Legenda o zrození hvězd

27. března 2016 v 18:27

Za dávných časů, kdy noc byla černá jako saze a na nebi nezářila žádná hvězda ani měsíc, se stoupenci boha Arathase postavili armádě mrtvých bojovníků Dogustora, boha temného jako sama noc… Legenda o zrození hvězd pochází z dob prvních osadníků a vysvětluje původ hvězd a měsíce. Je nejstarší legendou ostrovanů, a ačkoliv jejímu obsahu dnes na ostrovech již téměř nikdo nevěří, stále přežívá v lidových vyprávěních jako pohádka pro děti.


rathas, pán nebe, bůh slunce, stvořil život a zaléval krajinu hřejivými paprsky slunečního svitu, naproti tomu jeho bratr Dogustor, bůh zemřelých, rozdával v očích ostrovanů jen smrt. Mnoho klanů uctívalo Arathase a nosilo mu obětiny, zatímco Dogustor upadal v zapomnění. Smrt obyvatelé ostrovů vnímali jako zkázu a smutný konec života, Arathasova daru. Netušili, že i smrt může být velkým darem. Dogustorje Strážce Brány věčného odpočinku,a pokud by odmítl tuto bránu někomu otevřít, bude dotyčný bloudit světem jako duch, dokud se Dogustor neslituje. Život je prý krátký, mnozí si však neuvědomovali, jak hrozná je věčnost.

A tak, aby vydobyl zpět své postavení, oživil Dogustor padlé válečníky, jež mu bývali vždy věrní, a poslal je do boje za svou slávu. Staré mohyly se otevíraly, půda slavných pohřebišť byla čerstvě rozhrabaná a vylámané brány rodových hrobek skřípaly v nočním tichu. Náhrobní kameny za temného dunění padaly pod náporem vstávajících těl a do šelestění vánku se ozývalo šustění červy prožraných koňských čabrak a kropířů. Nemrtvý vylézali z hrobů a kopyty svých kostlivých ořů drancovali zem.



Avšak našlo se několik hrdinů, kteří se postavili ohromné síle služebníků boha Dogustora. V jejich čele stanul válečník, jenž sebral bojovníky z klanů napříč celým ostrovem a sjednotil je pod Arathasovou vlajkou. V noci před velkou bitvou se válečníkovi zdál sen. Samotný bůh Arathas se zjevil v táboře, kde vojsko ulehlo ke spánku, a promluvil k němu.

"Dám ti zbraň," pronesl mohutným hlasem ozývajícím se zdánlivě z velké dálky, "můj vlastní meč vykovaný kovářem bohů. Zbraň schopnou zabít cokoli na světě i mimo něj." Natáhl před sebe ruce a válečník s úžasem sledoval, jak se v nich pomalu zhmotňuje úzký, dlouhý meč. Zdálo se mu, že je vytvořen ze světla, ne z kovu, jako by to byl jeden ze slunečních paprsků, kterým Arathas hladí zem. S bázní a posvátnou úctou uchopil ten meč, ačkoliv se bál, že si o jeho zářivou čepel spálí prsty.

"Až bitva skončí," pokračoval Arathas, "budu ho chtít zpátky. Zbraň, jako je Paprsek smrti, nemůže zůstat ve světě smrtelníků. Užij ho pouze k boji proti nemrtvým a zacházej s ním nanejvýš opatrně. Stačí jedno škrábnutí jeho ostřím a zemře i nesmrtelný." Poté bůh zmizel. Když se ráno válečník probudil, nevěřil ospalým očím. Na jeho houni ležela obyčejná kožená pochva a mezi jejími švy prosvítalo jasné světlo Arathasovy kouzelné zbraně.

Ve zběsilé jízdě proti hojnému zástupu nemrtvých pozvedl válečník meč do vzduchu a divoce jím zamával. Čepel se zaleskla v ranním slunečním světle boha Arathase a zalila krajinu svou oslnivou září. Bojovníci vyjeli vstříc smrti vedeni tím mečem a Dogustorovým služebníkům padaly hlavy jedna za druhou. Tak se stalo, že zemřeli mrtví podruhé. Když Dogustor poznal porážku, propustil ze své moci všechny nemrtvé rozlezlé po celém ostrově a jeho válečníci mohli opět ulehnout klidně do země.

Arathasův bojovník se nerad loučil s kouzelným mečem, věděl, co vše by s jeho pomocí mohl vykonat, přesto ho v chrámu boha Slunce vydal z ruky a položil na kamenný oltář. Smutně sledoval, jak se meč pomalu ztrácí. "Jednou ho zase sešlu na zem," zaslechl tichý, vzdálený hlas. "Až ho bude nejvíc zapotřebí." Bojovník jen mlčky přikývl a opustil sluneční chrám.

Dogustor však zaslepen zlostí odmítl padlým bojovníkům, kteří stáli na straně jeho bratra, otevřít Bránu věčného odpočinku a odsoudil je k věčnému bloudění mezi světem živých a mrtvých. Když to Arathas zjistil, rozhodl se svým věrným pomoci, nemohl ale bratra přesvědčit, aby ustoupil. A tak vzal chrabré bojovníky na nebe a udělal z nich hvězdy, aby stejně jako byli nadějí pro lid a zemi v temné době drancování a utrpení, byli stateční hrdinové světlem a oporou na cestách temnou, nebezpečnou nocí. A když za několik let zemřel jejich velitel, jenž měl tu čest, že držel v ruce Paprsek smrti, pasoval ho Arathas na měsíc, aby zářil mezi svými druhy a lidé si mohli pamatovat jeho velikost navěky.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 27. března 2016 v 18:41 | Reagovat

Krásně napsané, moc se mi líbí tvůj vzhled stránek, působí na mě historicky. :)

2 ozvenypriboje ozvenypriboje | 27. března 2016 v 18:52 | Reagovat

[1]: Jééé, dík. Tvůj blog znám a taky se mi líbí :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama