Bílá růže - 1. kapitola

31. března 2016 v 14:56 |  Bílá růže
První kapitola první povídky na pokračování z rubriky Pro dlouhé večery. Najde Jorgem bílou růži?

níh a mráz sevřely krajinu v kruté pěsti zimních rozmarů. Větrné spirály trhaly bílou pokrývku z korun starých jehličnanů a vzduch byl tak ledový, že se třpytil jako jinovatka na okenní tabulce.





Do burácení vánice zafrkal kůň.

Jezdec, jenž stanul na okraji lesa, pevně stiskl rty. Kupa sněhu, kterou mu vítr smetl z větve pokroucené borovice za límec, ho mrazivými zuby kousala do holé kůže na krku. Ani tlustá šuba podšitá liščí kožešinou ho nedokázala ochránit před dotěrnými, ledovými prsty zimy. Rukou v kožené rukavici odhrnul jeden z vysokých keřů a prohlédl si prostranství před sebou. Zapadaná pastvina byla obroubena horami jako bílý ubrus lemovaný zubatou výšivkou. V otevřeném prostoru dul vichr ještě silněji a na bílém plátně zanechával sněhové jazyky.

Srdce mu zahřál opojný pocit úlevy, když ve stínu rozložitého smrku konečně spatřil starou, zchátralou salaš, kterou tak dlouho hledal. Příbytek se nakláněl opilecky na stranu, až se boční stěnou opíral o drsný kmen stromu. Zdálo se, že nárazy vichřice s ním pohupují jako s loďkou na moři, přesto se jednalo o jediný vhodný úkryt v okolí. I přes clonu zimní bouře si ho všiml téměř okamžitě. Skrz díry v doškové střeše, na které se vyřádily zlodějské prsty času a podzimních vichřic, a skrz mezery mezi trouchnivějícími prkny jasně prosvítalo světlo. Někdo ho s obsazením úkrytu předběhl.

Ještě jednou se rozhlédl. Za ostrými špicemi horských velikánů rychle temněla obloha. V panujícím sněhovém pekle se rozhodl raději riskovat nevoli neznámého poutníka, a třeba se i porvat o nocleh, než zůstávat déle venku. Seskočil z koně a vysokými jezdeckými botami se zabořil hluboko do závěje. Chytil hnědáka za uzdu, obličej schoval za límec z liščí kožešiny a holé temeno nastavil náporu sněhových vírů. S vypětím sil překonal vzdálenost, která ho od salaše drcené ledovým vzduchem přicházející noci dělila, a nejistě se opřel do dřevěných vrat zpevněných zrezlým kováním. Odsouvané křídlo pod vahou jeho těla zavrzalo a záhy mu mrazem ztuhlou tvář pohladilo měkké, hřejivé světlo ohně.

Na udusané hliněné podlaze, za tančícími plameny vytvářejícími na nerovných stěnách podmanivou hru světla a stínu, seděl muž s vlčí kožešinou přehozenou přes záda. Ani se nepohnul, když návštěvníka zpozoroval, jen jeho líný nádech dával tušit, že ostražitě vyčkává, co se bude dít.

Zato muž ve dveřích prsty pevně sevřel petlici, srdce se mu rozbušilo. Zůstal stát na prahu, jen ruka, v níž dosud držel uzdu svého hnědáka, mu sklouzla k jílci meče. Za jeho zády zuřila vánice, zvedala mu spodní kožešinový lem kabátu a vháněla dovnitř rychle se rozpouštějící poprašky sněhu. V odlescích jantarových paprsků zhrubly jeho rysy do podoby loutky vyřezané ze dřeva. "Znovu se setkáváme, vlkomore. Pořád mě pronásleduješ?" promluvil do praskání hořícího dřeva.
Muž opřený o stěnu salaše zvedl bradu. Oči měl žluté a tajemné jako dva měsíce zářící v úplňku, ale v jeho výrazu bylo cosi bolestně odevzdaného. Možná i to donutilo příchozího dosud nevytáhnout meč.

"Nepronásleduju tě," odvětil hrubým, v dálce ztraceným hlasem, až ho skučení venkovní vichřice málem přehlušilo. "Hledám tady bílou růži."

Na bílém podkladu rozkvétá krása -
růže schoulená ve sněžném objetí.
A stejně jak bývá zobrazena spása
je bílé i té růže okvětí.

Muži ve dveřích se zasekl vzduch v plicích. Chvíli trvalo, než vstřebal význam slov, jež mu v mysli oživila tolikrát omílanou říkanku. Přísahal by, že ve vlkomorově hlase zaslechl náznak ironie, přesto se neubránil nenávistnému povzdechu. "Chceš mi vzít i to poslední, co mám?"

Odpovědí mu byl jen chabý úšklebek. Nejistě přešlápl z nohy na nohu. Kůň do něj zezadu strkal hlavou, on to ale nevnímal. Nevnímal ani zimu, která se s přicházející nocí ještě prohloubila a ledově mu dýchala na záda. Nevnímal nic, jen vidinu bílé růže, jež mu náhle vykvetla před očima.

Upřeně se zahleděl na postavu před sebou. Nevěděl, jestli to bylo tou zimou a lákavou hřejivostí ohně, společnou minulostí nebo zastřeným příslibem společné budoucnosti či snad jen tím, že vlkomor tak odevzdaně seděl uprostřed trouchnivějící salaše zmítané sněhovou bouří a v jeho tajemném pohledu nebylo nic z toho, čeho se kdysi obával, že nakonec rozevřel vrata ještě o něco víc a zavedl unaveného koně dovnitř.

"Nevzpomínám si, že bych tě pozval na pokec u táboráku," zavrčel vlkomor, když nezvaný návštěvník sundal sedlové brašny a hřebce odstrojil. Kůň při tom nervózně pohazoval hlavou, zatímco jeho jezdec se ostražitě ohlížel přes rameno. Vlkomor si toho nevšímal. Na nervozitu zvířat i lidí v jeho přítomnosti si už dávno zvykl.

Muž vyndal ze sedlové brašny měch s vodou a váček se sušeným masem, než se s kamennou tváří otočil k dávnému nepříteli. "Neskočil jsi na mě hned u vrat, a to jsi mě musel vycítit už venku. Můj pach přece poznáš vždycky, jak jsi sám řekl. Proč?"

"Mohl bych se tě zeptat na totéž," nakrčil vlkomor šedivé, huňaté obočí. "Čekal jsem, že až otevřeš ty dveře, ihned mi půjdeš po krku. Cožpak netoužíš po pomstě?" Za celou dobu se ani nepohnul, jen prkenně seděl opřený zády o stěnu. Nezvaný návštěvník jako by ho snad ani nezajímal.

"Nepokoušej své štěstí. Jednou jsem ti sice daroval život, tenkrát jsem ale hledal bílou růži a to je cesta pokání," v mužově hlase zazněl jasný podtón lítosti.

"Už ji nehledáš?"

Dotázaný se zadíval vlkomorovi do tváře. Něco se změnilo, uvědomil si. S myšlenkou, že neví, jestli je dobře nebo ne, že jeho pronásledovatel přišel o svou krvelačnou zanícenost, si od pasu odepnul pochvu s mečem a se zbraní položenou těsně vedle sebe si přisedl k ohništi. Nastalo ticho rušené jen praskáním březových klacků a kvílením meluzíny mezi zprohýbanými trámy. Dírami ve střeše dovnitř občas zavál nevítaný poryv větru přinášející sníh a pohrávající si s jantarovými plameny, dva muži sedící v kruhu světla však svému okolí nevěnovali pozornost. Jeden byl ztracený ve vzpomínkách, které ožily s nečekaným příchodem nezvaného poutníka, ten si zase v mysli přehrával slova, kterými ho jeho sok přivítal.

"Utahoval sis ze mě, nebo tu skutečně pátráš po bílé růži?"

"Ty už ji nepotřebuješ, Jorgeme," odvětil líně vlkomor. "Nebo se snad pletu?"

"Nepleteš," potvrdil Jorgem. Pohled mu sjel na pochvu s mečem, kterou měl položenou těsně u nohy obepnuté ve vysoké jezdecké holínce, lesklé roztávajícím sněhem.

"Tak proč váháš?"

"Sám nevím," pokrčil rameny. "Asi jsem si zvykl vyšlapávat cestu pokání," dodal s nádechem trpkosti v hlase. "Netvrdím, že čas zahojí všechny rány, ale otupí je jako ostří nebroušené čepele."

"Nic mi nenamlouvej, stále ji hledáš. Co jiného bys dělal v téhle pustině? Chceš ji pro sebe jako ochranu před jedním umanutým vlkomorem."

Aniž by si to Jorgem uvědomil, neznatelně přikývl. Zrak měl upřený do ohně, až se mu oči zalily slzami, v dlani nevědomky žmoulal váček se sušeným masem. "Měls to nechat být," pronesl po chvíli. "Když se narodil Janis, všechno se změnilo. Já se změnil. I ty ses mohl změnit a ubrat ze své posedlosti."

"Jak jsem mohl?" zvedl vlkomor hlavu. Konečně mu bylo pořádně vidět do obličeje. Ve tváři byl ještě popelavější, než kdy dřív, na čele se mu ve světle ohně leskly krůpěje potu. Rysy měl strhané, pohled zastřený dálkou minulosti. "Byla to má práce, můj život, moje poslání. Poslání, které mi dávalo naději a sílu stejně jako tobě víra v bílou růži..." vypravil ztěžka, než se ztratil ve vzpomínkách…

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama