I kletba sbližuje - 7. kapitola

23. června 2016 v 9:48 |  I kletba sbližuje

Naše dvojice se chystá na přípravu lektvaru a Hermiona dospěje k zajímavému zjištění...


okoj byl malý, ale útulně zařízený. Stěny zdobil jen prostý reliéf kamenů a gobelín v červenozelené barvě. Hermiona si všimla i několika prázdných polic na knihy. Profesorka McGonagallová evidentně myslela na všechno. Tři vysoká, úzká okna vyhlížela na temnou plochu jezera a měsíční světlo, které jimi dovnitř pronikalo, dodávalo místnosti spolu s ohněm plápolajícím v krbu tajuplný, pohádkový nádech. Z pokoje vedly další dvoje dveře, pravděpodobně do ložnice a koupelny, Hermiona ale neměla sílu jít zjišťovat, jak se skřítci na zařizování jejích komnat vydováděli. Kouzlem zvětšila svůj cestovní kufr do původní velikosti a pak sebou plácla na béžovou pohovku, která stála pod okny a na které k posezení lákaly dva velké, sytě červené polštáře. Usnula, ani nevěděla jak.



Jedno se tomu mrzoutovi muselo nechat, přemítala Hermiona, když celá uřícená vpadla v devět hodin ráno do učebny lektvarů.

Neztrácel čas.

Snape už měl potřebné ingredience vyskládané na stole a pod kotlíkem standardní velikosti dva hořel mírný plamen.

Hermiona usnula na gauči a ráno otevřela oči ještě rozlámanější. Probudil ji pocit, že je něco hrozně špatně, a když se podívala na hodiny, moc dobře věděla, co to je.

Devět ráno!

Zaklela a bez jakýchkoliv ranních úprav vyběhla z pokoje. Až v půli dlouhé spojovací chodby si uvědomila, že má na sobě stejné oblečení jako předchozí den, protože nebyla schopná si ho večer svléknout. Už ale nebyl čas se vracet.

"Doufám, že jste se vyspala sladce, slečno Grangerová," uvítal ji Snape s nosem nakrčeným nad starobylou knihou, jejíž jeden ošuntělý list obracel neustále sem a tam, jako by se nemohl rozhodnout, jakou jeho stranu si přečíst. Hermiona zauvažovala, jak je možné, že i slovo "sladce" zní z jeho úst tak kysele.

"Po takové době zase jedna noc v Bradavicích, to jistě muselo být vzrušující," dodal naprosto nevzrušeně, aniž by zvedl pohled od knihy.

"Omlouvám se. Včera jsem byla tak unavená, že ani nevím, jak jsem usnula."

"Slečno Grangerová," začal pozvolna Snape a pomalu zvedl oči. Když spatřil, že má na sobě stejné oblečení jako předešlý den, a to včetně modrého, nyní řádně zmačkaného saka, nepěkně se zakřenil. Hermiona nevěděla, jestli je to kvůli tomu, že byla stále v mudlovském, nebo proto, že neschvaloval její nedostatek času se upravit. "Já tu nejsem kvůli sobě, ale kvůli vám. Příště bych tedy ocenil dochvilnost."

"Jistě. Už se to nebude opakovat."

"Doba, kdy jsem vám mohl odebírat body a ukládat školní tresty, pominula, znám ale mnoho jiných způsobů, jak si vynutit poslušnost."

Hermiona na něj koukala s pusou dokořán. Když si to uvědomila, rychle sklapla rty. "Snad jsem se už omluvila. Copak to nestačí?" Tohle ráno ji nezastihlo v dobré náladě a Snape její rozmrzelost jen umocňoval.

"Sice již nejste mojí studentkou a já nejsem váš profesor, ale stále mě budete oslovovat s respektem. Nepamatuji si, že bych vám na rozdíl od ostatních vašich dřívějších profesorů dovolil mluvit, jako bychom byli dva rovnocenní kolegové."

"Jistěže, pane profesore," procedila Hermiona mezi zuby. "Vám se přece nikdo rovnat nemůže," dodala posměšně o poznání tišeji, spíš jen pro sebe.

Snape její poznámku ale evidentně nepřeslechl. "To si já o sobě rozhodně nemyslím, slečno Grangerová. Ale je lichotivé, že vy ano."

Hermiona protočila oči v sloup tak, aby si toho nevšiml. "Co po mně tedy budete potřebovat, pane profesore?"

"Nebojte se, slečno Grangerová. Budu vám zadávat jenom ty nejjednodušší úkoly. Je mi jasné, že jste ze školy již nějakou dobu. Nerad bych vás hned ze začátku příliš přepínal."

Hermiona zaťala ruce v pěst. Proč musí pořád mluvit tónem, jako by všichni kolem něj byli samí imbecilové? "Věřte mi, profesore, že jsem při vaření lektvarů pořád stejně schopná jako za dob studia."

"Když myslíte," zakončil Snape a položil před ni na stůl knihu, kterou ještě před chvílí tak chaoticky studoval. "Můžete začít tím, že prověříte postup přípravy."

Hermiona si přitáhla k lavici židli a rukou uhladila stránku, na kterou jí Snape ukázal. V tu chvíli si připadala, jako by se skutečně vrátila do dob, kdy se tu svou precizností snažila vysloužit si Snapeovu pochvalu. Na rozdíl od těch dob dnes už ale dobře věděla, jak zbytečné to úsilí je.



Ta drzost! říkal si Snape, když v devět hodin ráno přešlapoval po učebně lektvarů a ona stále nikde. On se mohl přetrhnout (určitě se tedy dost snažil!), aby všechny přesvědčil o důležitosti toho prozkoumat její zdravotní stav, sám o ni projevil starost, což se k němu vůbec nehodilo, a nakonec je to ona sama, kdo není dostatečně rozumný, aby se k té záležitosti postavil zodpovědně.

"Co si o sobě myslí?" mumlal si nad listem knihy, který neustále zkoumal z jedné, pak zase z druhé strany, aniž by skutečně věděl, co se na něm píše.

Jak si může dovolit přijít pozdě? Copak nechápe, že je v sázce možná její vlastní život? přemítal, když se ozvalo nesmělé zaťukání a na jeho výzvu vstoupila do učebny Hermiona Grangerová, ve tváři stejně rudá jako ten trulant Weasley, když si mu při hodinách lektvarů dovolil připomenout jeho tupohlavost.

Chtěl začít hubovat, jak už to míval ve zvyku, nakonec ale vsadil na svou přívětivější stránku. Když konečně stočil pohled od staré knihy, ve které si chtěl ověřit postup přípravy lektvaru, všiml si, že byla stále ve stejném oblečení. Překvapeně zvedl jedno obočí a nesouhlasně nakrčil nos. Jak unavená musela být, že se večer ani nepřevlékla? napadlo ho, rychle ale tu otázku ve své mysli zapudil. Nic mu nebylo do toho, v čem Hermiona Grangerová spí. Takové úvahy vedly neomylně k představám, ve kterých figurovalo převlékání. A první fází převlékání je vždy svlékání…

Zatřásl hlavou. Co to s ním k čertu je? přemítal, když se konečně začal věnovat krájení kořenu scvrklofíku.

Jak o tom ale jednou začal přemýšlet, nemohl přestat. Ač si sebezarputileji snažil vybavovat ty nejnechutnější přísady do Mnoholičného lektvaru, obraz nahé postavy Hermiony Grangerové zůstával vypálený v jeho mysli.



Hermiona se dopotácela do svého pokoje a obličejem padla na postel. První den jen shromáždili veškeré přísady, detailně spolu prošli postup vaření lektvaru a připravili základní směs, přesto ji to vyždímalo jako celodenní míchání těch nejsložitějších receptur.

Povzdechla si a přetočila se na záda. Skřítci si na zařízení jejího pokoje dali skutečně záležet, vše bylo čisté a působilo příjemných dojmem. Profesorka McGonagallová je jistě řádně instruovala, protože ložnice vypadla přesně tak, jak by si ji zařídila Hermiona u sebe doma, kdyby nějaký skutečný domov měla. U rodičů už skoro nepobývala, veškerý čas trávila na ústředí Fénixova řádu, kde vlastně bydlela, ale za pravý domov se to považovat nedalo. Hermiona nad tím ale dříve nikdy neuvažovala. Vždy si myslela, že bude mít ještě dostatek času pronajmout si malý byt v Londýně a zařídit se v něm podle sebe. Teď ji však napadlo, že na to možná nikdy nedojde. Jestli lektvar potvrdí Snapeovy domněnky, bylo dost dobře možné, že se k zařizování vlastního bydlení nikdy nedostane.

Koukala do stropu, aniž by jeho kamenný reliéf skutečně viděla. Tolik toho v životě nestihla. A co by dělal Harry, kdyby zemřela? Potřeboval ji přece ve svém boji proti Voldemortovi. Nepovažovala se za nenahraditelnou, to určitě ne, ale pro Harryho vždy bývala oporou, když se musel vyrovnávat s Voldemortovými útoky na jeho mysl i na jeho nejbližší. Skoro i zalitovala, že se rozešla s Ronem. Mít po boku někoho, kdo by ji pevně objal, dodal jí sílu a ubezpečil ji, že vše bude v pořádku, bylo něco, co v tuhle chvíli neskutečně postrádala. Jediný, na koho se mohla v tomto chladném, téměř liduprázdném hradě obrátit, byl profesor Brumbál, profesorka McGonagallová a ano, Snape.

Zajímavé, říkala si Hermiona v duchu, když pomalu vstávala z postele. Jak přirozeně a automaticky dokázala profesora Snapea zařadit mezi omezený okruh lidí, na které se v případě potřeby mohla spolehnout, ji téměř vyděsilo.



Rozhodla se, že nebude jen tak sedět ve svém pokoji a litovat se, dala se trochu dohromady a vyrazila na procházku po školních pozemcích. Den byl krásný a slunečný, po nebi plulo jen několik roztrhaných mráčků a ve vzduchu voněla vlhká tráva a rozměklá hlína. Dopoledne evidentně pršelo, jak ale byla zavřená ve sklepeních, vůbec si toho nevšimla. Sedla si na břeh jezera a pozorovala ptáky kroužící nad jeho modrou hladinou, zářivou odlesky odpoledního slunce. Přes svetr si přehodila háčkovaný pléd a pořádně si ho přitáhla k tělu. Ačkoliv byl teplý den, třásla se zimou.

"Hermiono!" zaslechla přibližující se hlas profesorky McGonagallové, a když otočila hlavu, uviděla vysokou štíhlou postavu v dlouhém, tmavě fialovém hábitu kráčející po břehu jezera směrem k ní. "Také vás to počasí vyhnalo ven, jak vidím."

Hermiona jen přikývla a sledovala svou bývalou profesorku Přeměňování, jak si vyčarovala kostkovanou deku a opatrně se na ni posadila. "Jak vám to se Severusem jde? Doufám, že na vás není moc… hm, příkrý?"

Hermiona zakroutila hlavou. "Ne jinak než obvykle."

"Tak to jsem ráda, i když jsem doufala, že by vás mohl trochu víc šetřit, přece jenom…" zarazila se. "Nevypadáte úplně svěže, Hermiono."

Oslovená se usmála. "Děkuju za upřímnost, paní profesorko."

"Kolikrát vám mám říkat, abyste mě oslovovala Minervo. Už nejste studentkou této školy."

"Bohužel ne."

"Vždy jsem si myslela, že se sem jednou vrátíte, ne ale v takovéhle situaci. Připouštím, že jsem si vás tu představovala jako členku profesorského sboru," poposedla si na své dece a narovnala si pod sebou zmačkaný hábit.

"Netvařte se tak vyjeveně," pokračovala, když se usmála nad Hermioniným šokovaným výrazem. "Školu jste měla ráda a studium vás bavilo. Nechápu, proč byste nemohla učit?"

"Popravdě jsem nad tím nikdy nepřemýšlela, ne teď, když mě potřebuje Harry a…"

"Pan Potter by dozajista dokázal přenést přes srdce, že byste trávila trochu více času v Bradavicích než v domě po jeho strýci."

"Ale na ústředí jsem k ruce, když je potřeba."

"Jste inteligentní dívka, Hermiono, přestaňte být někomu k ruce a žijte vlastní život."

Hermiona sklopila hlavu. Možná. Možná někdy v budoucnu, až se nad ní jako přízračný temný stín přestane vznášet možnost její otravy vražednou kletbou.

"Podívejte se na profesora Snapea," pokračovala McGonagallová. "Také učí tady v Bradavicích a přitom je nepostradatelnou osobou v boji proti Vy-víte-komu."

Snape. Pro kterou stranu byl ale nepostradatelný? Brumbál mu bezmezně věřil a všichni členové Řádu zase věřili neochvějně Brumbálovi. Ona sama po jeho pravé loajalitě na rozdíl od kluků nikdy nepátrala, nebylo to ale kvůli bradavickému řediteli. Ve skutečnosti si opravdu nedokázala představit, že by Snape nadále dobrovolně sloužil Voldemortovi. Jistě, byl jízlivý a nepříjemný, zvýhodňoval zmijozelské studenty, kdykoliv se naskytla příležitost, to vše však byly jen povrchové vlastnosti a prohřešky, které sám dával na odiv, jako by chtěl lidi ve svém okolí přesvědčit, že je nesnášenlivý parchant, aby ho nechali na pokoji. Ale tam hluboko uvnitř, za vším tím sarkasmem a negativismem, se dozajista neskrývala zrůda bažící po utrpení ostatních, ale vcelku normální chlap. Ano, samotářský, uzavřený do sebe, ale pořád normální chlap.

Hermiona se pousmála a profesorka McGonagallová v reakci na její výraz spokojeně potřásla hlavou. Nevěděla ale, že Hermiona ve skutečnosti svým úsměvem nepřiznává možnost, že by mohla pracovat pro Řád a zároveň učit v Bradavicích, ale že se ušklíbá nad sebou samotnou. Náhle si totiž vzpomněla na poslední rozhovor, který vedla s Ginny, a uvědomila si, že navzdory svému dřívějšímu přesvědčení, že je to nemožné, přemýšlí o Snapeovi jako o chlapovi. Jak rychle se věci mění…


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama