I kletba sbližuje - 9. kapitola

29. července 2016 v 10:07 |  I kletba sbližuje

Konečně nastává den, kdy se Hermiona dozví pravdu.



eděla na pohovce ve svých komnatách, listovala si knihou s poutavým názvem Smrt a co nás po ní čeká: Výpovědi duchů zatracených i spasených a usrkávala čaj. Ty poslední dny utekly jako voda všechny v naprosto stejném duchu. Celé dopoledne pracovala zavřená se Snapem v podzemí a odpoledne se schovávala ve svých komnatách před světem.

Upila horkou tekutinu a v břiše jí nepříjemně zaškrundalo. Na jídlo neměla už dlouho pomyšlení, ve Velké síni se přestala úplně ukazovat i navzdory společenským konvencím a jen občas do sebe vsoukala nějaké sousto, aby přežila. Žaludek měla stažený napětím, jako by před ní ležela nejdůležitější zkouška jejího života. Ani večer před NKÚ nebyla tak nervózní. Dokonce ani čtení knih už ji nebavilo, tuhle měla položenou v klíně jen proto, že nevěděla co jiného dělat, ve skutečnosti jí ale vůbec nevěnovala pozornost. Po chvíli si přiznala marnost svého snažení něčemu smysluplnému se věnovat a rozhodla se jít si lehnout. Spánek ale dlouho nepřicházel. Ležela na zádech, oči upírala do stropu a nevědomky rukou pořád dokola uhlazovala vlněný pléd s vyplétaným vzorem, který měla přehozený přes pokrývku. Už zítra se možná dozví, jak to s ní doopravdy je. Co když ale není na vině odražená kletba? A jestli ano, dá se s takovou diagnózou vůbec něco dělat?



Když se během těch posledních dní Snapea několikrát zeptala, co se stane, když budou testy na kletbu Avada Kedavra pozitivní, vždycky její dotaz obratně zamluvil nebo jí podal nepřesvědčivé ujištění, že najdou řešení. Jaké řešení, to nikdy nespecifikoval, Hermiona ale moc dobře věděla, co ta jeho neobvyklá neurčitost znamená.

S povzdechem se obrátila na bok a zmačkala si polštář pod hlavu. Pevně doufala, že zítřek přinese příležitost pro optimističtější myšlenky, nedokázala si ale představit, jak by se to mohlo stát. Každý scénář, který si vybavila, nevyhnutelně vedl jen k dalším depresivním představám.



Proč? ptal se Snape sám sebe, když se navečer rozešel klikatou cestou do Prasinek. Proč ho ten zítřek tak trápil? Proč ho to tolik znervózňovalo, když mu to mohlo být úplně jedno? Proč ho k sobě radši nezavolal Pán zla na setkání Smrtijedů, aby měl čím zaměstnat svou mysl a nemusel se zabývat touhle záležitostí? Odkdy potřebuje noční procházky, aby si pročistil hlavu?

Na Grangerové mu přece nijak moc nezáleželo. Byla jen jednou z mnoha jeho studentů. Ano, chytrá a schopná, schopnější než její vrstevníci, ale pořád jen jednou z mnoha. Nechápal to. A Severus Snape neměl rád, když něčemu nemohl přijít na kloub.

Samozřejmě chtěl, aby se ukázalo, že měl pravdu, že zbytečně netlachal do vzduchu, nikdy by ale Grangerové nepřál nic zlého. Byla nesnesitelná, to jistě, ale zároveň byla členkou Fénixova řádu, to znamenalo skoro jeho kolegyně, navíc za ni jako za svou bývalou studentku svým způsobem stále cítil zodpovědnost.

Nesnášel Bellatrix za to, že ho dostala do téhle situace, a chvíli zapřemýšlel, jestli by nebylo lepší, kdyby tenkrát Grangerovou trefila vražednou kletbou napřímo. Jen co ho ta myšlenka napadla, ihned se za ni nenáviděl. Ve skutečnosti se ale nenáviděl za tolik věcí, že tohle byla jen další kapka v moři, takže na tom zase tolik nezáleželo. A stejně tak ho bude nenávidět Grangerová, až jí zítra sdělí špatné zprávy.

A v tu chvíli si s hrůzou uvědomil, že na tomhle mu kupodivu záleží.



U stropu se pomalu rozpouštěly výpary z kotlíku, když Snape rukou rozehnal kouř, který z něj stoupal, nechal nahnědlou tekutinu protéct přes dřevěnou vařečku a mávnutím hůlky uhasil plamen.

"Hotovo," oznámil, oklepal vařečku o hranu kotlíku a položil ji na lavici, jako by právě dovařil obyčejnou polévku.

Hermiona polkla, jako by se jí na výsledek vaření už dlouho sbíhaly sliny, ve skutečnosti ale prosoukala hrdlem obrovský knedlík nervozity. Celou dobu si kousala spodní ret a žmoulala svůj kostkovaný šátek.

"Ruku," přikázal Snape a na jeho netrpělivě nadzdvižené obočí mu po chvilkovém zaváhání Hermiona podala pravou ruku. Třásla se, Snape ale dělal, že si toho nevšiml. Hůlkou se dotknul jejího ukazováčku a Hermiona nechtěně ucukla, Snape ale držel její ruku tak pevně, že se sotva hnula, a na posledním článku prstu se objevila drobná ranka. Pak obrátil Hermionin prst nad kotlík a jako z citrónu z něj vymáčkl hustou červenou kapku a poté okamžitě kouzlem ránu zacelil. Takový projev galantnosti by od něj Hermiona nikdy nečekala. Nahlédla nad kotlík a viděla, jak hnědá tekutina zavířila a proměnila se v rudou, jako by do kotlíku nespadla jen jedna kapka krve ale celý litr.

"Co to znamená?" zeptala se se staženým hrdlem a očima upřenýma na lektvar.

"Nic," odvětil Snape s nosem nakrčeným nad tlustou knihou, kterou studovali v průběhu celého procesu vaření.

"Pokud se zbarví po přidání krve do ruda, je lektvar uvařen správně," dodal a Hermiona sledovala, jak mu temné oči rychle přejíždějí přes řádky na dané stránce.

"Pokud lektvar zůstane červený, byl příčinou smrti jed. Různá zbarvení červené - různé jedy… předávkování Douškem živé smrti, bazilišek…" mumlal Snape nad knihou a jezdil prstem po seznamu příčin smrti a jejich projevech na lektvaru. "Tady to je," pronesl po chvíli. "Když se lektvar zbarví do jasně zelena, byla příčinou smrti kletba Avada Kedavra," zvedl zrak a zaklapl knihu. "Jestli vám v těle nekoluje jed, zbytky kletby, nebo cokoliv, co má co dočinění s kouzelnickými způsoby smrti, měl by lektvar zprůhlednit. To by pak znamenalo, že vás pravděpodobně trápí nějaká mudlovská nemoc."

Hermiona přikývla, ačkoliv Snapea poslouchala už jen na půl ucha. Svou pozornost opět upřela na tekutinu v kotlíku a na její barvu. Nic se nedělo. Snad se někde neotrávila? napadlo ji. To přece nebylo možné, uvažovala, až si skoro nevšimla, že tekutina začala pomalu měnit barvu. Z červené na tmavě oranžovou, na bahnitě hnědou, na khaki… ne, dozajista to nebyla zelená, vydechla Hermiona. Nepsalo se v té Snapeově knize něco o brčálové? Tohle nebyla zelená, nemohla být. Co znamená brčálová? Třeba jen něco špatného snědla. Proč se Snape znovu nepodívá do té své knihy? Vždyť o brčálové nic neříkal!

"Zelená," pronesl Snape chladně, jako by jí oznamoval trola z nepovedené eseje.

Ne, kroutila Hermiona odmítavě hlavou, a ani nevnímala, že od kotlíku couvá pomalu dozadu. Zakopla o jednu z židlí a to ji vrátilo zpátky do reality. Snape se na ni díval jako na zraněného psa, o kterém uvažuje, zda by ho neměl nechat milosrdně utratit.

"To není zelená. Je to… brčálová." Už jak to vyslovila, jí bylo jasné, jak pateticky ta věta vyzněla.

"Slečno Grangerová, vím, že my muži nemáme tak vytříbené vnímání barev jako ženy, a ačkoliv lososová a podobná barevná zvěrstva mi nic neříkají, zelenou ještě bezpečně poznám."

"Možná jsme ten lektvar uvařili špatně."

"Nebo jsem měl celou dobu pravdu."

"Vy jste rád, že ano?" vyjela na něj s očima rozšířenýma zoufalstvím. "Máte radost a užíváte si, jak jste chytrý… že se potvrdily vaše domněnky…"

Snape se na ni díval pevným, klidným pohledem, hluboko uvnitř si ale povzdechl. V tu chvíli netušila, jak daleko je od pravdy. Navíc začínala být hysterická, což nebylo dobré znamení.

"Slečno Grangerová, ujišťuji vás, že mě nastalá situace netěší o nic víc než vás."

"To vám tak věřím! Musíte hýřit blahem, že se zbavíte otravné, přechytračelé šprtky!"

"Slečno Grangerová…"

Zatřásla rázně hlavou, aby se uklidnila. Situace přece není beznadějná, utěšovala se. "To je v pořádku. Koneckonců se to dalo čekat, že?" pronesla se snahou o klidný, vyvážený tón, Snapea tím ale neobalamutila. Upřeně ji pozoroval s jedním obočím lehce zdviženým.

Nemohla dále zůstat v jeho společnosti. Teď nejvíc potřebovala někoho, kdo by ji pevně objal, od Snapea se ale takového projevu dočkat nemohla. A koneckonců od nikoho na hradě. Byla sama.

"Omluvte mě," vyhrkla a utekla do svého pokoje.



Zabouchla dveře od svých komnat a udělala několik rychlých, roztržitých kroků sem a tam. Než se ale stihla vůbec zamyslet nad svou situací, někdo zaklepal. Zastavila se a až teď si uvědomila, že jí tečou slzy. Rychle si rukávem otřela oči, zhluboka se nadechla a došla otevřít dveře.

Byl to Snape. Toporně stál za prahem a pozorně si prohlížel její zarudlý obličej. Muselo být mu jasné, že brečela, a v tu chvíli se nesnášela za svou slabost.

"Slečno, Grangerová, já…" zasekl se.

Bože, pomyslela si Hermiona, to musí být její stav opravdu vážný, když i Snapeovi docházejí slova. Snad ji nepřišel litovat? zhrozila se, rychle si ale připomněla, že to nebyl jeho styl.

Snape se nervózně ošil.



Měl by za ní jít? přemítal Snape, zatímco pochodoval po učebně a naslouchal rytmickému klapání svých podpatků. Ne, asi ne. Jestli potřebuje slova útěchy, tak dozajista ne od něj. Na tohle nebyl ten správný typ. Tato situace vyžadovala někoho citlivého a vnímavého, někoho ochotného naslouchat a utěšovat. Někoho, jako byla Molly Weasleyová, možná i Brumbál nebo dokonce Potter, ale ne Snape. V tuto chvíli však o výsledcích testů věděli jen ona a on. Kdo jiný by jí tak teď mohl dělat společnost, pokud by náhodou nechtěla být sama?

Náhle si uvědomil, že za ní jít chce. Žádné přemýšlení a rozumové zdůvodňování, ale čistá touha někoho vidět a zjistit, jak se cítí. To se mu snad ještě nikdy nestalo, připustil si. Ale potřebuje záminku, nemůže jí jen tak zaklepat na dveře, přece jenom by ho nemusela správně pochopit. Na své okolí běžně nepůsobil jako citlivá duše, navíc nestál o to, aby to vypadalo, že se o ni strachuje. Ve svém zamyšlení se ohlédl k židli, která byla přistavená u stolu s kotlíkem.

Šátek!

Zapomněla tu šátek! Perfektní, zamnul si Snape ruce nad přívětivou shodou okolností.



"Přinesl jsem vám šátek, nechala jste ho v učebně."

"Aha, děkuju," usmála se strojeně, šátek si od něj vzala a s hlavou skloněnou zamyšlením ho začala nervózně obtáčet kolem ruky.

Snape přešlápl z nohy na nohu, jako by snad chtěl ještě něco říct, a pak se otočil k odchodu. Náhle se ale zastavil a rychle se k ní obrátil čelem, jako by si právě na něco vzpomněl. "Slečno Grangerová…"

Hermiona trhnutím zvedla hlavu. "Ano?"

V jejích očích bylo napjaté očekávání, touha po ujištění, že vše bude v pořádku, zoufalá potřeba naděje. Snape ji ale nedokázal poskytnout. Nikdy neuměl zaobalovat nepříjemná zjištění do jemných, uklidňujících slov.

"Tohle není konec," pronesl po chvíli hluboko posazeným hlasem. "Existují lektvary na redukci účinků kleteb a zaklínadel…"

"Nemusíte mě utěšovat, profesore," ujistila ho s falešným zdáním vyrovnanosti. "Dokážu si představit své vyhlídky. Stejně jako vy vím, že jediný, kdo přežil zásah vražednou kletbou, byl Harry. A to jen díky ochraně, kterou mu věnovala jeho máma. Nedělám si iluze."

"Váš případ ale není klasický. Zasáhla vás vražedná kletba a pořád stojíte na nohou."

"Ale jak dlouho?"

"Jsem si jistý, že profesor Brumbál nenechá svou cennou členku Fénixova řádu a nejchytřejší čarodějku generace na holičkách," nemohl si pomoct a ohrnul pošklebně ret. "Řešit se dá všechno."

"Jistěže. Koneckonců jsme čarodějové, že ano?" usmála se nesměle a okamžitě si připadala jako hloupá školačka.

"Ani čarodějové neumí zázraky, slečno Grangerová," připomněl jí Snape, když ale spatřil její ztrápený výraz, rozhodl se své prohlášení zjemnit. "Ale Brumbál se k nim někdy přiblíží."

"Děkuji, profesore, to je jistě útěcha," otočila se, přešla místností a z vysoka dosedla na gauč. "Tak co se bude dít teď?" snažila se nastolit praktické téma konverzace. Snape to vzal jako pozvání dál a pomalu za sebou zavřel dveře.

"Já nejsem ta správná osoba, které byste se na tohle měla ptát. To bude muset rozhodnout profesor Brumbál. Jak ho ale znám, tak ve své neskonalé moudrosti vymyslí nějaké schůdné řešení."

Přikývla.

"Dáte mu tuto informaci vědět vy, nebo mám já?" zeptal se Snape.

Hermiona mávla odevzdaně rukou. "Klidně mu to řekněte vy."

"A nemám uvědomit někoho dalšího? Potter a Weasley by vám dozajista chtěli být… oporou," zakřenil se Snape. Proč každé podobné slovo znělo z jeho úst tak pohrdavě? Někdy v budoucnu se nad tím bude muset zamyslet, poznamenal si v duchu, ačkoliv věděl, že se nad tím nikdy nezamyslí. Už dávno se vzdal všech snah změnit svoji osobnost.

"Ne, děkuju, profesore. Chci být sama."

Přikývl. Ani trochu jí nevěřil. Pravděpodobně jen netoužila být s ním, to prohlášení ale jasně sdělovalo, že jejich rozhovor je u konce. Obrátil se k odchodu a ruka se mu zastavila na klice. Naposledy se na ni krátce zadíval. Seděla na pohovce, v náručí objímala velký červený polštář a pohled upírala nepřítomně stranou.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Elinor Elinor | E-mail | Web | 1. září 2016 v 10:58 | Reagovat

Pecka! Dostala jsem na tuhle povídku tip od mé skvělé kamarádky Samanthy a musím uznat, že je to skvělá povídka! :-)Včera jsem ji začala číst, nechtěla jsem psát u každé kapitoly, abych se nezdržovala ode čtení! Jsem moc nadšená. Krásné napsané. A čím jsou kapitoly novější, tím jsou lepší (ale i první kapitolky byly super).
Akorát 9. a 10. kapitola se nezobrazuje v rubrice FF. ;-)

2 ozvenypriboje ozvenypriboje | E-mail | Web | 1. září 2016 v 12:36 | Reagovat

[1]: Díky moc! :-) 9. a 10. kapitolka už by měly být v rubrice taky - dík za upozornění :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama