14. Kapitola A spatřila jednorožce

24. ledna 2016 v 13:26
Daší kapitola románu A spatřila jednorožce. Kapitola se odehrává v Mlžném hradě, sídle Hlídačů. Ghabrinnel spolu se Santrou vzpomínají na minulost a přemýšlí o budoucnosti...



Oheň vyhasl.

Přes kazajku z ovčí kůže si přehodila vlněný pléd a vklouzla do pantochů. V Krbové síni bych klid a třeskutá zima. Vysokými okny pronikalo dovnitř mlhavé světlo úsvitu a plnilo komnatu kalnou pochmurností. Dveře vedoucí na venkovní ochoz zavrzaly. Proudil jimi chlad.

A vůně jasmínu.

Opřená o zídku tam mezi arkádami sloupků stála elegantní ženská silueta hledící na nádvoří. Těžký, sobolem podšívaný plášť držela rukou sepnutý pod krkem, pod ním vyčuhovaly úzké zelené šaty. Zelená symbolizující plodnost a zdraví - to byla barva krásky s vlasy svázanými v tak ohromném drdolu, že se Ghab divila, jak ho může na útlém krčku vůbec udržet. Její bledý profil byl nevýrazný, ale bezpochyby nádherný a celá postava vyzařovala auru šlechtické pompéznosti. Nebyla to ta ledová, nepřístupná krása, jakou spalovala Tanira Bo srdce svých nápadníků. Santřina krása byla otevřená, vřelá, přístupná všem.

Kategorie dva.

Vrchol kategorie dva.

"Rána už bývají chladná," řekla klidně, aniž by otočila hlavu. "Bojím se, že letos přijde zima brzy."

"V Bewaz Therigan je chladno po celý rok. Pořád se tu třesu zimou."

"Teď nemluvíš o počasí," pohlédla konečně na svou přítelkyni. Ani ustaraný pohled nedokázal skrýt oslnivou krásu jejího oválného obličeje.

"Tenhle hrad má v sobě pachuť samoty. Těším se, až zapadá. Pak budu moct své pocity přisoudit sněhu."

"Je to zvláštní, Ghab. Tobě se zdá, že tě naše poslání okradlo o rodinu, život, že tě odloučilo od otce. Mně ale život dalo. Když přišel císař, všechno mi vzal. Na hradě, jenž byl sídlem mé rodiny celé věky, sedí místodržící Nahdur tor Dygh a já? Nebýt Rhidessy, skončila bych na popravišti."

"Jednou získáš všechno zpět. Vše se změní."

"Něco ne. Už nikdy nezapomenu," řekla smutně a věnovala svůj pohled opět nádvoří, ale přes hustý, šedý kouř už ho neviděla…



Pršelo. A morincký oheň přesto stravoval dřevěné budovy prvního nádvoří Královského Dvora. Město padlo.

Mocné údery beranidla zní jako bubny zvěstující smrt. A náhle… ticho. Hradní brána se rozlétá v povětří. Těžké škorně dupající po schodech, rozrážené dveře, výkřiky sloužících.

Už nikdy nezapomene… Bullizův výraz, když královské dcery naháněl chodbou, cákance krve na podobiznách předků. Starého Skana, křičícího, že je zdrží, chytajíce se za srdce. Dveře, otevírající se na můstek k begfrídu. Vůni noci, prosycenou pachem krve a spáleniště. Déšť. A mezi kapkami - šípy, smrt tak tichá, že déšť je stejně ohlušující jako divoké bubnování nepřátel.

Nedívej se dolů! Nedívej!

Kamenná dlažba nádvoří se ztrácí v rybníku krve. Mrtvoly vypadají jako rozházené snopy. Cesta dolů, až k poslednímu patru věže… pak tunel, jenž snad nemá mít konce… a na jeho ústí… konec všech konců. Smrt.

Zůstává s Bullizem sama. Bez ochránců, bez sester, jen s dechem neúnavného Lovce na zátylku. Utíkají ostrovem, přespávají v chlévech u sedláků třesoucích se strachy, že je tam císař objeví.

"K moři," říká Bulliz. "Na ostrov Edirghag. Musíme se dostat ke královu bratranci." Edirghag už nikdy nespatří. Lovci najdou každého.

Jsi Smaragdová kočka! Musíš žít!

"Je mi to líto," omlouvá se Lovec. "Mají mou rodinu. Jako všichni ctím Smaragdovou kočku, ale moje rodina…"

Chápe ho. Proč? Jak ho může chápat? Na jeho čepeli přichází smrt.

A pak přišla Rhidessa.



Zakroutila hlavou, snažíc se odehnat nepříjemné vzpomínky. "Říkáš, že tě Rhidessa obelhala. Mě ne. Já věděla přesně, o co jde. Že využívá situace. Zachránila mi život, protože doufala, že mým prostřednictvím v budoucnu ovládne souostroví."

"Jsi naší nadějí, nezapomeň ta Myrtaxina slova, Santro. Nikdy je nesmíš zapomenout, stejně jako ty vzpomínky."

"Zemřu tady, schovaná za kouzlem Závoje, a nikdo se nedoví, že Smaragdová kočka, princezna souostroví Tarlah, žila ještě mnoho let po jeho dobytí."



Mlynář zvedl překvapením obočí a teď už se opravdu neubránil posměšnému vzdechu. "Smaragdová kočka?" nasadil výraz, který si schovával pro největší pošetilce. "Princezna Zimmerei? Chceš mi namluvit, že celou tu dobu legenda souostroví Tarlah, dcera vyvražděného vládnoucího klanu, žije a schovává se na neviditelném hradě někde na Moldavaru? Že se přátelíš se ženou, jež má podle proroctví vědmy Myrtax jednou znovu nastolit vládu Zimmereiského klanu na trůnu naší vlasti? Nechceš snad, abych tomu uvěřil?"

"Vidíš," řekla zklamaně. "Nakonec i pro tebe jsou jednorožci jen výplodem omámené mysli, přeludem. Jak chceš věřit v jednorožce, když nevěříš ani v člověka?"

Mlčel.


Ghab zasněně přejela prsty po dříku nejbližšího sloupku. "Víš, Santro, něco visí ve vzduchu. Cítím to stejně jako kouř nedalekého spáleniště. Přeju si, aby to byla spravedlnost

pro tebe a pro tvé blízké. Ve skutečnosti se ale bojím přiznat si, že to hoří naše sny."

"Co tím myslíš?"

"Něco se chystá. A já nemám sílu bojovat. Ani skutečný Hlídač ze mě nikdy nebude."

"Mohla bych říci to samé. Tanira mě tu drží, nepouští mě ven, bojí se, aby se něco nestalo jejímu esu v rukávu, následnici trůnu, přes kterou chtěla její Nejvyšší jednou ovládnout osvobozené ostrovy. Ty máš ale šanci, Ghab, ještě nejsi loutkou. Nedopusť, aby se tak stalo."

Ghab si přitáhla pléd blíže k tělu. Protáhla se kolem své přítelkyně, sešla na nádvoří a po mohutných kamenných schodech sestoupila na pruh hradních zahrad. Tráva byla po noční bouřce mokrá, šimrala na nohou. Vyhnula se černému trnitému keři, skleslému v mlhavém oparu chladného rána, a opřela se o vlhkou zídku z hrubých kamenů, jež shlížela do dolní ohrady. Tiché kroky jí napověděly, že Santra šla hned za ní.


"Moje první venkovní akce, moje zasvěcení… zoufalá katastrofa! Místo zbraně bych mohla držet suchý klacek a možná bych byla více k užitku!"

"Tak v tom to je? Že ti to pořád nejde s mečem?"

Ušklíbla se falešným pobavením. "Ani jsem ho nestačila použít. Srpec z Bogoly měl tu čest." Opřela se lokty o chladný kámen, bradu si složila do dlaní. "Nevím. Je to jen pocit. Jako by se mi neustále chtělo zvracet. Už se těším, až mi Tanira dovolí vyjet podívat se ven na delší dobu. Podívat se, jak pokračuje život."

"Myslíš na otce."

Přikývla. Až skutečně vyjede z Bewaz Therigan, až znovu spatří otce, skončí ta samota, kterou na hradě cítila, přikovaná k tomu místu řetězem své přísahy. Přesto však zůstane vězněm. Vězněm v kobce se zamřížovaným oknem, jímž sice může pozorovat svět, který opustila, nikdy se jím ale nemůže proplížit zpátky domů.

Vánek zašeptal v korunách borovic.

Ghab to slyšela z obrovské dálky…



"Za otcem už tě nepustím. Složila jsi přísahu. Dokud nedokončíš studium, budeš do světa před Závojem vstupovat jen při výcviku."

"Tak dlouho…"

"Svou možnost jsi dostala. Jako všichni ostatní. Jedna propustka na vyřízení veškerých záležitostí."

"Tak tomu říkáte? Rozloučit se s rodinou a s celým světem na čtyři roky je pro vás jen prosté vyřizování záležitostí? Možná, že když se z vás stával Hlídač, neměla jste koho opustit. Nemusela se s nikým loučit."

"Věř mi, to jsem měla," pronesla Rhidessa Morvat příkře. "Měla jsem až příliš záležitostí k vyřizování."




"Musíš být trpělivá. A silná," dolehla k ní Santřina tichá slova.

"Ale já jsem slabá!" Stéblo trávy ve větru…

Santra pohlédla do dálky na jasnějící obzor a zrakem přejela od vzdálených planin ztrácejících se na pozadí žlutošedé oblohy až k páru jednorožců poskakujících v nedaleké ohradě. "Pohled na ně mě vždycky uklidní," řekla potichu.

"Jsou ledoví jako zimní vzduch. Jako tenhle hrad. Vzbuzují ve mně hrůzu a připomínají mi obrovské zklamání. Takhle jsem si nepředstavovala, že uvidím jednorožce. Měli být splněným snem a stali se noční můrou. Měli být znakem neskutečna a pravé čistoty, místo toho jsou tvory určenými k porážce. Dříve jsem se budila a v mé mysli dozníval sen o jednorožcích. Dnes se budím s pomyšlením na to, že Bántú zabíjí dalšího z nich, aby připravil potravu pro Nesmrtelné."

Pomalu, lenivě se rozjasňovalo. Skrz povlak mrků se prodraly paprsky vzdáleného slunce a zalily hrad mlhavým jasem. Santra se opřela o zídku bokem a zkoumavě se na dívku zadívala. "Třeba se to jednou změní. Třeba se všechno jednou změní."

"Někdy se sama sebe ptám, proč mě sem Rhidessa vzala," upřela pohled do dáli. Představenou Hlídačů znala krátce, nebyla to ale žena, která by plnila sny malým, naivním holčičkám. Ztratila se ihned po Ghabiným přijetím mezi Hlídače a řízení hradu převzala stejně ambiciózní Tanira Bo. "Víš, Santro, sice jsem jí znala jen pár týdnů, ale vůbec mi nechybí. Je to špatně?"

"Nesmí být. Já znala Rhidessu dost dlouho, dokonce mi zachránila život a taky mi nechybí."

Ghab zdvihla překvapením obočí. "Myslela jsem, že když jsi jednou z Rady, chováš k Rhidesse určité sympatie."

"Rhidessa byla, nebo bych spíš měla říct je, přímá. Stejně jako cesta do zatracení. Pevně se drží svých cílů, ale pro její ctižádost nebyl tenhle hrad dost veliký."

"Co myslíš, že se s ní stalo? A co když ji nenajdeme? Přece jenom, už jsou to skoro čtyři roky a kouzlo Závoje slábne. Díváš se občas na Giseldu? Všichni víme, že umí věštit z plamenů, jsem ale jediná, kdo si všiml, že už se do nich nedívá? Že od nich s děsem v očích odvrací zrak?"

Santra jen smutně přikývla. Pak se otočila, aby zamířila zpět do hradu, pronásledovaná zkoumavým pohledem. U schodiště se naposledy zastavila. "Proroctví je ošidná věc. Znám to z vlastní zkušenosti. Já sama jsem ještě ani neznala svou budoucnost a Morinci mi za ni už chystali šibenici. Jsem ráda, že nevím, co se stane, proto po tom nehodlám pátrat," řekla, než zmizela za hradbou nádvoří.


"Nedokážu se podívat na úplněk, aniž bych si nevzpomněla na Carnegila, a nemůžu se podívat na jednorožce, aniž bych necítila příval hořkosti."

Mlynář si dýchl na ruce, aby rozehřál zkřehlé prsty. "Jak jsi to myslela s tím, že z jednorožců děláte potravu pro Nesmrtelné?" schoval ruce do rukávu. Jeho tón byl odměřený jako vždy, přesto v něm zaslechla nepatrnou stopu zájmu. Nebo si to jen falešně namlouvala? Copak opravdu tak zoufale chtěla věřit, že alespoň na něčem mu záleží?

"Věční poutníci jí pouze maso jednorožců. Nedokážou mu odolat. Ta ohrada u Bewaz Therigan, na kterou mě nalákala Rhidessa, to je ohrada tvorů určených k porážce. Jsou jídlem pro ty nejhorší tvory na zemi. To nejčistší tak dáváme těm nejhříšnějším," svěsila hlavu. "Chtěla jsem spatřit jednorožce, a když se tak stalo, můj sen se rozplynul." Všimla si, že si Mlynář nevědomky položil ruku na svůj kožený nátepník.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 24. ledna 2016 v 18:16 | Reagovat

Skvělý příběh! :)

2 Klarisa Klarisa | 24. ledna 2016 v 18:30 | Reagovat

[1]: Díky:) Ten začátek je pořád takový pozvolnější, ale brzy se to rozjede :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama