Ke hvězdám

21. ledna 2016 v 12:53 |  Střípky fantazie

Zdravím všechny! Založila jsem novou rubriku Střípky fantazie, kde bych chtěla zveřejňovat krátké, jednorázové povídky z prostředí souostroví. Tady je první. Jedná se o příběh mladého hvězdáře z Univerzity, která je centrem ostrovního vědění a učení. Co hvězdopravci, jenž celý svůj život strávil mezi vzácnými svitky a pergameny, přislibuje noční obloha? Čekají ho šťastné chvíle nebo trápení? Čtěte a uvidíteUsmívající se.





Nissingeru, v hlavním městě Rhonegalu, v tichosti zdejší Univerzity, v Astronomické věži, v komnatě vonící prachem a starými skripty, ve vlastním zamyšlení zvedl Andanis Henhaurer unavené oči od práce a opřel si bradu do dlaně. Svitek se kroutil jako neposedné dítě a Andanis nikdy neoplýval přemírou trpělivosti. Krajině za zdmi školy kraloval podzim se všemi svými krásami, jeho ale zajímala krajina vysoko nad Astronomickou věží. Noční obloha.

Zítra ráno se probudí s bolestí za krkem a opuchlýma očima. To věděl, aniž by to vyčetl z nebe nebo astrologických publikací a věšteckých svazků. Vypočítat okamžik vhodný k položení základního kamene chystané stavby nového mostu přes Brugdenu mu dávalo zabrat více, než čekal. Přesto by měl být zítřek velice plodný den. Musel se usmát, když spatřil tu nečekaně příjemnou konstelaci, která přislibovala nové začátky a nespočet překvapení. Andanis neměl překvapení rád, každý svůj pohyb řídil podle nebeských těles a každé přislíbené překvapení se snažil rozluštit a nalézt jeho kontury tak, aby bylo… méně překvapující, přesto nové začátky spojené s blížícím se překvapením tvořily celkem přijatelný celek přívětivé předpovědi.

Z přemítání ho vyrušilo zaklepání. Nečekaný závan vzduchu, který se pokusil nadzvednout několik lejster a zvířil prach na zastaralých a již nepoužívaných přístrojích, mu prozradil, že někdo otevřel dveře.

"Nesire, co se…" zarazil se, když spatřil ustaraný výraz na tváři svého pomocníka, který pomalu vstoupil do komnaty.

"Pojďte se mnou, pane. Wandahir… on umírá."

"Umírá už několik let, Nesire."

Mladík sklopil oči do země. "Chce s vámi mluvit. Prý naposled."

Andanis si povzdechl a odložil kružidlo. Hvězdná mapa se opět srolovala. S lehkou námahou se zvedl na přesezené nohy a vyrazil po točitých schodech do hořejší komnaty svého bývalého mistra.



Wandahir Avenut, představený fakulty astronomie, ležel v posteli, oči upíraje na těžká, sametová nebesa stejně jako je celý život upíral na ta skutečná.

Když Andanis vešel, jen letmo mu pokynul, aby se posadil do křesla stojícího u postele, a nasucho polkl.

"Přál jste si se mnou mluvit?" pronesl Andanis ošoupanou frázi. Nevěděl, jak rozprávět s umírajícím. Wandahir přivřel víčka a upřel tak Andasovi pohled na jeho smutkem zakalené oči.

"Umírám," řekl s dávkou tragičnosti, jako by to sděloval poprvé. Andanis stiskl ve svém klíně ruce v pěst.

"Vím, že dnešek je mým dnem posledním. Hvězdy mi to křičí do tváře, jako by si myslely, že se to snad snažím přehlédnout. Nikdy jsem neviděl tolik jasných znamení pohromadě. A já jim budu věřit, jako již tolikrát." Wandahirův suchý, zastřený hlas byl přetržen hrdelním zakašláním. Andanis zadržel dech. Nevěděl, co má říct, zvláště pokud měl toto být skutečně poslední rozhovor s jeho mistrem, kterého vždy považoval téměř za otce.

"Něco pro tebe mám," zachránil ho Wandahir. Zvedl třesoucí se ruku, jež do této doby spočívala mrtvolně podél jeho boku, a roztřeseným prstem ukázal na ebenovou truhlici v rohu místnosti. "Je to můj výzkum, Andanisi, něco na co jsem přišel při bádání. A svůj odkaz předávám tobě, zároveň od tebe ale něco požaduji," opět se odmlčel záchvatem kašle. "Dokonči ten výzkum, Andanisi, slib mi to. Až otevřeš tu truhlici a rozluštíš mé poznámky, budeš nejspíše překvapen, rozladěn. Budeš mě považovat za hlupáka, blázna, který se na stará kolena vrací k dětským pohádkám. Přesto mi slib, že i přes své pochyby budeš pokračovat v tom, co jsem započal. Život by neměl být naplněn jen dlením v prašné komnatě, výzkum se musí provádět i v terénu. Tam venku, za zdmi Univerzity, leží svět, který jsi nikdy nepoznal. Jsi jako můj syn, Andanisi, mám tě rád, a proto tě prosím, vyjdi ven, otevři oči a dokonči můj výzkum."

Kdyby Andanisovi úcta k bývalému mistrovi nesvazovala ruce, začal by si kousat nehty, takto se spokojil jen s kousáním svého spodního rtu. Překvapení, překvapení! Co mu na dnešek přislibovaly hvězdy? Najednou si nemohl vzpomenout, ale určitě tam byla nějaká mrzutost. Je tohle ona ošidná záležitost, která na něj byla dnes přichystána? Celý dnešní den seděl za svým psacím stolem a zkoumal hvězdná uskupení, planety a mlhoviny. Nuda, to ano, avšak nic nevítaného. Je tedy tento výňatek z jeho rutiny oním přislibovaným narušením klidu a pohody? Nepochybně ano.

"Slib mi to, Andanisi."

Schylovalo se k nejhoršímu a astrolog s hrůzou zjistil, že si přeje, aby Wandahir zemřel dříve, než mu stačí cokoli slíbit. Nerad se zavazoval. A i když se v tomto případě jednalo o dokončení výzkumu, tedy o činnost, která mu byla vlastní a neměla by mu dělat žádné problémy, v hlasu svého mistra rozpoznal skrytou hrozbu. Něco v tónu jeho řeči ho varovalo, křičelo to na něj, stejně jako na Wandahira hvězdy křičely, ať se připraví na smrt. A ani věta "Budeš mě považovat za hlupáka, blázna, který se na stará kolena vrací k dětským pohádkám" mu na ulehčení nepřidala.

Zvedl zrak od svých rukou a zadíval se do kalných očí svého mistra. Byla v nich naděje, překrývající skrytou výtku a lehkou nasupenost.

"Slib mi to. Slyšíš, Andanisi! Slib mi to, ať mohu v klidu odejít."

Kdyby tenkrát ve spoře osvětlené místnosti astronomické věže Andanis věděl, co po něm jeho bývalý učitel chce, nikdy by to gesto neudělal. Nasucho polkl, a pak nechal svou hlavu, spíše únavou než rezignací, poklesnout na znamení souhlasu.

"Řekni to," vykuckal stařec.

"Slibuju," zašeptal Andanis a v dozvuku toho slova klesla Wandahirova hlava na stranu.

Byl mrtvý a Andanis hluboce zanadával, že se svým slibem ještě chvíli nepočkal.



Od té doby měli mnozí učenci Univerzity Andanise za blázna. Ze svých komnat nevycházel ani na večeři, a když k němu jeho pomocník zavítal, aby se ho zeptal, zda něco nepotřebuje, našel ho s kruhy pod očima sklánějícího se nad mapou. Nejednalo se ovšem o mapu hvězdné oblohy, které se nyní válely odhozené v koutě Andanisovy studovny, byla to mapa známého světa se všemi jeho zeměmi a ostrovy. Co se to s ním děje? přemítal Nesir. Andanis se o lidský svět nikdy nezajímal. Celý svůj život zkoumal svět rozkládající se vysoko nad hlavami obyčejných lidí. Že by ho smrt jeho mistra tolik zasáhla? Nesir věděl, že Andanis byl v učení u mistra už odmala. Když Andanisovi rodiče zemřeli, Wandahir se ho milosrdně ujal a on od útlého dětství neznal nic jiného než prach Univerzity. Jak rád by mu pomohl, říkal si Nesir, když z Andanisovy komnaty odnášel talíře plné nedojedeného jídla. Jenže nevěděl, jak.




Andanis ukryl do záhybu svého pláště měšec se všemi vydělanými penězi, naposledy se rozhlédl po netradičně poklizené studovně, zaklapl víko své kované, cestovní truhlice, a zhrouceně se na ni posadil. Zhluboka si povzdechl a tvář si skryl do dlaní. Proč se mu muselo tohle stát? Zrovna jemu? Jemu, který od dětství nevytáhl paty z Univerzity? Jeho místo bylo mezi starými svitky, mezi poznatky a věděním předchozích generací. Svět venku byl až příliš nebezpečný a Andanis nebyl dobrodruh.


Když si Andanis po nastudování Wandahirových poznámek uvědomil, co jeho mistr nazýval svým výzkumem, málem se rozbrečel. Byl to výplod choré, umírající mysli, dětské pohádky. Vzpomínal si, že jako malému klukovi mu Wandahir vyprávěl staré legendy o muži, který zářící body na noční obloze nepovažoval za hvězdy, ale za světla vycházející z domovů tvorů, jež tam žijí. Svět zrcadlově obrácený k tomu našemu. A Wandahirovým výzkumem byl rozbor pohádky.

Proč ve dne nesvítí hvězdy? zamyslel se Andanis nad Wandahirovou výzkumnou otázkou, pod níž bylo zprvu rozvedeno mnoho erudovaných názorů a postojů mistrů ze slavné Goligorské univerzity, které byly ale evidentně o mnoho let později přeškrtnuté rozhodnou čárou a na okraji listu bylo dopsáno: Cožpak my doma zapalujeme ve dne svíčky?

Andanis by se býval usmál, kdyby mu to úzkost v jeho duši dovolila.

Druhá výzkumná otázka: Kde lze nalézt cestu na noční oblohu? byla následována šílenou hypotézou: Tam, kde se v dálce na obzoru obloha pojí se zemí.

Chtělo se mu brečet, všechny jeho slzy se ale už dávno vpily do pergamenů hvězdných i obyčejných cestovních map. Jak rád by se zavřel do bezpečí zdejší prašné atmosféry. Co mohl ale dělat? Dal slib. Slib člověku, který byl pro něj skoro otcem. Ne, zakroutil hlavou a vydal se najít Nesira.

"Musím jít," oznámil mu rozhodně a nasadil pevný výraz plný odhodlání, protože doufal, že se mu jeho plán nebude snažit rozmlouvat. Musím, říkal jeho hlas, ale srdce, nedostatek odvahy a slabá víra ho nutily zůstat. Jak rád by zůstal. Slíbil ale Wandahirovi, že dokončí jeho výzkum, ačkoliv tehdy ještě nevěděl, že se upsal k tomu najít cestu vedoucí do světa mezi mraky. Nicméně cítil obrovskou tíhu toho příslibu. Musel, aby poslední slova, která jeho mistr vnímal, nebyla lež.



Aby našel tu mýtickou cestu, procestoval Andanis celý svět. Poprvé se podíval mimo zdi Univerzity, mimo ostrovy a ještě dál. Vždy zkoumal život a jeho zákonitosti skrz oblohu, znal jeho tajemství, ale samotný, opravdový život nikdy nepoznal.

Kolik přešel pohoří, kolika lesy se prodíral a kolik moří překonal, ale obzor a svět v oblacích se ani o krok nepřiblížily. Tvář mu ozdobily vrásky, vlasy zšedivěly a do rukou se mu dal třas. Když ale vzpomínal na prožité dny, ničeho nelitoval. Během své cesty k obzoru viděl mnoho pozoruhodných míst a setkal se se spoustou zajímavých lidí, a ačkoliv si dávno uvědomil, že cestu na noční nebe nikdy nenajde, moc dobře věděl, že život nepromarnil.

Byl již starý, a když teď odpočíval na přídi zaoceánské lodi, která ho měla zavést zase blíž jeho cíli, opakoval si v hlavě poslední přání svého mistra a pročítal jeho dětsky naivní poznámky a chtě nechtě se musel pro sebe usmát. Ve vzpomínkách si přehrál vše, co na svých cestách zažil, a pochopil, že Wandahirovo poslední přání nebylo výmyslem zmatené mysli, ale zoufalou snahou starostlivého opatrovníka, aby jeho svěřenec neproseděl celý život bádáním nad něčím, co nikdy nepozná, zatímco skutečný svět a jeho krásy, které čekaly hned za zdmi Univerzity, pro něj zůstanou stejně nedosažitelné jako svět noční oblohy.

Cítil, že zemi na druhé straně oceánu už nespatří. Sil mu ubývalo a prožité roky na něm ležely jako náhrobní kámen. Přesto byl šťastný a svému mistrovi byl za jeho poslední přání a za poslání, za kterým ho vyslal, vděčný. Cestu na noční oblohu sice nenašel, přesto byl přesvědčený, že poslední Wandahirovo přání se mu podařilo vyplnit. Objevil krásy světa a žil.

Zemřel na moři. Loď se pohupovala na vlnách a noční oblohu prozařovaly tisíce hvězd.




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 21. ledna 2016 v 18:03 | Reagovat

Opravdu nádherný pohádkový příběh :) Je v něm i jisté poselství pro každého z nás

2 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 21. ledna 2016 v 18:14 | Reagovat

Krásný příběh, nevím proč, ale stylem mi lehce připomíná Pána prstenů :)...

3 ozvenypriboje ozvenypriboje | E-mail | 22. ledna 2016 v 9:41 | Reagovat

[1]: Díky, jsem ráda, že se líbí :-)

[2]: Přiznám se, že první knihu Pána prstenů jsem louskala přes rok, vůbec jsem se do toho nemohla zažrat, ale atmosféru to má neskutečnou a Tolkien byl skutečný mistr :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama