O bludných hvězdách

15. května 2016 v 12:36 |  Střípky fantazie

O bludných hvězdách je stará legenda, o které nikdo nevěří, že se odehrála, ačkoliv jinak jsou obyvatelé Skarppy ochotni uvěřit téměř čemukoliv, co se týká jejich bohů. Je to jedna z mnoha legend, které se zaobírají přítomnosti bohů na zemi a mezi lidmi. Jaké bohy ostrované uctívají, je popsáno v článku Bohové a jejich zpodobnění, a jak vznikly hvězdy zase v Legendě o zrození hvězd, na níž tento příběh navazuje.


Existuje legenda, podle níž Pán blesků přejel nočním nebem a pod kopyty jeho koně se roztrhla obloha. Z trhliny v podobě rozvětvené blýskavice vypadlo na zem několik hvězd. Když se tak stalo, zazněl mocný hlas Hromovládcův, jenž se ozval v bití hromů, aby předznamenal zrození Bludných poutníků…



esta se klikatila mezi rozlehlými pláněmi a daleko vpředu se ztrácela sevřená kužely nízkých kopců. Jezdec sedící na hřbetě znaveného hřebce si povzdechl. Z věčného trmácení byl již unavený a toužil po zaslouženém odpočinku. Bezradný pohled upřel na zakaboněnou oblohu, jako by ji prosil o pomoc. Slunce zalezlo za stádo šedých mraků. Chýlilo se k bouři.

Lidé věří, že bouře je boj. Bitva mezi dvěma bratry, Hromovládcem a Pánem blesků, syny slunečního boha Arathase. Při každém sváru bojují mohutnou silou hromů a ohnivými šípy blesků o nadvládu nad nebeskou říší, doprovázeni teskným nářkem a pláčem matky Oblohy. Legenda říká, že při jednom z jejich střetnutí se roztrhlo noční nebe a na zem vypadlo několik hvězd. Nikdo neví, kolik jich bylo, ale povídá se, že každá z nich jednou najde cestu zpátky na noční oblohu.

Jezdec pochyboval o té části o návratu hvězd zpět domů. Všechno jsou to jen povídačky, nevěřil na šťastné konce. Ještě jednou si zhluboka povzdechl. Snad cestou narazím na nějaké město nebo vesnici, kde bych si mohl odpočinout, zadoufal.

Snad.

Snad se i spadlé hvězdy jednou vrátí domů.



Byla to malá vesnička, jen pár stavení rozesetých mezi poli. Stál ve dveřích hospody U Dvou nebeských bratří opíraje se bokem o zeď, v ruce držel korbel piva a hleděl do deště. Venku skučela meluzína a dešťové kapky bušily do doškových střech. Kapky, slzy smutné oblohy.


Upřeně pozoroval nebe. Hledal slunce, ale nezdálo se, že by se chystalo vystrčit svou hřejivou tvář zpod oblačné peřiny. Oblohu křižovaly blesky a zem duněla pod hlasem Hromovládce. A pak se zjevil další blesk - ohromný a košatý, připomínající obrys rozrostlé větve, který rozzářil pochmurné nebe, jako mihotavý plamen pochodně zažene tmu. Bylo slyšet fičení větru, šepot deště, zvonění kapek, pod jejichž doteky bředla půda, ale nikdo si neuvědomil, že už nezazněl žádný hrom.



Chtěl se vrátit zpět do tepla začouzeného lokálu, když v tu spatřil, že se mraky rozestoupily. Zarazil se. Sledoval oblohu s ústy dokořán, neschopen pohybu. Čekal. Čekal a doufal.

Náhle se prudce otočil, odhodil korbel, který s plesknutím dopadl do rozbahněné půdy opuštěné návsi, a rychle vběhl do stájí. Koně už pomocník místního hospodského odsedlal, on ale nesměl ztrácet čas. Vyšvihl se na hnědákův hřbet a pevně se zachytil hřívy. Pobídl hřebce do slabin, vyrazil ze stájí a skloněn těsně nad šíjí letěl krajinou. Musel dojet včas. Taková jedinečná šance se může opakovat zase za hodně dlouhou dobu. Vysvitl paprsek naděje. Možná konečně našel, po čem prahl.

Vyjel z vesnice a hnal se přilehlými pastvinami. S očima přimhouřenýma pod náporem štiplavého větru a silného deště uháněl rychlostí sokola řítícího se za kořistí. Napojil se na stezku stáčející se na východ do temného, jehličnatého hvozdu, zatímco se dusil drtivým sevřením strachu. Co když to nestihne?

"Přidej!" zařval na svého koně s obavami v hlase. "Přidej!"

Les ustoupil a on vyjel na planinu, která se na levé straně zvedala ve strmý kopec. Seskočil z koně a zůstal stát u paty vysokého vrchu naprosto ohromen. Nemohl uvěřit.

Přímo nad ním se klenul mohutný oblouk hrající okouzlujícími barvami, jež se třpytily jako odlesk odpoledního slunce na rozbouřené hladiny řeky. Každá barva se plynule přelévala v další a spolu tvořily majestátný nebeský úkaz.

"Brána naděje," vydechl. "Konečně."

Okamžik pestrobarevnou duhu pozoroval, aby si mohl vychutnat to potěšení pramenící z očekávání něčeho krásného, a pak se rozeběhl nahoru po travnatém úbočí. V duchu odpustil Bleskopánovi, že protrhl nebe, a děkoval jeho otci, slunečnímu bohu, a matce Obloze, že vytvořili bránu, aby se ztracené hvězdy mohly vrátit zpátky domů. Bránu, která se otevře, když sluneční paprsky dopadnou na dešťové kapky.

Dusil se námahou a vzrušením, zachytával se kořenů a rostlin a plazil se po čtyřech rozměklou půdou. Touha po domově ho hnala kupředu a on se drásal nahoru s vypětím všech sil. Tam, na samém vrcholku, čekal cíl útrpného hledání. Tam nahoře, kde se dech beroucí stuha sedmi barev nejvíce přiblížila zemi. Nebeská brána. Brána, na jejíž druhé straně čekal domov, který hledal snad tisíc let.

Náhle ho cosi srazilo k zemi. Dopadl na bok a kutálel se z kopce zamotán do něčího pláště. Odstrčil osobu, jež ho napadla, a opět se rozeběhl po úbočí. Jistě další nedočkavec, pomyslel si.

Někdo ho však opět strhl zpátky.

"Nech mě. Pusť! Ta je moje! Moje! Najdi si svou vlastní!" úporně se snažil vytrhnout pevnému sevření.

"Nemohu si dovolit nechat tě projít branou, Bludná hvězdo!" zazněl mocný, dunivý hlas, až se muži roztřásla kolena. Takový hlas měla jen jedna bytost na světě. "Počkej, až se otevře další brána!"

"Počkat? Nevíš, jak dlouho už jsem čekal," promluvil muž naštvaně a otočil se ke svému sokovi. Jeho mohutná, statná postava se nad ním tyčila, jako by byl obrem z dávných legend. Byl zarostlý, dlouhé havraní vlasy mu vlály ve větru a z velkých černých očí vyzařovala ohromná síla. Na sobě měl vysoké boty, tmavé kožené kalhoty a přes jasně bílou košili mu visel přehozený dlouhý černý plášť sepnutý zdobenou sponou na pravém rameni. Zdálo se, že ho obklopuje téměř hmatatelná aura vznešenosti a moci, která vzbuzovala strach a úctu zároveň. I dešťové kapky se mu vyhýbaly, jako by se ho bály.

"Cesta byla stvořena pro Bludné hvězdy, aby se mohly vrátit na nebe a svítit na cestu poutníkům, zpříjemňovat milencům chvíle pod noční oblohou. To je úděl hvězd. Nechci se už dál trmácet po tomhle divném světě! Tak to nemá být!"

"Bratr mě svrhl z nebe," promluvil pobouřeně a zápolícího muže stále nepouštěl. "Ještě se nestalo, aby jeden z nás někdy v boji převládl a zvítězil. Jestli se nevrátím já," pod tíhou jeho slov se otřásala zem, "málo z vás znovu spatří domov. Uhni z cesty, hvězdo, nebo tě srazím silou."

Poutník se zatvářil nechápavě.

"Málokdy bude mít má matka jiný důvod k pláči než náš bratrovražedný boj. A když nebude pršet, sotva se zjeví duha. Nech mě projít branou!"

Bludný poutník upřel pozornost za sebe, na pruh barevného světla, který znamenal domov, konec trápení. Opět se otočil na Hromovládce, syna boha Arathase, a střetl se s jeho netrpělivým pohledem. Váhal, nechtěl, ale věděl, že musí. Paprsek naděje zhasl, uhašen přívalem zoufalství. Pomalu ustoupil z cesty, jako by ho ten letmý pohyb neskutečně zabolel, a smutně sledoval, jak mohutná postava vchází pod sloupec duhy. Hromovládce okamžik nehybně stál na vrcholku kopce ve vší své vznešenosti a síle, jeho černý plášť se třepetal v poryvech větru jako netopýří křídla, kapky ho nemohly nikdy smočit. I když byl vlastním bratrem poražen, sálala z něj nepoddajnost a nezlomená hrdost. Neztratil nic ze své cti.

Pokynul hvězdě na znamení díků a pak se obrys jeho postavy začal rozplývat jako obláček jemné páry. A jak pomalu mizel ze světa smrtelníků, sloupec duhy se postupně vytrácel.

Brzo si najdu jinou duhu, ubezpečoval se Bludný poutník, i když věděl, že to brzo nebude. Zároveň ale věděl, že nikdy nepřestane hledat. Se svěšenou hlavou scházel pomalu z kopce na místo, kde zanechal věrného koně. Oblohu rozčísl blesk a déšť nabral na síle. Vzápětí se ozval hrom. Mocnější a zuřivější než kdy dřív.

A až se všechny Bludné hvězdy jednou vrátí, lidé už duhu vícekrát nespatří, napadlo ho.

Uhnul pohledem z místa, kde stále slaběji a slaběji zářila brána na nebesa, a po tváři se mu svezla nechtěná slza. Nasedl na koně, naposledy se ohlédl na mizející duhu, a pak pomalu odjel.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama