Čest je naší zbraní

20. února 2016 v 11:39 |  Střípky fantazie
Laird klanu Bradaigh umírá. Ještě ale musí svému prvorozenému synovi, svému dědici, předat z generace na generaci děděný meč. Meč, který symbolizuje vysoké postavení, který však s sebou nese i rodový závazek...




orccan, laird klanu Bradaigh, váženého a mocného klanu obývajícího povodí řeky Brugdeny, ležel v posteli přikrytý až ke krku houní utkanou v rodových barvách a čekal na příchod svého jediného syna Seana. Zhluboka se nadechl a v hrudi ho zapálilo. Posledními zbytky sil pevně sevřel prostý, kůží potažený jílec dlouhého meče, který spočíval na podušce vedle něj. Už ho nikdy nepozvedne, to věděl. Už nikdy ho na bitevním poli nevytáhne do boje s nepřítelem a už nikdy nebude s jeho pomocí naplňovat význam klanových slov, jež byla vyrytá do jeho leklé čepele.

Čest je naší zbraní.



To byla slova klanu Bradaigh a teď, na prahu smrti, byl Lorcccan hrdý, že se jimi dokázal řídit celý svůj život. Byl laird klanu, uznání od ostatních si ale získal svými činy, ne svým postavením. Lorccan ar Bradaigh se smrti nebál a všichni členové klanu byli přesvědčení, že se nebojí ničeho. Ne, skutečně se nebál setkat se Smrtí. Ale bál se, že se jeho smrti nemůže dočkat Sean. Bál se, že jeho syn není dědicem, jakého by si býval přál.

Ozvalo se zaklepání na dveře, které ho vytrhlo ze zamyšlení, a do místnosti vstoupil jeho nezdárný potomek. Ve tváři měl napětí, Lorccan ale věděl, že to není projev strachu o otcův život.

"Posaď se, Seane," pronesl chraplavě a hlavou pokynul k vyřezávanému křeslu u postele. Lorccan s úzkostí sledoval, jak si jeho syn nervózně žmoulá dlaně, jak těká očima mezi mečem a tváří svého otce. Už se těší, až bude mít tu zbraň v ruce, pomyslel si Lorccan. Ten meč propůjčoval moc a výsostné postavení víc než titul lairda. Znamenal ale zároveň i závazek, Lorccan se však obával, že to jeho syn netuší.

"Víš, co ti chci říct, Seane. Umírám a na tebe teď přechází tento meč. Dědíš s ním titul lairda, je s tím však spojena i řada povinností," jemně přejel bříšky prstů po runách, které byly do čepele vyryty.

"Zopakuj mi naše klanová slova, Seane."

Sean ar Bradaigh se ošil a s očima upřenýma na meč před ním tlumeně pronesl: "Čest je naší zbraní."

"Znáš ta slova, Seane, ale jejich význam ti celý život uniká. Ten meč symbolizuje postavení, jsou to ale vlastnosti a schopnosti muže, který ho drží, co ho činí výjimečným a jeho majitele neporazitelným. Bez cti a pokory je jen kusem zručně zpracovaného kovu. Lairdi našeho klanu se přijmutím meče zavazují dodržovat tuto zásadu a teď budeš lairdem klanu ty."

Sean přikývl. "Chápu, otče. A slibuji ti, že se vynasnažím žít podle našich rodových slov tak, jako jsi ty bojoval a žil ke slávě našeho klanu."

Lorccan pevně sevřel víčka. Přál si, aby to byla pravda.


Z malé špinavé krčmy stojící v Marthonu, sídelní osadě klanu Bradaigh, na břehu Brugdeny, se ozýval halasný ryk a smích. Netitulovaný laird, budoucí vládce klanu radostně zapíjel své štěstí. Vzácný meč ležel na stole mezi převrácenými poháry, na odiv všem zvědavým očím okolo. Sean seděl na lavici překryté ovčí kožešinou, se zasněným úsměvem na tváři se opíral o stěnu, a zatímco všichni jeho druhové zaujatě sledovali runy blyštící se na čepeli rodinného dědictví, on sledoval dva opilé cizince, kteří se unaveně opírali o výčepní pult, a dva nadité měšce, jež jim visely za opasky.



Byl sice budoucí laird klanu, ale nemohl zapomenout ani na své minulé povolání. Na to, jak si vydělával peníze na svou zábavu a prostopášný život okrádáním naivních cestovatelů a zbohatlických, šlechtických přivandrovalců, kteří se vydali do světa za slávou a bohatstvím, a to většinou z toho důvodu, že byli až druhorozenými syny svých otců. On měl v tomhle ohledu štěstí, opustit staré zvyky ale bylo těžké.

Znovu se pro sebe usmál. Ještě poslední kšeftík a pak už se stane spořádaným vůdcem klanu Bradaigh.


Jeho druhové už dávno odešli a on napjatě čekal skrytý za rozložitým dubem na břehu řeky, která do klidné noci temně hučela. Smích ustal a v oknech marthonské krčmy poblikávalo světlo dohořívajícího ohně. Zavrzaly dveře a dva cizinci se ruku v ruce za zvuků lidové odrhovačky vydali směrem ke stodole ulehnout na slámu. Přetáhl si obličej obyčejným šedým plédem, který měl kolem ramen, a protočil meč v ruce. Cizinci sice byli v přesile, v jejich stavu to ale budou lehce vydělané peníze, pomyslel si Sean a vystoupil ze stínu.

"Odhoďte měšce na zem," vykřikl na překvapenou dvojici. Cizinci se po sobě vyděšeně podívali a pak pomalými pohyby odtrhli váčky od opasků a hodili je k nohám drzého lupiče.

Sean se opatrně sehnul pro peníze, jeho instinkty ho ale okamžitě varovaly, když první okradený vytáhl z pouzdra na zádech zbraň a neobratně zaútočil. Runy rodových slov vyrytých do čepele z generace na generaci předávaného meče se zaleskly v měsíčním svitu, když ostří proťalo temnotu a prorazilo kožený chránič. Cizinec zahalekal a ve smrtelné křeči se svalil na zem.

"Vrahu!" zařval jeho druh a s mečem vytaseným se kývavým pohybem rozešel k Seanovi. Sean zvedl svůj meč na snadnou obranu. Krev na čepeli zářila jako čistě vybroušený rubín, klouzala po hladkém kovu a vyplňovala rytinu kmenových slov.

Čest je naší zbraní.

V temnotě noci se Seanovi zdálo, jako by se krev zavražděného pomalu vsakovala do zdviženého meče, když se ocel srazila s ocelí. Lesklý povrch čepele před Seanovýma vyděšenýma očima matněl a reznul, zatímco se druhý okradený přichystal k další ráně. Pod razancí jeho útoku se čepel slavného meče zlomila jako přeseknutá větev a zbraň jeho protivníka šlehla Seana přes hrudník. To už se opilý muž naposledy napřáhl a bez váhání zasadil bezbrannému Seanovi smrtící ránu.

Sean se svalil na zem u břehu Brugdeny, sledoval nebe poseté hvězdami a naslouchal ševelení větru v koruně košatého dubu. Na okraji pohasínajícího vědomí, uspávaný ztrátou krve, se mu zdálo, že v tom vánku slyší pořád dokola čtyři šeptaná slova.

Čest je naší zbraní…

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ruslanan ruslanan | 20. února 2016 v 16:37 | Reagovat

Nádherné! Nejsem moc na psaní komentářů, ale bylo mi líto že se nedozvíš že se mi tohle opravdu líbilo, aneb všechno se nám hezky vrátí.

2 ozvenypriboje ozvenypriboje | 20. února 2016 v 21:17 | Reagovat

[1]: Díky! :-) Jsem ráda za jakýkoliv komentář a zvlášť, že se ti povídka líbí :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama