Bílá růže - 3. kapitola

2. dubna 2016 v 11:27 |  Bílá růže

Jorgem a vlkomor ve staré salaši dál vzpomínají na minulost. Jak pokračuje příběh o hledání bílé růže? Příběh o naději, ale především o osudu dvou zcela odlišných mužů...

"…I vyběhla žena z domu do smrtící vánice vztahujíc ruce ke svému muži, na sobě jen noční košili, prosby o odpuštění za nevěru na rtech. Však sněhová bouře byla té noci tak silná, že jí uražený muž vmžiku zmizel z dohledu, a vichr zametal její stopy tak rychle, že nemohla najít cestu domů. Umrzla, aniž by se dočkala odpuštění. Však proměnila se v bílou růži. Ten, kdož ji najde kvést ve sněhové pustině, získá odpuštění a spásu, jichž se mladé ženě nedostalo, aby její smrt nebyla zbytečná…



Tam jsem tu pověst zaslechl poprvé, tam se také hrdě holedbali, že jejich osada je její kolébkou. Tam jsem tedy namířil své kroky, když jsem pochopil, že mě nikdy nenecháš na pokoji," dokončil Jorgem. Netušil, proč to vlkomorovi vypráví. Oba věděli, že tohle jejich setkání nemůže skončit přátelským povyprávěním a potřesením pravicí - vzpomínky na společnou minulost jen oddalovaly nevyhnutelné. Když se ale opět zahleděl na vlkomorovu popelavě šedivou tvář, aniž by v ní našel náznak napětí nebo touhy po zadostiučinění, v příjemném teple ohně, které mu rozmrazovalo prsty na rukou a uvolňovalo jeho tělo jako pohár medoviny, poznal, že vlkomor se k žádnému střetu nechystá.

"Je to legenda," pronesl zamyšleně. Ve skelném pohledu upřeném do plamenů mu poskakovaly odrazy zářících jisker, do jeho výrazu však nevnášely ani stopu živelnosti. Naopak - leskl se v nich smutek. "Odehrát se mohla kdekoliv, nebo také nikde." Dlouhou dobu mlčel a naslouchal šepotu plamenů a práskání dřeva, jako by v nich slyšel příběhy minulosti. "Vždy jsem byl přesvědčen, že když se budu držet stanovených pravidel, když budu přímočaře dodržovat zákony, vždy budu sloužit dobru a dobro vykonávat," řekl po chvíli, která se zdála jako věčnost.

"Už si to nemyslíš?"

Zavřel oči. "Nevím. Ale vím, že když jde člověk slepě za svým cílem - jakkoliv dobrý se může ten cíl zdát - musí zákonitě narazit."




Svah se zvedal stále strměji, až stromy pomalu ustupovaly holým kamenům. Sesedl z koně a nechal ho přivázaného za strupovitý keř rostoucí pod skalní vyvýšeninou. Musel už být blízko a nerad by z koňského hřbetu něco přehlédl. Stále ale k jeho uším doplouvalo frkání a cinkání postroje. Hnědák byl nervózní.

Od místních se dozvěděl o staré opuštěné salaši v horách nad vesnicí, kde už léta nikdo nebydlel. Mohl se příběh, jenž dal základ známé pověsti, odehrát zrovna tady? Tyto hory nesly přízvisko Přízračné díky zázrakům i tajuplným zmizením, které se v jejich stínu udály, a Jorgem si předsevzal, že je propátrá píď po pídi. Když se však zachytil kořene vyčnívajícího ze sněhu, aby se mohl vyhoupnout na skalní převis, ze kterého se chtěl rozhlédnout po okolí, pohled mu padl do páru žlutých očí.

Zarazil se.

Vlk nevrčel, ani necenil zuby, jen si ho dlouze, zkoumavě prohlížel. Pak udělal několik ostražitých kroků dozadu, aby nechal Jorgema vylézt nahoru. Ten rychle narovnal záda a tasil meč. Zvíře ale okamžitě nezaútočilo, jak očekával. Vlk naježil srst, pak se oklepal, jako by právě vylezl z vody. Když zvedl hlavu, vlčí kožešina mu z ní spadla jako kapuce kabátu, na dvě nohy se pod ní postavil urostlý muž. Za opaskem mu visel meč v jednoduché, nezdobené pochvě a Jorgem již poněkolikáté užasl nad schopností vlkomorů přeměnit se ve vlka se vším, co měli na sobě. Jen ve vlčí podobě dokázali uprchlíky před zákonem tak snadno vystopovat, ale jen v té lidské a se zbraní v ruce je pak mohli dovést do Citadely k Procesu. Dlouze si vlkomora prohlédl. Šedé vlasy i vousy měl rozcuchané a celkově vypadal zanedbaně, ale jeho oči, zářivé jako dva měsíce v úplňku, žhnuly vítězstvím.

"Vidím, že už jsi v pořádku," protočil Jorgem v ruce meč. "Věděl jsem, že se za mnou znovu vydáš, doufal jsem ale, že se již nepotkáme."

"Já vždycky najdu, co hledám."

Jorgem se chtě nechtě usmál. "Tahle tvá schopnost by se mi hodila. To už bych určitě držel bílou růži…"

Vlčímu strážci se zkřivila tvář pošklebkem. "Tak to tu děláš uprostřed téhle zimy! Vydal ses najít zázrak."

"Zázrak ne, jen naději."

"Tvé hledání však právě skončilo."

"Nedělám to pro sebe."

Vlkomor pokýval hlavou. "Vím, co ti při našem posledním setkání dodávalo odvahu," překvapil Jorgema. Bývalému lupiči se z tónu té věty stáhl žaludek strachem. "A teď rovněž vím, proč jsi mě nezabil, když jsi měl příležitost. Na druhé jsi měl ale myslet dřív, než jsi začal přepadávat vesnice a karavany, než jsi začal loupit a zabíjet."

"Každý by měl dostat druhou šanci," stiskl Jorgem pevně kůží obalený jílec svého meče. Dlaň se mu v rukavici i přes vražedný mráz vládnoucí okolí neskutečně potila.

"Já ji ale nedávám."

"Nechci tě zabít, vlkomore. Hledání bílé růže je pokání. Mám dítě, změnil jsem se."

"To mě nezajímá. Musím tě přivést do Citadely a to také udělám."

"Ale ta růže…"

"… je jen pověstí. Pokání je trnitá cesta, spásu ti ale vždycky nepřinese. Ne před lidskou spravedlností."

"Varoval jsem tě, třeba to bude stačit," vydechl Jorgem a s těmi slovy se široce rozmáchl mečem. Jeho čepel se srazila s vlkomorovou, jak stopař bleskově vytáhl zbraň a vykryl s ní Jorgemův výpad. Od okolních skal se odrážel zvuk srážených mečů a zimní vzduch jiskřil záblesky kovu o kov. Jorgem měl pocit, že ho skalní obři dohlížející na údolí ze své výšky mezi mraky upřeně pozorují, zatímco ho obloha pomalu přitlačuje k zemi. Vše teď bylo jiné. Měl Janise. Měl zodpovědnost. A zodpovědnost je jako železo, co sice propůjčuje sílu meči, ale zároveň dává tíhu kouli přivázané u kotníku. Proto vykryl výpady, které by ho jindy zasáhly, proto se odvážil zaútočit i tehdy, kdy by se dříve stáhl. Proto ale také neměl tak lehký krok a hluboké závěje mu připadaly jako chápající se ruce jeho obětí, snažící se ho za nohy stáhnout do ledové beznaděje.

Meče se s třesknutím opět srazily a Jorgem vší silou vrazil do vlkomora ramenem. Stopař se svalil na záda. Začal se zvedat, když ho překvapil hlasitý výkřik, který doprovodil Jorgemovu odvahu i odhodlání, jež vložil do výpadu mířícího na jeho hruď. Čepel se zaleskla v zimním slunci, proťala však jen vzduch. Vlkomor se v tom okamžiku vrátil do zvířecí podoby, zbraň mu tak zasvištěla nad hlavou. Vycenil tesáky, v očích se mu zalesklo.

Jeho pohled říkal vše. Říkal, že nikdy neustoupí, že ho nikdy nepřestane pronásledovat. Už se nehodlal nechat potupit. Touha po tom splnit poslání byla silnější než lidská shovívavost. A Jorgem při pohledu na něj pochopil marnost své snahy uniknout tak zarytému stopaři, zároveň si však uvědomil, že přesto se stejně jako on nikdy nevzdá. Co měl ale dělat, pokud nemohl prolít ani kapku krve? Jak se měl svého protivníka zbavit, když ho nemohl zabít?

Z té úvahy ho vytrhlo nenávistné zavrčení. Vlk udělal dva rychlé kroky a vyskočil Jorgemovi po krku. Jorgem se zaklonil pod vahou jeho těla a ukročil dozadu, aby se zachránil před pádem. Se zoufalým zařváním odtrhl zvíře od svého hrdla a odhodil ho dozadu dřív, než se mu podlomila kolena. Vlk zaskučel jako malé dítě, sníh obarvil stříkanec Jorgemovy krve. Přitiskl si ruku na tepající ránu, pak se s bolestivým syknutím odhlédl za sebe, do mělké rokliny, přes kterou sem vylezl.

Zvíře nikde neviděl.

Vrávoravě se postavil na nohy a pomalu seskočil z převisu. Přestože vykousnutá rána na krku silně krvácela, Jorgem necítil žádnou bolest. Přestože byly rudé krůpěje na bělostném sněhu jasně patrné, Jorgem je neviděl. Teď ho zajímalo jediné: Jestli jeho kůň zvládne skalnatý terén cestou zpět do vesnice pokořit rychleji než vlk.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Fredy Fredy | Web | 2. dubna 2016 v 17:13 | Reagovat

Bravo, povídka se velmi povedla..... těším se na další díl... :-)

2 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 2. dubna 2016 v 19:02 | Reagovat

Opět skvělý obsah příběhu :-)  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama