18. Kapitola A spatřila jednorožce

10. února 2016 v 15:33
Je tady poslední krátká kapitolka druhé části A spatřila jednorožce s názvem Srpec. Nájemní zabijáci Mlynář a Cibulka v hospodě U Zlatého úhoře sice propíchli Srpce z Bogoly pohrabáčem, ten ale jako Věčný poutník nemůže zemřít. A teď je kouzlem Spojení svázán s Hlídačem Carnegilem...


Krbové síni Mlžného hradu se Tanira Bo pokoušela probudit zraněného Carnegila.

"Jak je ti?" zeptala se Ghab pobledlého Hlídače, když spatřila, že konečně pootvírá oči. Teď snad nejvíce za celou dobu litovala, že je Nejvyšší Hlídačka nezvěstná. Jen ona dokázala měnit vytvořená Spojení, a dokud ji nenajdou, nebo dokud nedojde k nové Volbě, bude Carnegil spojen se Srpcem z Bogoly, jenž se neustále sráží s duem nejlepších nájemných zabijáků.

"Promiň, Carnegile, ale musíš pochopit…" Tanira svou větu nedokončila. Za jejím pasem zastrčené Zrcadlo se najednou rozzářilo, a když se do něj Tanira podívala, nespařila svou mrazivě krásnou tvář, ale zděšený výraz Bease Astrismada.

"Na Borgavaru se to bije!" křikl Hvězdný pták. "Dohoda nebude. Srpec se opět pustil do Mlynáře s Cibulkou a oni nebudou váhat ho zabít!" Taniry tvář náhle potemněla, ale bylo to jen z části tím, že Zrcadlo, jež ji ozařovalo, zhaslo.

"Rychle, idioti! Svažte Carnegila, než bude pozdě! Dělejte a rychle do kobky s ním!"

Ornel ke zraněnému Hlídači přiskočil a začal ho neobratně zvedat, s Carnegilem se ale nemanipulovalo nejlépe. Jak řekl Bántú, byl to stále kus pořádného chlapa, navíc se pohyboval na hranici vědomí a bez jedné nohy se nedokázal ani postavit.

"Proč si k sakru ti zabijáci nedají pokoj?" lamentovala Tanira, zatímco pomáhala Ornelovi zvednout Carnegila z lavice.

Ghab se soucitně zadívala na jeho popelavou tvář, na náhle pevně přivřená víčka, jak ho Ornel nešetrně zvedl. A pak si všimla, že se mu oční bulvy pod víčky divoce pohybují sem a tam a že se mu řasy třepotají. Jeho bledé rty se najednou zbarvily do modra, jako by se ho zmocňovala krutá zima, a z jeho tváří vyprchaly i poslední špetky jakékoliv barvy, byť tou barvou byla šedá mdlost nemocného, umírajícího člověka.

Srdce se jí hrůzou zastavilo.

"Přenesení!" křikla a ten výkřik se odrazil od chladných stěn a dozněl v zasvištění vytahovaných mečů. To už ale Carnegil otevřel oči a zvědavě zamrkal.

V jeho pohledu byl poznat Srpec z Bogoly.

Ze zastřených, jindy života plných očí, čišela touha po prvním nádechu v novém těle a zvědavost. Ty pocity však rychle vystřídala přirozená chuť zabíjet a v bledém obličeji zazářily dva břity jeho krutého pohledu, který se ke Carnegilovi tak hrozně nehodil.

V ten samý okamžik se ve vzduchu zhmotnil teleportační portál a jeho otvorem proskočila dvojice Hlídačů vyslaná na Borgavar a překvapivě i Hilga s Dondivarem. "Přenesení!" houkla Ewen toth Siawen a jedním dlouhým skokem se přemístila ke Carnegilovi, který ze sebe právě setřásal medvědí kožešinu i s Ornelem a snažil se udržet balanc na jedné noze. Stranou odhozený Ornel podrazil Ewen nohy a ta se zaduněním skončila Hlídači na hrudi.

Beas se pokusil zatlačit Srpce zpět na lavici, ten ho ale odhodil silou naprosto se příčící jeho zdravotnímu stavu na protější stěnu síně, kde se s heknutím svezl bezvládně k zemi. Sám však na jedné noze neudržel rovnováhu a při pádu se s hlasitou ránou uhodil do hlavy o dubovou lavici.

"Tak pojďte," pronesl hlasem, jenž byl nesporně Carnegilův, avšak nezaznívalo z něj nic z bývalého Hlídače, a s břitkou touhou po krvi ve vodnatých očích se rozhlížel po první oběti.

"Pojďte, zabijte mě, tohle tělo je na nic - jen jedna noha, pchá! Proč já mu ji sekal?" zasmál se Carnegilovým barytonem. "Tak mě pojďte zabít! Nebo to mám udělat sám? Tak pojďte a zabijte mě, ať si můžu najít lepší tělíčko!" křičel, zatímco se pokoušel opět zvednout.

Nikdo se však nechtěl pouštět do boje s kolegou, s mužem, který mezi nimi žil tak dlouhou dobu, který pro mnohé z nich znamenal víc než jen druha ve službě.

"Carnegile, vím, že tam někde jsi! Nesmíš se nechat, Carnegile!" Zoufalství z Ewenina hlasu přímo čišelo. Srpec k ní stočil zrak a Ghab v těch očích na chvíli opět uviděla stopu Carnegila. A zřejmě to byla právě Hlídačova duše, bojující se Srpcovou touhou po krvi, která zastavila Srpcův skok, jímž se chystal na Ewen zaútočit.

Jeho oči se zaleskly slzami, když se rychle otočil a po jedné noze vyskákal z Krbové síně. Nikdo se ho nepokusil zastavit, nikdo za ním nevyběhl. Všichni tiše stáli, v šoku a ve snaze přijmout pravdu, dokud je přísný hlas Taniry Bo nevyvedl z myšlenek. "Utíká!" vřískla. "Za ním, idioti!"

Ornel se vzpamatoval první. Vystřelil jako šíp ze silně napnuté tětivy a zmizel na vnějším ochozu. Dondivar, stejně jako Negrú i hekající Asahara vyrazili okamžitě za ním.

Carnegil přeskočil téměř ladně zídku mezi arkádami sloupků, svalil se po schodech do zahrad a s těžkým zaduněním přistál v trávě vnější obory. A pak se jedna jeho noha dala na zoufalý boj o útěk, když Srpec po krátkém rozhlédnutí kolem sebe zamířil směr teleportační hláska.

"Běží k hlásce!" křičela Asahara a ukazovala za poskakujícím stínem. Když však Srpec dohopsal až k úzké věžičce a otevřel těžké dubové dveře, nikdo se za ním nerozběhl.

Modře se zablesklo a byl pryč.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama