Ten Jediný

10. dubna 2016 v 19:52 |  Střípky fantazie

Další střípek je tady. Hlavní hrdina se probouzí na hřbětě svého koně, ale krajinu kolem sebe nepoznává. Kde se ocitl?


rastaré stromy s pokroucenými kmeny vypadají seschle a mrtvě. V tlusté kůře se otevírají temné dutiny a praskání dřeva zní jako poslední smrtelné výkřiky nemluvných úst. Dotěrné dřevěné hnáty s přelámanými dlouhými prsty šmátrajícími těsně nad zemí se proplétají se záludnými kořeny v neprostupnou síť.


Kromě nářku umírajících stromů není slyšet jediný zvuk. I vítr se bojí rozezvučet svěšené, holé hlavy zdejších velikánů. Lesem se povaluje mlha hustá jako ovesná kaše, vyvolávající dojem, že se na krajinu zřítila oblaka. Pěšina dlážděná suchým jehličím, dlouhým a pichlavým jako rozházené nože, se vleče do neznáma.


Těžký, zkažený vzduch se zatetelil, jako když někdo hodí do stojaté vody kámen a po hladině se rozeběhnou drobné vlnky. Ozvalo se nespokojené koňské zafrkání, pod kopyty se zlomilo jehličí.

Jezdec vypadá, jako by se právě probudil. Nebo spíš propadl do zlého snu. Vyvaluje oči, protírá si snad omámený zrak, a jak se rychle rozhlíží do všech stran, dlouhé hnědé vlasy ho bičují po mužné, snědé tváři. Na hřbetu statného hnědáka se otáčí dozadu, v temnotě okolo však spatřuje jen úzkou pěšinu ztrácející se v půlnočně černém stisku mrtvých stromů. Nechápe, jak se sem dostal. Snad při cestě usnul a kůň špatně odbočil…

Vyjel ale ve dne a teď je nejhlubší noc! Že by spal tak dlouho? Ještě jednou se rozhlédl kolem sebe.

Aby tu tak čekala nějaká tlupa lupičů a obrala ho o to, co on sám tak pracně nakradl, pomyslel si zoufale.

Zrovna když přemýšlel, zda se má vrátit, či pokračovat dál, spatřil skrz mlhu a pavučinu větví střípek šedočerné oblohy a… světlo?

Snad třpyt nějaké hvězdy prorazil zeď mlžného oparu, napadlo ho. Přesto pobídl koně do slabin - a jakmile to udělal, stromy se rozestoupily, větve se jako obrovské staré dveře se skřípáním rozevřely a stejně jako ho pokorní sluhové vyzývali ke vstupu do honosných sálů, kde převlečen za šlechtice a lairdy okrádal bohaté muže a sváděl jejich vyšňořené paničky, tak mu lesní strážci kynuly, aby vyjel z vězení starých smrků a spatřil, co mezi sebou ukrývají.

Uprostřed porostu pokřivených obrů vyrůstal pahorek podobný nechutné bradavici na staré, vrásčité kůži a na jeho vrcholu se jako odporný černý chlup tyčila vysoká, štíhlá věž. Těžký baldachýn olověné oblohy připomínal poklici na hrnci dusící zdejší krajinu i městečko, které se rozkládalo kolem černé věže. Z obří tlamy městské brány se vinula pěšina omotávající kolem celého pahorku svůj dlouhý jazyk. Na tuto cestičku navazoval polorozpadlý dřevěný můstek klenoucí se nad línou říčkou, jejíž smradlavá voda bublala jako pukající vředy.


Jezdec stanul před můstkem a dlouze se zahleděl na výjev před sebou. Drobné světélko, jež prve spatřil, svítilo v okně na špici uzounké věže. Pohlédl za sebe, pak neochotně sesedl z koně. Drobnými, opatrnými krůčky zkusil pevnost lávky a převedl vzpínajícího se koně. Ve vodě zabublalo jako ve vařící se husté polévce.

Opět vyskočil na hřbet věrného hřebce, aby vystoupil po neudržované cestě až na vrchol kopce. Unaveně se pohupoval v sedle a mžoural do temnoty. Vůbec se mu nelíbilo zdejší prostředí, ale aspoň bude moci někde přespat a ráno snad najde známou cestu, ze které musel někde omylem sjet.

Dvakrát obkroužil pahorek dokola, když si v záři světla přicházejícího skrz temnotu z věže všiml několika kamenných náhrobků zasazených ve svahu. Některé tu dozajista nebyly dlouho a dosud pevně stály, jiné byly vyvrácené a skloněné ke straně jako slehlé, mrtvé květiny. Tady však žádné květy nerostly - jen suchá, zažloutlá tráva.


Otřásl se odporem a s pohledem stočeným k zamračené obloze popohnal koně kupředu. Městská brána byla otevřená, dřevo ztrouchnivělé. Vstup nehlídaly žádné stráže. Sžíravý pocit nejistoty se stupňoval. Přítomnost čehosi dusivě děsivého nutila muže, aby otočil koně a uháněl pryč, zvědavost a potřeba najít nocleh ale vítězily.

Zdejší obyvatelé již museli jít spát, rozhodl se tedy najít hospodu. Tam to přece muselo žít i v tuto noční dobu. Zastavil, aby se rozhlédl, a poprvé zaslechl nějaký zvuk. Kroky! Šouravé, téměř neslyšitelné kroky naznačující obrovskou únavu a nemohoucnost. Až teď si jezdec uvědomil, jak je vyčerpaný. Svezl se na kamenné dláždění a propátrával temnotu, aby našel majitele těch strhaných nohou a zeptal se ho na cestu. Z temnoty vystoupil muž podobný pohybující se kostře potáhnuté tenkou slupkou hladké kůže. Jeho obličej, kulatý a zažloutle bledý, jako by byl vyrobený z vosku, v okolní temnotě připomínal měsíc v úplňku. Shrbený človíček, zakrývající si své vyhublé tělo kusem šedého hadru, se k němu přibližoval chůzí opilce a zdálo se, že cizince vůbec nevnímá.

"Dědku!" zahřměl jezdcův silný hlas do noci.

Stařec zvedl zrak od země. Až nyní si uvědomil, že stojí v blízkosti neznámého muže. Oči se mu rozšířily do dvou tvarohových koláčů s rozinkou uprostřed a dolní čelist mu spadla až k pupíku. Pak se stařec otočil rychlostí, kterou by od něj překvapený jezdec nikdy nečekal, a uháněl úzkou uličkou vedoucí skrz město k útlé věži, jako by mu v patách běžela smrt. Zůstal po něm jen letmý záchvěv a ve vzduchu doznívající: "To je óóón!!!"

Do temnoty se začaly rozevírat okenice nejbližších domků. Z několika oken vykukovaly rozespalé tváře a hned opět mizely, aby se vzápětí objevily na ulici.

Asi nejsou moc zvyklí na návštěvy, řekl si jezdec a pomalu se vydal směrem, kde se v temnotě ztratila starcova záda. Zastavil na malém náměstíčku, z jehož středu se až do nebes bez jakýchkoli pilířů či opěrných systémů tyčila věž tak dokonale tvarovaná, že připomínala roh černého jednorožce.


V patě věže zely otevřená dvířka a jezdec zaujatě sledoval, jak z nich vyšel úctyhodný stařec v krátkém, dříve snad bílém rouchu. Na okraji lesknoucí se pleše mu vyrůstaly dlouhé šedivé licousy, nad obřím orlím nosem čnělo vyduté čelo brázděné rýhami vrásek jako zorané pole. Za jeho zády se krčil onen seschlý rychlonožka a kolem se pomalu kupil dav zvědavců.

Jakmile stařec v rouchu jezdce spatřil, jeho oči jako by ožily. Začal se k němu belhat přes náměstí, shrbený tak, že se dlouhým, řídkým vousem dotýkal země, a když se zastavil u jeho koně, doširoka rozpřáhl ruce.

"Tys přišel," zaskřehotal a brada i celý vous se mu zatřásly. V jeho hlase zněla úleva i nově získané naděje. "Náš ctěný zachránce, jediný hrdina…"

Jezdec se hromovitě rozchechtal, až z nejbližšího domku opadala hlína. "Já a hrdina? S někým si mě pleteš, dědku!"

"V tom se nelze zmýlit, tys ten Jediný!" ukázal roztřeseným prstem na stále se usmívajícího cizince. "Hvězdy nikdy nezasvítí, měsíc opar neprorazí, slunce v noci nevychází, však zasvitne naděje!"

"Pěkné," zhodnotil neznámý a koutky úst se mu opět zvedly. "A nocleh by nebyl? Pro hrdinu… se slevou," zasmál se ještě jednou.

"Jistě. Máš připravenou komnatu! Už roky tu na tebe čeká!" pokynul stařec vrásčitou rukou směrem do věže.

"Vy jste snad věděli, že přijdu? Já sám jsem to netušil!" zkřivila se mu tvář v úšklebku.

"Však všechno pochopíš. Vstoupil jsi do Bludného kruhu a stal ses tak Jediným! Je to tvůj osud!" zavřískal stařec do noci a ruce vzpjal k nebesům.

"Osud? Bludný kruh? Přidejte ještě další čáry máry a já odjíždím," pronesl rozhodně. Veškerá tíseň, která ho do teď sžírala, odezněla.

"Nemůžeš odjet, jsi zajatcem Kruhu. Jako my všichni! Ale tys přišel zvenku," mávnul stařec směrem k městské bráně. "Jsme tvým osudem a ty tím naším. Věříš snad na osud, chrabrý cizinče?"

"Věřím, že naším osudem je vytvořit si osud podle svého. A jelikož jsem nikdy nebýval příliš kreativní, můj život je jedna velká…"

"Teď máš šanci vše změnit," přerušil ho stařec. "Přijmi ji z našich rukou. Stali jsme se oběťmi prokletí a ty… Ty jsi muž, jenž svým lesklým mečem děsivou kletbu rozetne a obyvatele všechny zachrání!"

"Nemám zájem o to někoho zachraňovat. Mám dost vlastních starostí!"

"Nedostaneš se z města, rozumíš! Teď jsi i ty prokletý!" přestával mít stařec trpělivost, v jeho očích se zablýsklo. "Kdokoli se pokusí odjet po cestě lesem z města, najde opět jen rozbořený můstek a za ním stojící pahorek. Jsme uvězněni v Bludném kruhu! Nad městem nikdy nezasvítí hvězdy ani měsíc, nikdy nenastane den a my pomalu umíráme. Jeden po druhém…"

"Já ale po té cestě přišel! A tak tedy i odejdu. Musí přece někam vést!"

"To je tvůj dar, cizinče. Jen ten, kdo je schopen projít Kruhem, nás dokáže zbavit prokletí! Čili nemůže být pochyb. Překročil jsi hranici! Za ta dlouhá léta jsi to dokázal jen ty. Nech nás opět spatřit slunce! Jsi ten Jediný, kdo může…" úpěl prosebně shrbený stařík.

"Nehodlám se zaplétat do vašich záležitostí."

"Teď se z toho ale staly i tvoje záležitosti! Teď je to i tvoje věc!" zachrčel vyhublý muž vykukující za starcovým hrbem.

Stařec v rouchu se zhluboka nadechl, aby se uklidnil. "To prokletí na nás uvrhla jistá vědma, protože…"

"Nechci to slyšet, rozumíš!" zasyčel hrdina na koni. "Mé uši jsou hluché ke všem prosbám!" Zacinkal měšcem u pasu. "Jen na tohle slyší dnešní muž! Pryč jsou časy hrdinů, čest a odvahu odvál vítr jako suché listí. Nikdo již nebojuje za vyšší cíle a životy ostatních, jen sám za sebe."

Dav se pomalu, mlčenlivě rozrůstal. A doufal. Stařec se přišoural o trochu blíž. "Sesedni z koně a poslechni náš příběh, cizinče," uchopil jezdce za ruku. "Zlom prokletí a skoncuj s utrpením!"

"Zlomim ti pařátu, jestli na mě ještě jednou chmátneš," zavrčel. "Nebudu poslouchat tvé skřeky plné nářků! Možná jste si zasloužili své prokletí!"

"Takhle nesmíš mluvit, když nevíš, oč kráčí! My zemřeme a ty jsi Jediný! Jediné, co musíš udělat je…"

"Mlč! Mě k slzám nedoženeš! Kašlu na nocleh i tvoje řeči! Projdu znova tím vaším Kruhem. Už jednou jsem to dokázal, i když ani nevím jak." Jezdec obrátil koně, dav zatajil dech. Duchové čekající na vysvobození. Živoucí ztělesnění zoufalství. Tváře brázděné vráskami smutku. Chřadnoucí trosky.

Ještě naposled se hrdina přes rameno zahleděl na shrbeného mužíka. "Svět se změnil od doby, co jste uvízli v tom svém Kruhu, a člověk v něm lehko přijde o život. Kdo se nestará jen o sebe, nepřežije." Pobídl koně do slabin. Opouštěl náměstí a nikdo neměl sílu ho zadržet. Jediná naděje mizela v temnotě a zdejší lid to vědomí připravilo o poslední záblesky v očích, o jedinou možnost spatřit budoucnost.

"Ne," kroutil stařec hlavou a náhle vypadal ještě o mnoho let starší. "Svět zůstává stále stejný," zašeptal hlasem plným beznaděje do modročerné prázdnoty. "Jen ubývá hrdinů."

Poslední starcovo slůvko zápasilo se zvoněním podkov na kamenném dláždění, aby proniklo k jezdcovým uším. Snad k němu nebude stejně hluchý jako k celému světu, pomyslel si stařec smutně, než jezdce spolkla temnota.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama