednorožcích. Dnes se budím s pomyšlením na to, že Bántú zabíjí dalšího z nich, aby připravil potravu pro Nesmrtelné."

Pomalu, lenivě se rozjasňovalo. Skrz povlak mrků se prodraly paprsky vzdáleného slunce a zalily hrad mlhavým jasem.

Santra se opřela o zídku bokem a upřeně se na dívku zadívala. "Třeba se to jednou změní. Třeba se všechno jednou změní."

"Někdy se sama sebe ptám, proč mě sem Rhidessa vzala," upřela pohled do dáli. "Nechybí mi, víš - Rhidessa. Znala jsem ji několik měsíců, ale nechybí. Je to špatně?"

"Nesmí být. Já znala Rhidessu dost dlouho, dokonce mi zachránila život a taky mi nechybí."

Ghab zdvihla obočí a zadívala se na svou přítelkyni. "Myslela jsem, že když jsi jednou z Rady, chováš k Rhidesse určité sympatie."

"Rhidessa byla - nebo bych spíš měla říct je - přímá. Stejně jako cesta do zatracení. Pevně se drží svých cílů, ale pro její ctižádost nebyl tenhle hrad dost veliký."

"Co když ji nenajdeme? Přece jenom, už jsou to skoro čtyři roky… Díváš se občas na Giseldu? Všichni víme, že umí věštit z plamenů, jsem ale jediná, kdo si všiml, že už se do nich nedívá? Že od nich se strachem a děsem v očích odvrací zrak?"

Santra jen mlčky, smutně přikývla. Pak se otočila a zamířila pomalu zpět do hradu, pronásledovaná jejím pohledem. U schodiště se naposledy otočila. "Proroctví je ošidná věc. Znám to z vlastní zkušenosti. Já sama jsem ještě ani neznala svou budoucnost a Morinci mi za ni už chystali šibenici. Jsem ráda, že nevím, co se stane, a proto po tom nehodlám pátrat," řekla a zmizela za hradbou nádvoří.



"Nedokážu se podívat na úplněk, aniž bych si nevzpomněla na Carnegila a nemůžu se podívat na jednorožce, aniž bych necítila příval hořkosti."

Mlynář si dýchl na ruce, aby rozehřál zkřehlé prsty. "Jak jsi to myslela s tím, že z jednorožců děláte potravu pro Nesmrtelné?" zeptal se a schoval ruce do rukávu. Jeho tón byl ledabylý a odměřený jako vždy, přesto v něm zaslechla nepatrnou stopu zájmu. Nebo v to jen tak silně doufala, že o tom pak samu sebe falešně přesvědčila? Copak opravdu tak zoufale chtěla věřit, že alespoň na něčem mu záleží?

"Jediné maso, které jsou Nesmrtelní ochotni přijmout bez snahy o hladovku, je maso jednorožců. Ta ohrada u Bewaz Therigan - ta ohrada, na kterou mě nalákala Rhidessa, to je ohrada tvorů určených k porážce, k jídlu pro ty nejhorší tvory na zemi. To nejčistší těm nejhříšnějším," svěsila hlavu. "Chtěla jsem spatřit jednorožce, a když se tak stalo, můj sen se rozplynul," řekla a všimla si, že si Mlynář nevědomky položil ruku na svůj kožený nátepník.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 24. ledna 2016 v 18:16 | Reagovat

Skvělý příběh! :)

2 Klarisa Klarisa | 24. ledna 2016 v 18:30 | Reagovat

[1]: Díky:) Ten začátek je pořád takový pozvolnější, ale brzy se to rozjede :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama