16. Kapitola A spatřila jednorožce

1. února 2016 v 19:54
Mladá Hlídačka dál vypráví nájemnému zabijákovi Mlynářovi svůj příběh a oba si uvědomí, že se jejich osudy už kdysi dávno nepřímo střetly... V hospodě U Zlatého úhoře, které se od jisté doby přezdívá hospoda U Krvavého úhoře... Proč?



sahara ležela u krbu stočená na medvědí kožešině a v ruce svírala pochvu s nablýskaným mečem. Bántú seděl kus dál na dřevěné lavici, v těsné blízkosti Carnegila, jemuž se na čele leskly krůpěje potu. "Neboj, brachu," uklidňoval Bántú bezvědomého přítele, "Ewen tě nepřestane mít ráda. Pořád jsi kus pořádný chlapa. I když jenom kus."

Negrú, svalený na židli, s vínem stékajícím mu po bradě a strnulým výrazem vypadal jako umírající, jemuž spolu s posledním smrtelným výdechem vyhrkla z plic i stružka krve. Rozepsaná kronika mu spočívala na klíně.

Ornel se s medvědím zabručením zvedl a četl přes rameno postupem večera stále roztřesenější runy:

Strhla se bouře, toliko nepřirozená tomuto ročnímu období. Nebe bylo trháno blýskavicemi, do šindelových střech bil déšť. Byl to ten druh noci, kdy rodiny sedí v zakouřených světnicích a rodiče vypráví duchařské historky třesoucím se dětem.

Za zvuků hromobití se v Krbové síni otevřel teleport. Nad Krušinou dul vítr, ale ještě nepršelo. Ve chvatu, informováni o útoku Srpce z Bogoly v rybníkářské osadě, jím odtud odcházeli tři Hlídači a vězeň připraven přijmout Spojení.

Zpátky jím proskočili jen tři Hlídači.

Dva a půl Hlídače.

Carnegil přistál na podlaze, zanechávaje za sebou krvavou šmouhu, a na jeho zádech skončila naše Asahara Zhy, držící se bolestivě za plochý hrudník. Jen co venku zasvítil další blesk, proskočila otvorem zaučující se Ghabrinnel Mompri a teleport se za ní v mžiku uzavřel.

Špatně bylo ale něco mnohem víc než jen to, že náš vězeň zůstal na hrázi mezi rybníky Nande a Rhab spolu s Carnegilovou nohou.

Pochopil jsem to z pohledu na naši mladou Ghab.

Zatímco zastupující Nejvyšší Tanira Bo zuřila tak, až se nedalo poznat, kdy hradem otřásá hrom a kdy její hněv, Giselda vařila odvary z durmanu, aby zmírnila bolest zraněných.

Když mě Tanira po chvíli, kterou na rozdíl ode mě považovala za dostatečně bezpečnou, poslala, ať se podívám po rozuteklých koních, ani si nevzpomněla, že kromě koní, zůstalo na Krušině i tělo mrtvého vězně.

Když jsem se vrátil, bez koní, v hradu byla tíživá atmosféra.

Obě naše bojovnice se jistým a mě osobně silně znepokojujícím způsobem podobaly mrtvému vězňovi, jehož zanechaly na hrázi mezi rybníky. Ghabrinnel byla stejně zamlklá a nemluvná a na mé neustálé dotazy ohledně jejího stavu odpovídala tak, jak by zřejmě odpověděl mrtvý vězeň, kdybych se na podobnou věc zeptal jeho. Vrhala po mě smutné a lehce vyčítavé pohledy. Asahara byla po značné ztrátě krve velmi bledá a mě dokonce napadlo, že má s naší mrtvolou ještě jednu věc společnou. Stejně hřejivé srdce.

I přesto byl však Carnegil mrtvému vězni nejblíže...

"Tak to je přesný, Negrú!"

"Hlavně, že se dobře bavíš," vstoupila do síně Tanira a ledovým pohledem uhasila úsměv rodící se na Ornelově brunátné tváři. Ledabyle se opřela o krbovou římsu a pohledem pohladila spící Asaharu. Upnutá v rudém aksamitu zářila oslnivostí plamene, tolik nepřirozenou její ledové tváři.

"Zhasněte ty svíčky, troubové! Nejsou to sice voskovice, přesto stojí peníze!" zahřměla a Asahara pod ní se probudila.

Do místnosti vešla baculatá kuchařka, prohýbající se pod podnosem se srnčí pečínkou. "Dojdu pro zbytek," vzdychla, když položila tác na stůl.

"Nesežerte to všechno!" nakázala Tanira. "Od teď šetříme!"

"Já stejně moc nemůžu. Držím tvrdou dietu," sdělila přítomným Giselda scházející po schodišti cíleně k tácu s pečení a razantně zakrojila.

Tanira se zadívala na Carnegila a věnovala mu zvláštní, Ghab by řekla až soucitný pohled. "Kary-An se mi neozývá. V poslední zprávě mi sdělil, že naše duo opravdu míří do Borgavaru, ale od té doby nic. Bojím se, že Kary-An bude mrtvý. Buď ho dostal Srpec, nebo si Mlynář s Cibulkou všimli, že je někdo sleduje."



Mlynář se potutelně usmál. Ne, to se jen zakřenil před sluncem odrážejícím se od sněhové pokrývky.



"Vyslala jsem tam pro jistotu Ewen a Bease. Ani jeden z nich stejně nedokázal nečině sedět na zadku a čekat na možné Přenesení. Ať mi to věříte, či ne, ani já nechci o Carnegila přijít. Dovolila jsem proto Ewen, že může odložit anonymitu. Dohodly jsme se, že zkusí Mlynáře s Cibulkou přesvědčit, ať Srpce přenechají nám a pokusí se ho nezabít, až je příště napadne." Daným prohlášením si Tanira vysloužila několik uznalých a zároveň udivených pohledů. Všichni věděli, že uchovat Tajemství pro ni bylo dosud vždy na prvním místě.

"V každém případě s hrozbou Přenesení a potenciálním Věčným poutníkem uvnitř hradu nejsme v bezpečí. Obávám se, že budu muset přikročit k nemilému, avšak nutnému kroku," řekla s povzdechem. "Je mi líto, ale Carnegil bude muset pod řetěz. Už takhle dost riskujeme."

"Kruci, Taniro, vždyť nemá nohu! Jak myslíš, že by nám mohl utéct?" bránil Ornel svého přítele.
"Mezi slepými jednooký králem," pronesla Tanira klidně. "A mezi debily i jednonohý zabiják neskutečná hrozba," dodala, když spatřila Ornelův nechápavý výraz.


"Jestliže byl ten, co jsem s panem Cibulkou… eh, tedy, jestli nás jeden z vašich celou dobu sledoval, abyste se dostali k Srpcovi," opravil se Mlynář a Ghab se nad jeho zástěrkou chtě nechtě musela pousmát, "tak to už asi vím, co se stalo tenkrát v hospodě u Zlatýho úhoře, když jsme se tam rozjeli za prací. Myslím, že jsem se tam setkal s těmi tvými Hlídači."

Přikývla. Stejně tak si i ona dokázala dost dobře představit, co se stalo U Zlatého úhoře, když se tam Ewen s Beasem rozjeli plnit poslání.

Podívala se na Mlynáře a všimla si, že zrak upírá před sebe, aniž by zřejmě cokoliv viděl. "A taky myslím, že už vím, co se pak stalo v síni toho vašeho hradu," řekl podivně vzdáleně a opět v duchu proklel ty své Zásady.


Za lesem zapadlá borgavarská krčma U Zlatého úhoře měla tu noc zavřeno.

Ta noc, ta událost, měly vejít do dějin, do učebnic historie a do uznalého povědomí ostrovního obyvatelstva stejně jako hospoda, ve které se tehdy spiklenci v tichosti sešli. Hospoda i ona noc do dějin nakonec opravdu vstoupily, ale zřejmě trochu jinak než si tehdejší osazenstvo k sobě sražených stolů přálo.

"Atentát nic nezmůže, Rediku. Císař sem pošle nového místodržícího, který může být ještě horší než ten pitomec Nahdur."

"Tišeji, tišeji, pánové, a pozor na jazyk."

"Jo, vlastně máme štěstí. Buďme rádi za Nahdura. Wallender byl sice první zemí dobitou morinským císařem, přesto je to jen pár let, co dosadil císař na Wallenderský trůn svého prvorozeného syna a on už od té doby přežil sedmnáct atentátů!"

Plamen svíce se zamihotal a Horunsena Intrimose pohladil po tváři závan chladného vzduchu. Bezděky se rozhlédl. Cítil smrt. Něco visí ve vzduchu, říkal si, sledujíce k sobě skloněné hlavy spiklenců rozjasňované světlem blesků zářících skrz blánu v okně.

Vůně vaječné omelety mu příjemně naplnila nos. Proč se ale do ní tentokrát nechtěl pouštět?
"A co se tedy spojit s tím Kewilderem z Kergasu? Sbírá bojovníky po celých ostrovech a lidé za ním jdou. Hrdina z lidu, známe takové případy. Nebylo by dobré propásnout příležitost."

"Místodržící se ho bojí," přidal se Redik de Derewil. "Prý už poslal pro pomoc i k Thengorovi do Gerbideru."

"Lovce? On angažoval už i Lovce?" zeptal se se zdviženým obočím Feriq Arbatre. "Tak to by možná nebylo na škodu …"

Co by možná nebylo na škodu se spiklenci od Feriqa Arbatre už nedozvěděli. Zároveň s úderem hromobití narazily rozražené vstupní dveře na roubenou stěnu hospody a s bolestným zanaříkáním se zhouply na rezavých pantech.

Za zády ve dveřích stojící dvojice roztrhla blýskavice černou oblohu a vyrýsovala tak v rámu dveří postavy dvou černočerných stínů.

Hbité ruce spiklenců slétly k opaskům, nikdo však meč nevytáhl. Krčmář se zastavil před pultem, v každé ruce čtyři korbely. "Je zavřeno!" zařval ke dveřím. Viděl, jak menší ze stínů, břichatý podivín, dělá pomalý krok do lokálu a se srdcervoucí ledabylostí se rozhlíží po všech přítomných. Viděl, jak neznámý přejel pohledem od zpola vytaženého meče Horunsena Itrimose přes nechápavý pohled v odbojné tváři mladého Redika k ošatce vajec ležící na pultu.

"Slyšeli jste, je zavřeno!" vstal od stolu Grezziljan Tretemon s dlaní teatrálně položenou na hlavici meče, dosud schovaného v pochvě zavěšené u pasu. "Odejděte!"

Prkna podlahy zapraskala. Hromotluk stojící ve dveřích se pohnul. Z pláště mu odkapávala voda.

Ne, to nebyla voda. Byla to krev.

"Slyšíte! Jste snad hluchý?! Vypadněte!"

"Nekřičet na pana Cibulku. Nemá rád, když se na něj křičí."


Mlynář by tehdy přísahal, že se hostinských chtěl zasmát, ano, vzpomínal. Skutečně tomu tak mohlo být. To by k němu ale pan Cibulka nesměl přiskočit a přikrýt mu ústa i nos baculatou ručkou. Nesměl by ho dusit, až nezačal rudnout. Nemohl by mu pak uvolnit ruku z nosu, aby mu dovolil se zhluboka nadechnout. Nemohl by v tu samou chvíli bleskurychlým pohybem sáhnout po ošatce s vejci a do krčmářova hlubokého nádechu mu jedno přimáčknout k nosu a pozorovat, jak se dusí bíložlutou hmotou.

Korbely v rukou udiveného hospodského se začaly nebezpečně naklánět na stranu, až se na uších zhouply po jeho kostnatých prstech a s třískotem dopadly na podlahu. Pivo se rozstříklo krčmářovi po botách, ten si toho ale už nevšímal. Vzápětí se sám složil do kaluže moku, který s takovou oblibou popíjel.

Mlynář zaslechl sborové skříp, jak se dvanáct židlí najednou odsunulo od stolu, a sborové fííí, jak dvanáct mečů vylétlo ze svých pochev. Pak už slyšel jen prásk, bum a ááááááá.

Blížící se pan Itrimos uklouzl po rozbitých vejcích, jež hostinský shrábl ze stolu v marném pokusu o to najít něco vhodného k obraně. Bohužel pro něj neměl ono zvláštní Cibulkovo nadání umět zabít téměř čímkoli. Pana Itrimose ťal Mlynář právě ve chvíli, kdy mu ujela noha, a jak se kácel na záda, stihla ho čepel Mlynářova meče pouze škrábnout přes prsa.

Na stůl skočící De la Haar se probojoval záplavou talířů se zbytky nedojedeného vepřového a vaječných omelet a s děsivým výrazem na odbojné tváři se přidal k Redikovi umírajícímu pod Mlynářovýma nohama.

Krčmou otřásl hrom. Bouře se blížila.

Mlynář měl mezi výpady a úskoky ještě dostatek času, aby viděl, jak z pípou propíchnutého Grezziljana Tretemona čepuje Cibulka tmavou krev a jak Feriq Arbatre padá na zem s tácem zaseknutým v zátylku. Měl také dostatek času vidět, jak se plamen otevřeného ohniště prudce zamihotal. Po tváři ho pohladil ledový závan větru.

Přicházela smrt.

Měl dostatek času odrazit útok pana Kalarmoute a sehnout se, aby se vyhnul hbitému seknutí paní Urnelly Fiortenzo. Když se opět napřímil, paní Fiortenzo se klátila k zemi, oči upíraje ke stropu a držela se za krvácející podbřišek.

Nohou odkopl s bojovým křikem na rtech se blížícího Gredu an Wewedyn a opět se srazil s mečem pana Kalarmoute.

Měl dostatek času sledovat jiskry, jež střetnutí zbraní vyslalo do zatuchlého pachu lokálu. Jen tak mimoděk sekl dorážejícího pana Kalarmoute z boku do žeber a uskočil před letící dýkou pana z Gligronu.

I přesto měl ještě dost času sledovat, jak se panu Cibulkovi v baculaté ručce pod dopadnuvším ostřím meče Hena hen Nukhena láme noha stolu, červená životadárnou tekutinou pana Brentilona.

A měl čas vidět, jak se dveře hospody u Zlatého úhoře, která vstoupí do historie jako hospoda U Krvavého úhoře, opět otevírají…


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama