15. Kapitola A spatřila jednorožce

26. ledna 2016 v 15:28

Nastává nový den a Hlídači odpočívají v Krbové síni Mlžného hradu, jen Ghabrinnel svírá duši předzvěst něčeho zlého. Hradní vědma má schopnost věštit z plamenů, s hrůzou v očích se od nich ale odvrací... A i bard Thurpis odkryje v další části svého eposu, který volně postavil na Ghabrinnelině vyprávění, svou předatavu o tom, jak se to s děsivou kletbou odehrálo...



rbová místnost Mlžného hradu se choulila chladem, a ani oheň, ani kožešiny a omšelé tapisérie visící na zdech ji nedokázaly zahřát. Neutěsněnými okny dovnitř proudil studený vítr, který kvílel po hradbách a dováděl s plamínky svíček v železných držácích, ztrácejících se pod lavinou vosku.


"Nevím, co se ti na ní může líbit," zvedl Negrú oči od kroniky, aby namočil brk do duběnkového inkoustu. "Ona tebe určitě nemiluje. Je to její práce - okouzlovat muže. Dělá v hampejzu."

"Já vím, co se mu líbí," usmíval se Dondivar. "Že je rozpíchaná jako jahelníček!"

Ornel po něm vrhl zuřivostí maskovaný úsměv.

"Strávil jsi s ní jednu noc a stálo tě to všechny peníze!"

"To je tak drahá?" přisedla si Ghab na dubovou lavici u krbu.

"Hlavně mě to stálo srdce!" zahleděl se Ornel zamilovaně do stropu. "Ukradla mi ho! No a já měl slabou chvilku a řekl jsem jí to."

"A?"

"Řekla, že si mám nechat srdce a ona si nechá ten penězma naditej měšec, co mi visel za opaskem. A pak nahá vyskočila z okna. Naštěstí to bylo v přízemí," dodal.

"A to ti nevadí?" otočila se k němu Asahara, sedící u krbu na medvědí kůži a čistící svůj meč. Bylo vidět, že ji zranění stále bolí.

"Právě naopak! Já viděl její poprsí skákat ve světle rozbřesku, když se otočila, aby se podívala, jestli ji nepronásleduju. A jak nahá běžela přes špinavou náves, vypadala jako víla."

"Ty blázne!" smál se Negrú. "Sebrala ti všechny prachy!"

"To tobě tvá žena taky, než ses stal Hlídačem, a utíkat nahou návsí jsi ji určitě neviděl!"

"Já na svou starou myslím, kudy chodim," zasnil se Bántú a jeho kulatá, zpocená tvář se zaleskla jako vycíděný talíř. "Ten můj nejmenší se za mnou vždycky táhne jako puch lejna našlápnutýho na botě."

"Poeticky to hovoříš o své rodině, jen co je pravda!" zasmál se Negrú a ozdobil stránky své kroniky několika dalšími runami.

"Giseldo, nech toho a pojď se s náma taky napít!"

Giselda seděla za stolem, zády k ohni, a zasněně čistila nasbírané oddenky. "Mám práci, Negrú," zavrčela unaveně. "Teď je na ně nejlepší čas. Všechna síla byliny je stažena v kořeni."

"A co tvůj přítel, Giseldo? Pořád tvrdí, že jsi tlustá?"

"Tuhle mi řekl, že mě má rád," zašeptala, aniž by zvedla vodnaté oči od práce.

"No vidíš!"

"Ale že hubenou by mě měl radši. Slušně jsem ho poslala, ať jde do prdele. Řekl, že do tý mý by to šlo - tam by se prej vešel," řekla klidně a už si nikoho nevšímala.

"Chlapi jsou holt verbeš," přejela Asahara plátnem po blyštící se oceli.

Ghab na chvíli své druhy přestala poslouchat a zahleděla se na Carnegila, na jeho popelavě šedý obličej, i přes Giseldiny odvary stažený bolestí. Ležel na lavici, tělo kryté medvědí kožešinou, která se v rytmu jeho dechu pravidelně nadouvala. Uběhlo několik hodin od chvíle, co se teleportovali do Krbové síně - dva zranění a jedna vyděšená - a od té doby dělala Giselda, co mohla, aby udržela Carnegila naživu, a Tanira dělala stejně tak, co mohla, aby se udržela klidná. Carnegil konečně usnul, a tak měli všichni čas na chvíli si odpočinout.

"Tohle se nemělo stát," protřela si Ghab unavené oči, a aniž by musela říkat víc, všichni věděli, co má na mysli. "Kdyby se to tak dalo vzít všechno zpět."

"Víš, já vždycky říkám: Lepší mít lejno v zatáčce, nežli v kalhotách," přihnul si Bántú z poháru červeného vína. "Když ti visí na krajíčku, když se blíží pohroma, vždycky se dá situace ještě nějak zachránit - jen nečinit zbrklé, neuvážené a hlavně velké kroky. Jakmile už sedí v kalhotách, můžeš se pouze tvářit, že se nic nestalo, nebo opustit scénu."

"Přirovnáváš naší situaci k neudrženému sraní? K tomu někdy prostě dojde, ale jen tak se nestane, že odsoudíš přítele k osudu horšímu než smrt."

"Zrovna o tom píšu do naší kroniky," přidal se Negrú-Voga. "Carnegil si zaslouží, aby se o něm psalo."

"Písař Hlídačem!" odfrkla si Asahara, aniž by otočila hlavu, a oheň v krbu před ní zaprskal. "Nad ušmudlanými stránkami budeš určitě platnější, než bys byl s mečem v ruce. Asi jako když hovnivál přestane malovat zátiší a začne hrát na niněru!"

"Jen počkej, co tam o tobě napíšu, drahá. Budoucí zraky se nestačí divit!"

"Pero je mocnější než meč?" zeptala se s ironickým pobavením Asahara.

"Ale vůbec ne. Jen dokáže zaznamenat víření fantazie."

"To dokáže i meč," promluvila přicházející Santra Kdor a v její krásné tváři se stále zračil smutek nad ranní vzpomínkou. "I meč dokáže odrazit divokou fantazii. A i dílo meče se umí odrazit na duši."




Naoranžovělé světlo ohně zasvítilo na umělých očích vycpané medvědí hlavy, džbány a poháry, ještě před chvílí plné rudého vína, se nyní tvářily vysátě a suše.


Ghab seděla na lavici, pod sebou teplou kožešinu a jako již tolikrát si prohlížela obraz Zaara Vayne, bývalého slavného Hlídače, visící na čestném místě hned vedle obrazu prvního z Hlídačů Zagraše Velikého, a přemítala, zda je vůbec možné, aby i její podobizna jednou visela na těch chladných hradních zdech.


Leda tak ve snu, připustila si a zrak jí zabloudil ke Giseldě. Ve vzduchu zavoněl - "Rozmarýn?"

"Podruhé mi vykvetl," pronesla Giselda jako ze snu, aniž by opět zvedla hlavu. "Je to znamení?" zeptala se znenadání sama sebe a nepřítomný pohled stočila stranou.

"Dává se do pohřebních věnců," zašeptala Ghab. "To tím myslíš?"

Giselda jen zmateně zatřásla hlavou, sesbírala oddenky a zamířila ven z místnosti. Cestou zabloudila pohledem do krbu, rychle ale přivřela oči a vytratila se na schodiště. Ghab se zvedla a následovala ji. "Giseldo?"

Oslovená se na schodech pomalu otočila, ve tváři trápení.

"Z čeho máš strach? Co vidíš v plamenech?"

"Odjeď z Bewaz Therigan, Ghab. Odjeď," pronesla naléhavě a její vodnaté oči náhle pozbyly svou běžnou zastřenost, naopak z nich vyzařovala neobvykle jasná myšlenka. A hluboko za tím se zrcadlila budoucnost. A byl to pohled plný slz.

"Co tam vidíš?"

Giselda sjela pohledem na oddenky ve svých rukou. "Černá obloha, zastřená bílou září koňských hřív vlajících jako prapory ve větru. Koně běží krajinou, lesknou se jako vycíděný meč, jako jednorožčí roh. Po hradbách se valí krev, je lidská stejně jako arogance a touha po moci. Krev stéká po sněhobílých bocích a zanechává stopu v trávě…" Zakroutila poděšeně hlavou a usekla tak popis svého vidění. Ani se neohlédla a zmizela na schodišti.



"To bylo vidění o konci světa tak, jak v něj věří ostrované. Konec světa přijde v burácení hromu, jako předzvěst pozdějších strašlivých událostí. Okovy padnou a řekami poteče krev," doplnil Mlynář. "Už se to jednou málem stalo. Byl jsem malý kluk. Tehdy se děly hrozné věci… tehdy…"

"… jsi viděl jednorožce."

Přikývl. "Od té doby se slaví Morvathun, Černý den. Mimochodem, je to zrovna zítra."

"Morvathun," zašeptala tak tiše, že se to slovo téměř rozplynulo v obláčku páry, který vyšel z jejích úst. Svůj zasněný pohled věnovala plně koňské hřívě. "To byl den hromadného útěku Nesmrtelných z našeho hradu. To byl den, kdy se rozuteklo stádo jednorožců. Rhidessa učinila velký lov na Nesmrtelné a za odměnu byla zvolena novou Nejvyšší. Od té doby drží Hlídači Nesmrtelné pod tak zvanou dvojitou pojistkou. Jsou přikování v kobkách hradu a zároveň spojeni s obyčejnými vězni, které tam také držíme. Jakmile by pak některý z Nesmrtelných nějakým nedopatřením zemřel, přenese se díky Spojení rovnou do vězně, se kterým byl spoután."

Zamyšleně pohlédla do dálky, kde se temný porost stromů zakusoval do bílého plátna roviny, po které jeli. "Teď už ale může být všechno jinak."

"Jak to myslíš?"

Smutně svěsila hlavu. "Možná už okovy opět padly, Mlynáři, a konec světa se blíží. Jen si toho nikdo ještě nevšiml. Došlo k tomu totiž na mlhou skrytých Schodech Moldavaru, v síních neviditelného hradu Bewaz Therigan."




Thurpis po očku sledoval své posluchače. Hradní paní ho okázale přehlížela, zatímco její manžel spokojeně spal a doprovázel bardovo vyprávění rytmickým chrčivým chrápáním. Nakonec to vypadalo, že jediní opravdoví zájemci o jeho umění jsou dva chrti ležící pod stolem.



"Oheň praská, v krbu tančí,
za okny jiskří blesky v tmách,
slyšet jest bít hromy zvenčí,
stíny si hrají po stěnách.

Na zdech visí gobelíny,
ve svícnu tři svíce planou,
na stěnách si hrají stíny,
slzy vosku dolu kanou.

Na posteli kožešiny,
na nich mladá leží žena.
Po těle jí tančí stíny,
na zádech je natažena.

Ostré rysy v obličeji,
a tělo pevně stavěné,
leží tiše na posteli,
oči své má zavřené.

Přikrytá též kožešinou
leží mlčky jako v snách,
zrnka písku líně plynou
v přesýpacích hodinách.


Trpělivě tady čeká,
hluk srdce všechno přebije.
Poslala si pro člověka,
jenž jí dnes osud odkryje.

Cvakla klika, vrzly dvéře.
Přec dostala mé pozvání!
Babizna se dovnitř béře,
troufale bez klepání.

Zvedla se žena z postele,
jiskřička v oku přeskočí.
Hned pokyne jí vesele,
ať vstoupí klidně bez řečí.

Baba stará, vetchá, chorá,
tvář- zmuchlaný pergamen.
Na zádech má hrb jak hora,
na hlavě pár vlasů jen.

Pomalu prošla místností,
zem vrže pod tíhou kroků.
Sešlá je prací, starostí,
a váhou mnoha roků.

"Pověz mi prosím, stařeno,
jak dnes vypadá můj osud?
Budu žít, či bude zmařeno,
to, co prožila jsem dosud?"

Zeptá se jí hlas hluboký,
a žena opět usedne,
na tváři úsměv široký,
když na věštkyni pohlédne.

"Nechtěj to vědět, paní má,"
pronesla tiše věštkyně.
"Já vím, že tě to zajímá,
dnes to však nechtěj, dneska ne."

Žena se tak prudce zvedla
a hned se dala do křiku,
že babina strachy zbledla
a kryla si tvář ze zvyku.

"Ty drzý jazyk, babo, máš
a já trestám odmítání.
Co kážu ti, teď uděláš,
jinak zemřeš do svítání."

Řekla to, i když věděla,
že ta spatří slunce vyjít,
neb ona sama nechtěla
o cennou vědmu přijít.

Tak teda radši zkusila
být milá-užít svou ctnost.
neb vědět totiž musila,
co chystá budoucnost.


"Odkryj mi můj osud přeci.
Jakpak si se mnou pohraje?
Vidíš tajné, skryté věci,
tak odhal to, co skryto je."

"Já dnes jen špatný pocit mám,
neměj to za odmítání.
Vždyť co žádáš, to udělám,
neb ty jsi moje paní."

Do ohně upřela své zraky,
by předvedla věštecký um.
A hradní paní ihned taky
přistoupila k plamenům.

Tak nebylo tedy zbytí,
jala se plnit práci svou.
A za zvuků hromobití
počala věštbu strašlivou…

"Mlha jako mléko hustá
krouží kolem zříceniny.
Krajina je kolem pustá-
trosky, prach a spáleniny.

Jen ruiny, lesy, křoví a…
… spáleniště a víc nic,"
baba s hrůzou povídá,
dusí se, dýchá z plných plic.

"Vidím věže nad tím lesem,
pět, čtyři… ano, čtyři snad,"
tvář její se zkřiví děsem,
"bohové-toť tento hrad!"

"A co dál vidíš v plamenech?"
ptá se baby hradní paní,
"co mě bude strašit v snech…
Tak povídej bez váhání!"

Oheň do očí ji pálí,
už nevidí krb kamenný,
ostrá bolest smysly šálí,
zrak má však k ohni upřený.

"Obraz se mi náhle mění…
Pryč jsou trosky i jejich prach.
Ani les už tady není…
Vidím tebe… v očích strach."

"Ale čeho se to bojím?"
hlas ženy je hrobový.
"Obstojím či neobstojím?
A věštkyně hned odpoví:

"Odpověď tu jasná není."
vyhrkne hned bez zábrany.
"Bojím se, že svět se mění,
spatřuji krev za havrany.

Havrani vše ničí v letu,
klovou a drásaj naší zem.
Pevně doufám, snad se pletu,
že všechno lehne popelem.

Zase vidím ruiny hradu
a opět strach, co máš.
Neposlechla's moji radu,
tak skončí hrad i život náš.

A bude to jen naše vina,
že z hradu zbyde zřícenina."

Postavila se paní zas,
u okna chvilku postála.
A daleko se zdál ten čas,
kdy budoucna se nebála.

Obklopené temným lesem
stojí mlčky ruiny hradu…
A to všechno proto, že jsem
neposlechla jednu radu….

Tak tohle, to můj osud jest?
Ven z okna hledí na nebe,
pak pevně zatne ruku v pěst
a pomyslí si pro sebe:

To nedovolím. Ne a ne!
Teď přece svůj osud znám
a to se prostě nestane.
O to se už postarám!

Já předurčení obelstím,
vyhnu se zlému osudu.
A dokážu to prostě s tím,
že už znám tu záhubu.

Dík bohům, že neužila
jsem věštkyniných rad,
jinak bych teď netušila,
jak zachránit tento hrad.

Teď už to ale všechno vím,
a nenaplním osud svůj.
A tento slib - ten dodržím.
To udělám stůj co stůj.

Špatnosti se prostě dějí,
to se tak někdy stává.
Teď však není bez nadějí,
teď už se neobává.

Nyní přec svůj osud zná.
A vše co musí udělat:
si na černého havrana
bedlivě pozor dát.

***

Hrad tam, kde hluboký je les
stojí ve stínu čtyř věží.
A stát stejně, jak stojí dnes
za pár let bude stěží.

Kol hradeb se mlha kroutí,
v jednom z oken stojí žena.
Pro úděl se těžce rmoutí,
osudem je zasažena.

Tam na větvi lze spatřit ptáka,
temného jak noc, v níž kráká…





 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama