Bílá růže - 5. kapitola

4. dubna 2016 v 16:17 |  Bílá růže
Jak skončí Jorgemův boj o jeho život a o život jeho syna? A jak dopadne rozhovor Jorgema a vlkomora uprostřed staré salaše? Předposlední kapitola Bílé růže je tu přesně dle harmonogramu. :)

lhký, zvířecí dech, který cítil za levým uchem, spolu s vědomím toho, že ho někdo tahá za rukáv udusaným sněhem, ho donutily zvednout hlavu. Svět kolem něj byl rozmazaný jako dětská čmáranice. Rozostřený pohled stočil na stranu, kde zaměřil mohutného stříbrného vlka zakousnutého do jeho vyteplené šuby. Co se stalo? přemítal. Zahleděl se zpět a na pozadí zakaboněné oblohy, jednolitě šedivé jako plátno bezduchého umělce, spatřil dům s prolomenou střechou, z níž šlehaly zuřivé plameny.

V ten okamžik se mu vše vrátilo.

Neeee, křičel, ale žádný zvuk z jeho hrdla nevyšel. Divoce otáčel hlavou kolem sebe, ale svého syna neviděl.

A najednou se nad ním skláněl on - vlkomor ve své lidské podobě. Tváře měl začouzené, vlasy na půlce hlavy se mu přiškvařily ke kůži. Výraz, který se mu usadil na tváři, si u něj Jorgem nepamatoval. Nebyl vítězný, ani pokořený. Byl prázdný.

"Janis," zachroptěl Jorgem, když mu došlo, že pro něj musel stopař ve vlčí kůži skočit do hořícího domu.

Vlkomor jediným odmítavým gestem spálil Jorgemovu naději na popel

"Nechal jsi ho tam." Vlkomorův obličej prostý jakýchkoliv emocí vzdouval v jeho srdci vlnu vzteku. "Zachránil jsi mě na úkor mého syna? Na úkor malého dítěte? Co ty jsi za strážce spravedlnosti?! Co ty jsi za člověka?!" Kolem nich se pomalu začal srocovat dav přihlížejících, hučící živou šeptandou.

"Byl jsem ve vlčí podobě," vysvětlil vlkomor prostě. Jeho tvář byla jako maska neposkvrněná odrazem jakéhokoliv vnitřního pocitu. "Přemýšlel jsem jako vlk, ne jako člověk. Tvůj syn mě nezajímal. Šel jsem za svou kořistí a tou jsi byl ty."

Jorgem na něj zůstal zírat s pusou dokořán. Někde na okraji jeho mysli plulo poznání, že vlkomora ovládají přirozenosti jeho dvou odlišných podob stejně, jako lidské bytosti řídí jejich vrozené vlastnosti. Uvědomil si, že vlkomorova svoboda je omezenější než ta jeho, protože si daleko častěji nemůže vybírat, jak se zachová. Tohle poznání ale zastínil mrak pulzující nenávisti. Všechnu svou umíněnost dával do poslání, které si vytyčil kvůli Janisovi. A teď to bylo pryč. Cítil, že už není nic, co by ho drželo pohromadě, že se rozpouští jako písečný hrad pod náporem přílivu. Toporně ležel na udusaném sněhu, jako by ho nemilosrdný mráz těchto hor proměnil v ledovou sochu, a bez hlesu zíral na temné trosky dohořívajícího domu.Tam, kde zahynul malý Janis a kde zanechal své srdce i duši.

"To je on," slyšel na okraji svého vědomí rozlícený ženský hlas a pochopil, že je obkličuje dav místních obyvatel. A když se horda naštvaných horalů pustila do vlkomora vším, co měla, z posledních sil se Jorgem vyplazil pod nohama tří vesničanů ven z kruhu, který kolem nich utvořili, a šel, aniž by věděl kam, aniž by tušil, před čím to tentokrát utíká.




"Dostal jsem pěkných pár ran na záda, přiznávám. Hůř se mi však přiznává, že jsi měl pravdu. Nechal jsem svou touhu splnit poslání zvítězit nad zdravým rozumem," zašeptal vlkomor. "Dlouho jsem poté zůstával ve vlčí kůži a odmítal se proměnit. Bolest a výčitky nebyly tak silné, neboť vlčí podoba chránila mou mysl před drážděním svědomí stejně, jako mi tenkrát poradila dát přednost lovu kořisti před životem dítěte. Dříve nebo později jsem se ale proměnit musel a pak jsem pochopil, že mou lidskou část zachrání jediná věc - bílá růže," usmál se pohrdavě, jeho rty se však vytvarovaly do bolestného šklebu.

Co to s ním je? napadlo Jorgema, vlkomorovo pokračování ho však vyvedlo z přemítání.

"Nikdy jsem se o tu pověst nezajímal, protože jsem to nepotřeboval. Potom se ale všechno změnilo a naděje obsažená v té legendě mě dovedla zpátky sem, do přízračných hor," rozhodil kolem sebe rukou a tvář se mu opět stáhla bolestí. "Najednou se ta pověst zdála pravdivá, protože musela být pravdivá. Muselo přece existovat něco, co by mě mohlo zachránit…"

Jorgem si sám vybavil chvíli, kdy se rozhodl, že bude pokračovat v pátrání, že se vrátí tam, odkud s bolestí v srdci utekl. "Člověk může dostat druhou šanci, musí pro to být ale ochoten něco udělat. Pachtit se mrazem vysokých hor, brodit se sněhem a každý den bojovat s pevností své víry je, myslím, dostačujícím důkazem pokání. A já bílou růži marně hledám už měsíce."

"Tvé hříchy jsou ale strašlivé," připomněl mu vlkomor.

"To ten tvůj taky."

Vlčí strážce pokýval hlavou. "Bojím se, že kdyby se velikost hříchu měřila mírou pocitu provinění, jsem na tom hůř než ty," přiznal trpce. "Něco ti ale povím. Něco, co jsem se dozvěděl během mého hledání. Není žádná bílá růže," zachrčel a jeho hlas se změnil v kašel. "Je to jen pověra, už tomu nevěřím," pokračoval, když nabral dech. "Odpuštění nevyroste jen tak ve sněhu. Musíš ho najít v lidském srdci, ne v okvětním plátku nějaké kytky."

"Já stále věřím…"

"A co si myslíš, že se stane, když ji najdeš? Zatřese se zem a tvé hříchy zmizí? Je to jen legenda…"

"Možná…" protáhl Jorgem, svou myšlenku ale nedokončil.

"Na zločince s bolestí v srdci mluvíš nějak snadno o víře."

"Na muže, co s vlčí vytrvalostí hájí zákon, nějak snadno zatracuješ víru."

Vlkomor mu dlouho hleděl do očí, pak pomalu zakroutil hlavou. "Neboj se, Jorgeme. Já už ti tvou růži nevezmu."

Jorgem se na něj přes zlatavou zář ohně, jež je od sebe dělila, podezřívavě zadíval. Plameny lačně olizovaly práchnivějící břízu a i přes clonu jisker, které jako světlušky vylétaly do vzduchu a pohasínaly u stropu salaše, bylo patrné, že vlkomor má ve tváři vepsáno něco temného a stísňujícího - neměnnou osudovost rytiny na kamenném náhrobku. Až teď si Jorgem všiml, že dýchá rychle a přerývaně a že jednu paži drží křečovitě u těla.

"Co se stalo?" neubránil se pátravému nakrčení čela.

"Vlci v téhle krajině nejsou zrovna přátelští. Lehce poznali, že nejsem obyčejný vlk, že mezi ně nepatřím," se zkřivením tváře odtáhl ruku a odhrnul vlčí kůži. V plstěném kabátci zela protržená díra, látka kolem ní byla nasáklá krví. "Takovou dobu jsem tě pronásledoval, až jsem se nakonec sám stal obětí tvého přeludu," vysvětlil s ledovým klidem, jako by ho skutečnost, že umírá, vůbec netrápila.

Jorgem nevěděl, co říct. Tolikrát si představoval chvíli, kdy vlkomora takhle uvidí - zlomeného, litujícího a na pokraji smrti. A teď, když měl ten obraz před sebou, mu to nepřinášelo žádný pocit zadostiučinění. Naopak. Cítil se ještě sklesleji.

"Přál bych ti, ať najdeš tu svou růži," vychrchlal vlkomor. Jorgem povytáhl obočí v úžasu. Nikdy by nevěřil, že tahle slova z jeho úst uslyší. "Skutečně bych ti to přál, život tím ale nemarni. Odpuštění a spásu lze získat i jinak," vydechl a hlavu vyčerpaně zaklonil dozadu.

Jorgem ho sledoval se vzrůstající obavou. Nebyla to ale obava nad přihlížením blížící se smrti. Smrt už si před jeho očima několikrát vyřizovala své účty, tohle ale bylo jiné. Něco končí, uvědomil si v duchu. Jedna etapa jeho života, kdy se musel neustále ohlížet přes rameno, kdy musel utíkat a schovávat se. Kdy jeho jedinou nadějí na pořádný život byla bílá růže…

"Zkus najít jiný způsob," zašeptal vlkomor z posledních sil.

Jorgem neschopen slova sledoval, jak ho pomalu opouští život. Oči se mu zastíraly a dýchal stále klidněji. Něco stísňujícího a spoutávajícího při tom pohledu odplouvalo pryč, Jorgema to ale místo osvobozující úlevy zalévalo zničujícím pocitem prázdnoty.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Fredy Fredy | Web | 4. dubna 2016 v 17:50 | Reagovat

krásná kapitola, pleskám.... moc se mi líbila.... :-)

2 ozvenypriboje ozvenypriboje | Web | 8. dubna 2016 v 19:10 | Reagovat

[1]: Dík :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama