Bílá růže - 4. kapitola

3. dubna 2016 v 10:49 |  Bílá růže
Další kapitola povídky Bílá růže. Jorgem se po setkání s vlkomorem žene zpět do vesnice. Co ho tam čeká?



estu lesem Jorgem nevnímal. Hnědákově zpocené kůži, kluzké jeho vlastní krví nevěnoval pozornost a větvím, jež ho škodolibě škrábaly po tvářích, se neobtěžoval vyhýbat.


Seskočil ze sedla u domku místního kováře, kde na doporučení hospodského nechal za nemalý obnos Janise v péči kovářovy ženy,a při běhu k zápraží přehlédl i ve sněhu otisknuté vlčí stopy.


Vytasil meč, rozrazil dveře a rozhlédl se po hlavní světnici. "Berto!" Očima zabloudil do zakouřené kuchyně. Baculatá žena s černým drdolem na hlavě klečela v rohu místnosti, třásla se, jako by i mezi tyto pečlivě utěsněné stěny pronikl venkovní mráz, a v širokém objetí svírala pět svých vlastních ratolestí. Jorgemovi se sevřela hruď strachem. Zůstal oněměle stát na prahu a s rozmazaným pohledem sledoval mohutnou postavu vlčího lovce, který vystoupil za zárubní kuchyňských dveří do světla ohniště hořícího na podestě před pecí. V téměř mateřském objetí držel pobrekávající uzlík a jeho zarostlé, popelavé tváři kraloval posměšný úsměv.Jorgem si v tu chvíli uvědomil, že se v životě nebál tolik jako teď, když spatřil vlkomorův sebevědomý škleb naklánějící se nad jeho synem.

"Našel jsem ho okamžitě," pohoupal stopař Janise v náručí jako starostlivý otec. "Ten tvůj pach už poznám všude, vyzařoval z tohohle domu jako nákaza."

"Nech ho být, vlkomore. Janis do téhle hry nepatří."

"Je to tedy hra, říkáš?" Jorgem si až teď všiml úzké stříbrné dýky, kterou držel v ruce, na dítě s ní ale zatím nemířil. "Malé děti by si přece měly hrát."

"Co chceš dělat?" Jorgem svůj hlas nepoznával, nevěděl ale, jestli je to jeho zraněním nebo hrůzou, jež mu stahovala hrdlo.

"Odhoď meč, Jorgeme, a pojď se mnou. To dítě neuvidíš vyrůstat tak jako tak. Důvod, proč tomu tak bude, však můžeš zvolit sám."

"To ty ji zloduch v téhle honičce! Žádná spravedlnost, o tu ti nikdy nešlo, jen jí zakrýváš svou touhu vidět lidské utrpení!"

Vlkomorova tvář zbrunátněla vzteky. Jorgem se nadechl a v náhlém rozhodnutí mu švihl mečem po nohách. Vlkomor uskočil stranou, dýka mu vypadla z ruky, jak si k sobě úlekem instinktivně přitiskl houni s dítětem. Když se opět napřímil, držel tlustou větev, kterou sebral z ohniště.





"Pusť ho!" křičel Jorgem, zatímco se snažil svého protivníka zasáhnout tak, aby nezranil plačícího Janise. Vlkomor rozkopnul ohniště a Jorgema na chvíli oslepil roj jisker, takže ho vlčí lovec stihl praštit větví ze strany do hlavy. Jorgem zavrávoral, před očima se mu zatmělo. To, že mu meč vypadl z ruky, poznal jen podle tlumeného cinknutí kovu o podlahu. Vlkomor se k němu pomalu blížil, Janise držel v levé ruce těsně u hrudi a kus ohořelého dřeva měl napřažený před sebe jako vražednou zbraň.

"Popros mě, Jorgeme." Za clonou kouře, vycházejícího z doutnajícího klacku, se zdál přízračný jako netvor z dávných legend. Rozcuchané vlasy mu dodávaly podobu šílené bestie, ale jeho divoký, zákeřný úsměv byl to, co mu propůjčovalo vzezření skutečné zrůdy. "Popros mě, abych tě vzal do Citadely. Já ti za to dám slitování pro tvého syna."

"Nikdy," zasípal Jorgem v záchvatu kašle. Až teď si všiml, že se místnost plnila kouřem. Na okraji svého vidění zahlédl pastevcovu ženu, která využila toho, že se vlkomor přesunul do středu hlavní světnice, posbírala svých pět dětí a proklouzla ven. Nezřetelně slyšel, jak křičí na sousedy, ten zvuk byl ale zvláštně vzdálený a on si uvědomil, že ho stejně jako Janisův brekot ruší hukot ohně. Dům byl celý v plamenech.

Než však pochopil vážnost situace, jeden z trámů podpírajících střechu s ohlušující ránou praskl, jeho trosky se zřítily těsně vedle nich. Jorgem využil vlkomorova leknutí a posledními zbytky sil mu podrazil nohy. Rychle se k němu připlazil a vytrhl mu Janise z náručí. Střecha se na ně pomalu bortila, hořící šindele je zasypávalyjako vražedný ohnivý déšť. Vlkomor se otřepal, a než ho stihl zavalit další hořící trám, proměnil se ve vlka a úzkým oknem v kuchyni vyskočil na ulici.

Jorgem se s Janisem přitisknutým pevně k hrudi překulil na stranu, aby se vyhnul padajícím troskám, pak se rychle zvedl na nohy. Janisovi přetáhl přes hlavu houni, sám si zakryl nos rukávem. Místnost byla plná černého, štiplavého dýmu. Pohled vrhnul ke dveřím, cesta ven ale byla zablokovaná několika popadanými hořícími trámy. Sotva dýchal a začínal cítit, jak se mu z kouře točí hlava. Malým oknem v kuchyni se neprotáhne, ale aspoň by tudy mohl zavolat o pomoc a prostrčit Janise někomu z přihlížejících.

Udělal krok směrem ke kuchyni, když v tom ho k zemi strhla horda padajících šindelí.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Fredy Fredy | Web | 3. dubna 2016 v 13:46 | Reagovat

Nádherná kapitola, až bude další díl, tak se mi prosím ozvi... :-)  ;-)

2 ozvenypriboje ozvenypriboje | Web | 3. dubna 2016 v 13:58 | Reagovat

[1]: Dík:D Jestli se nestane nic nečekaného, tak bude zítra:) A poslední pozítří :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama