Životní chyba

23. ledna 2016 v 18:58 |  Střípky fantazie

Dnes ráno jsem si řekla, že napíšu povídku z mého fiktivního světa na téma týdne a tady je. A co bylo tou životní chybou, kterou hrdina tohoto příběhu udělal, a k jakému konci ho ta chyba přivedla? Podívejte se a berte to, prosím, trochu s rezervouUsmívající se .


odkovy těžce dýchajícího koně se s křupáním otiskovaly do sněhu a jejich stopy tvořily dlouhý řetěz táhnoucí se napříč čerstvě zapadanou planinou.



Začalo se smrákat a jezdec pobídl kobylku k poklusu. Světla vesnice se pomalu přibližovala, pro jezdce to bylo ale příliš pomalu. Huňatý kožich, který měl na sobě, ho sice chránil před lezavou zimou, byl ale tak těžký, že jen samotná jízda v něm ho unavovala jako dlouhý vojenský pochod. S povzdechem se ohlédl za sebe, kde se otisky podkov táhly do dáli, a jeho mysl zabloudila do královského hradu, odkud ho předešlý den s hanbou vyhnali.

Bídáci! odplivl si. Král je hlupák, že ho z dvora vypudil. Však on si ještě vzpomene na svého věrného druha a baviče, který nechyběl na žádné pořádné oslavě konané na Ard Bewarer! A ten důvod, ta záminka, proč ho donutili odejít? Jak směšné! pomyslel si. Copak mohl za to, že byl největší samec v okolí? Že dokázal uspokojit každou ženu a že každá žena v okruhu jeho známých zatoužila po jeho posteli? Stejně tak by se mohl vladař zříci svých bohů, protože to od nich dostal on, slavný Velký Ormond, svůj dar.

Musel si ale přiznat, že udělal chybu. Ta chyba ale nespočívala v tom, že své postelové schopnosti předvedl vážené milence samotného krále a dalším vzácným dámám na Ard Bewarer, ale že se tím chlubil! Žádný kohout nesnese druhého kohouta v kurníku, on si to ale uvědomil až příliš pozdě, až když seděl na hřbetu svého koně a Královský Dvůr se mu za zády vzdaloval. Co měl teď dělat? Uměl sice bravurně uspokojovat ženy, což pro něj samotného bylo velmi uspokojující, ale to mu živobytí nezajistí a na Větrnou tvrz, mezi odpadlíky, jež si rozhněvali krále, se dorazit nechystal.

Zhluboka si povzdechl a zahleděl se před sebe. Na krajinu se pomalu snášela tma, takže světla blízkých obydlí byla stále patrnější. Měkká postel a hřejivé kožešiny, na které byl zvyklý, ho tu jistě nečekají, stejně jako zde asi nenarazí na natěšenou, polonahou šlechtičnu, přesto byl za výhlídku přespání pod pevnou střechou neskonale rád.


Vývěsní štít se v chladném nočním vzduchu houpal na jednom zrezivělém řetězu, název hospody ale nebyl v šeru schopen přečíst. Vesnice byla osadou jen několika hospodářských stavení, takže když našel zapadlý hostinec, úlevně si oddechl. Kolik cestovatelů tudy mohlo projíždět, aby se tu uživila hospoda? ptal se sám sebe, když přivázal koně u úvaziště, a otevřel dveře do lokálu.

Do nosu ho okamžitě udeřil puch zatuchliny a hnijícího masa. Tady určitě nezažije hody z čerstvě ulovené zvěřiny jako při honosných večeřích v síni Královského Dvora, pomyslel si, a býval by se ihned otočil a odešel, kdyby tahle krčma nebyla jediná naděje noclehu široko daleko. Takto se alespoň zapřísáhl, že si tu nebude dávat žádné maso, a rozhlédl se po temné, zaprášené místnosti jen spoře osvětlené plameny z otevřeného ohniště, které nedokázalo místnost pořádně vyhřát. Jeho zrak padl na jedinou osobu v sále. Hospodský seděl na kožešině přehozené přes starou dubovou lavici, byl ledabyle opřený o stěnu a v třesoucí se ruce držel korbel piva. Jeho tvář působila v oranžovém světle ohně nezdravě zažloutle a byla brázděná hlubokými vráskami. Kýval se ze strany na stranu a rty se mu vlnily v tiché rozepři, kterou vedl sám se sebou.

Návštěvník udělal krok dovnitř a oklepal si zbytky sněhu z těžkého kožichu. Až tohle gesto donutilo hospodského zvednout hlavu a na hosta zaměřit svou pozornost. "Co chcete?" vyštěkl.

"Nocleh," odpověděl krátce Ormond.

"Nemám volný pokoj," zazněla odpověď, která Ormonda překvapila. Nedokázal si představit, že by tu měl hospodský ubytované jiné hosty, a budova měla dozajista celé druhé patro.

"Nemůžu cestovat přes noc, venku mrzne, pokud jste si nevšiml."

"Nevšiml," odbyl ho hospodský. "Nemám čas všímat si takových věcí." Ormond stáhl obočí a ještě jednou se rozhlédl po prázdném lokále. Čemu mohl ten mužík věnovat svůj volný čas, si nedokázal představit. Místnost byla špinavá a zaprášená, na stolech se válelo nepoklizené nádobí a zima a puch, které krčně panovaly, jasně sdělovaly, že se hospodský nestará ani o zásoby ani o pořádné vytápění.

Co však mohl s tím tvrdohlavcem dělat? Ještě jednou se bude muset spokojit s nepohodlím, zadoufal ale, že je to skutečně naposled. "Když to nejde jinak, vyspím se ve stáji se svým koněm. A bohatě to zaplatím."

Hospodský odložil dopitý korbel, zvedl se na nohy a vrávoravě přešel k pultu. Až teď si Ormond všiml, že je hubený jako ohlodaná kost.

"Když s koněm, tak s koněm," přikývl, přehodil si přes nahrbená záda starý, plesnivý kožich a vyšel ven, aby se o zvíře postaral. Mráz se podle zimy proudící zpod dveří stupňoval a Ormond ještě jednou zalitoval, že udělal tu hloupou chybu a zprotivil se vládci souostroví.

"Jedete z daleka?" zeptal se nuceně hospodský, když se vrátil dovnitř a položil před Ormonda na stůl korbel s pivem. Evidentně nebyl zvyklý obsluhovat hosty a vést s nimi konverzaci. Ormond se zamyslel. Měl přiznat, že je z Králova Dvora? Že se zná se samotným králem? Pak jen pokrčil rameny. Už na tom nezáleželo.

"Zdaleka," přikývl. "Z Ard Bewarer."

Hospodský si nalil další korbel piva a přisedl ke svému hostu. Když si ho Ormond zblízka prohlédl, všiml si, že se mu ve tváři zračí trápení. Obličej měl ztuhlý, jako by se týdny neusmál.

"A co děláte v téhle díře?" zajímal se. "Snad jste se s naším velectěným vládcem," pronesl opovržlivě," nedostal do křížku, že vás vyslal až sem?"

Ormond se usmál a před ztrápenou tváří hospodského mu to přišlo skoro nepatřičné. "Trochu jsem mu lezl do zelí," přiznal a vůbec nechápal, proč to neznámému muži říká. Asi se potřeboval vypovídat ze svých starostí. "Víte, já byl na dvoře vážený muž, a to především pro své schopnosti v posteli," dodal na vysvětlenou.

"V posteli, říkáte?" Hospodskému se rozšířily oči, jako by právě spatřil truhlici plnou nejvzácnějších pokladů, rychle vstal a odcupital do spíže. Za chvíli se vrátil s prkénkem obloženým sýry, nakrájenou cibulí a sušenou šunkou a v podpaží držel láhev medoviny. "Povídej, příteli, to mě upřímně zajímá. Chci to všechno slyšet."

Ormond se na chvíli zarazil nad náhlou změnou jeho chování, pak se ale rozmluvil jako již tolikrát. Rád se chvástal, rád popisoval své avantýry se ženami a rád přijímal uznání od jiných mužů.

"Ano, můžu se pochlubit značnými úspěchy v posteli," přitakal a hospodský mu horlivě nalil plný pohár medoviny. "Já jsem Velký Ormond," uhodil se pěstí do hrudě. "Velký, chápete," mrkl na svého hostitele a upřímně se zasmál.

Hospodský nadšeně hltal každé jeho slovo, štědře doléval medovinu a jeho oči zářily jako dva vycíděné talíře. Ormond si matně uvědomoval, že mu medovina stoupá do hlavy a rozvazuje jazyk. Ruce mu pomalu rozmrzávaly a tvář se mu barvila ruměncem. Po dlouhé, únavné cestě v mrazu se najednou cítil uvolněně jako v příjemném teple ženské náruče. "Každou ženu jsem dokázal uspokojit. I tu královu," zachechtal se hlasitě. "Já, Velký Ormond, samec nad samce! Kolik žen prošlo mou postelí a kolika postelemi různých žen jsem prošel já! Z kolika oken už jsem skákal, kolik parohů nasadil! A žádná si nikdy nestěžovala!"

Svět se mu začal rozmazávat před očima, a kdyby byl střízlivý, přišlo by mu na potměšilém úsměvu hospodského něco podezřelého. Něco v koutku jeho mysli mu našeptávalo o velké chybě. Co si to říkal, než dorazil do vesnice? Něco o tom, že by se neměl chlubit svými výkony, pořádně se nad tím ale nedokázal zamyslet.

"Ženský jsou verbeš," promluvil náhle hospodský. "Jakmile nedostanou, co chtějí, uštěbetají vás k smrti. Ta má mi nedá spát."

"Vy máte ženu?" povytáhl Ormond obočí. "Že ji tu nikde nevidím?" rozhlédl se kolem sebe, jako by ve stísněném prostředí zatuchlého lokálu mohl dalšího člověka přehlédnout.

"Ano, nahoře v podkroví," svěsil hospodský rezignovaně hlavu. Z toho gesta Ormond poznal, že jejich manželství asi nebude z nejšťastnějších, přesto se na tváři ztrápeného mužíka objevil úsměv. "Víte, pane, já pro vás vlastně jeden pokoj mám."

"Skutečně?" odložil Ormond pohár.

"Pojďte, já vás tam rovnou zavedu," hlesl hospodský nadšeně a hbitě vstal. Na chvíli se někde ztratil, a pak se vrátil se svíčkou, kterou napálil v dohořívajícím ohni.

Ormond ho sledoval do patra, aniž by se nad tím vším pozastavil. Kromě svíčky držel hospodský v druhé ruce něco dalšího, Ormond ale nebyl schopen poznat, co to je. To, co si myslel, že si s sebou hospodský nese, to zaručeně být nemohlo, protože si Ormond nedokázal představit, co by s tím chtěl při přípravě pokoje a stlaní dek dělat. Po schodech vystoupal s těžkostí a jen okrajem své mysli přes svou únavu a dětské natěšení do postele vnímal, že se hospodský kývá ze strany na stranu a něco si pro sebe polohlasně mumlá.

"Konečně mi dáš pokoj. Už týdny jsem se kvůli tobě nevyspal, to ale končí. Našel jsem někoho, kdo se o tvoje potřeby postará…"

V patře byla ještě větší zima než v přízemí a puch hnijícího masa se stupňoval. Před Ormondem se otevřely staré vrzavé dveře a hospodský ho do nich neurvale strčil. Zmateně se rozhlédl okolo. Hospodský postavil svíčku na noční stolek a Ormond úlekem vydechl.

Na posteli ležela mrtvola ženy s ušmudlaným čepcem na slepených a místy prořídlých vlasech. Kůži na lebce měla ještě vrásčitější a nažloutlejší než její manžel a na mnoha místech se jí odlepovala od kosti. Tlející tělo na něj poulilo prázdné oční důlky a cenilo zčernalé zuby nepřirozeně velké vůči seschlému, propadlému obličeji.

"Co to…?" vyhrkl a otočil se k hospodskému čelem právě v okamžiku, kdy vyhublý střízlík vytáhl nástroj, který si přinesl z přízemí, a Ormond pochopil, že se v tom, o co se jedná, nezmýlil. Hospodský se rozmáchl jako svalnatý dřevorubec a jednou mocnou ranou obrovským kladivem, určeným snad na lámání kamene, mu rozdrtil pravé koleno.

Zavřískal.

Zatočila se mu hlava a svalil se na podlahu jako podťatý strom.

"Nemůžu si dovolit, abys mi utekl," zaskřehotal hospodský s tváří stejně propadlou, jako měla jeho mrtvá žena. "Pořád po mě chtěla uspokojení, pořád mě otravovala, snažila se mě navnadit, chodila k bylinkářce pro vzácné odvary. Já ale neměl sílu dát jí, po čem toužila. Myslel jsem, že jsem ji umlčel navždy, ale ne. Pořád slyším, jak na mě volá, jak skřehotá, abych si k ní lehnul a zahrnul ji svou láskou. Nemůžu to vydržet. Přešel jsem na modlení a bohové mi poslali tebe! Ty jsi muž, kterého potřebuje! Ty jsi muž, kterého potřebuju já. A já si tě nenechám upláchnout! O takový poklad se nenechám připravit!" S těmi slovy se ještě jednou rozmáchl kladivem a Ormondovo druhé koleno bolestně zapraskalo. Do kalhot se mu vsakovala krev i něco jiného. Kdyby ho neoklopil strach, omdlel by, nějaká neznámá, hrůzná síla ho ale držela při vědomí. Hospodský odhodil kladivo do kouta, zvedl cizince na nohy a jako hadrovou panenku ho hodil na postel k mrtvole své ženy.

"Dělej!" zařval.

Ormond zvedl hlavu. Chtěl řvát bolestí, ale nešlo to. V puse cítil krev, asi si překousl jazyk.

"Uspokoj jí!" naléhal hospodský. "Pořád slyším to její kňourání. Slyšíš, jak žadoní o pozornost? Neukojitelná, nadržená ženská! U kolika chlapů to zkoušela, žádný jí ale nestačil!"

Mrtvola ho upřeně sledovala prázdnými důlky svých očí a on v polomdlobách skoro slyšel její zoufalé škemrání o pozornost. Cítil pach rozkládajícího se masa a zvednul se mu žaludek. Nohy měl v jednom ohni a s hrůzou si uvědomil, že mu hospodský tlačí hlavu blíž seschlému obličeji.

"Polib jí!" snažil se přitlačit jeho ústa k vyceněným zubům mrtvé ženy. "Dej si záležet s předehrou! Tu já prý vždycky odbudu!"

Chtělo se mu zvracet, chtělo se brečet, chtělo se mu řvát.

"Vyhrň jí sukně, cožpak neslyšíš, jak si o to říká? Neslyšíš, jak škemrá! Umlč jí, uspokoj jí, tak jak to umíš!"

Ormond se svalil na mrtvé, rozkládající se tělo, které se mu skoro rozpadalo pod rukama. Kůži měla seschlou jako starý list pergamenu a stejně chatrnou. Puch, který z těla sálal, byl omamující. Nohy skoro necítil, tahal je za sebou jako dva těžké, mrtvé špalky.

Najednou mu na tváři přistála rána udělená hřbetem kostnaté ruky. "Jazykem, Ormonde, jazykem! Cožpak neslyšíš, co po tobě chce? Mám ti tlumočit? Podle tvého chvástání jsem měl za to, že se v ženách a v ženském těle vyznáš! Naslouchání, to je základ! A teď místo mě budeš naslouchat ty! Rozumíš? A dej si záležet! Jestli pořád uslyšim její stížnosti, nebudu příště mířit na kolena!"

Ormond zmateně přikývl a téměř ani nevnímal, jak mrtvole odhrnuje sukni. Nedokázal udržet své myšlenky pohromadě, jedno poznání ale ve změti svých úvah jasně zachytil a v duchu zanadával, že i přes ponaučení, které mu uštědřili na Královském Dvoře, udělal opět tu samou strašlivou chybu, že se samolibě chvástal svými schopnostmi…




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama