I kletba sbližuje -11. kapitola

10. srpna 2016 v 10:56 |  I kletba sbližuje
Povídka I kletba sbližuje pokračuje. Co se stane poté, co Hermiona našla Snapea zraněného na bradavické chodbě? Bude ochoten sklonit hlavu a dojít se jí omluvit nebo poděkovat?


Ležela na pohovce ve svých komnatách a pevně svírala velký červený polštář, který se v jejím náručí mačkal a krabatil stejně jako její tvář, když si vzpomněla na mistra lektvarů a na to, co jí řekl.


Jak byla Snapeova slova pravdivá! Potřebovala pomoc. Smířit se se smrtí byla jedna věc, ale překonat bolest, jež je s ní spojená, byla druhá. Dobře věděla, že madam Pomfreyová poté, co postavila Snapea na nohy, odjela na dlouho odkládanou návštěvu příbuzných, aby je zastihla, ještě než začne školní rok, ke Snapeovi ale pro uklidňující a utišující lektvary, které by se jí právě teď tak hodily, nepůjde. Přehodila si teplý vlněný pléd přes ramena a šouravým krokem se vypotácela ze dveří. Pokoj profesorky McGonagallové byl nedaleko, snad bude mít u sebe nějaký lektvar proti bolesti, zadoufala.

Zaklepala na dveře, chvíli vyčkala a zanedlouho uslyšela spěšné kroky. "Hermiono, co se děje?" přivítala ji rozespalá tvář profesorky McGonagallové, která se ihned stáhla starostí, když zaostřila oči na Hermiony šedivý, unavený obličej.

"Omluvám se, že vás ruším, profesorko… vlastně Minervo," pokusila se Hermiona o úsměv. "Napadlo mě, jestli nemáte nějaký lektvar proti bolesti. Třeští mě hlava a nemůžu spát, a když je teď madam Pomfreyová pryč…"

"Jen pojďte dál, Hermiono, a posaďte se," odstoupila profesorka McGonagallová ode dveří a pokynula své nastávající učednici ke křeslu u rozložitého, trochu začouzeného krbu. Ze záhybu županu vytáhla svou hůlku a jediným mávnutím v něm zapálila oheň. "Na mě se můžete samozřejmě kdykoliv obrátit. Ráda bych vám pomohla, ale bohužel u sebe žádné lektvary nemám. Nicméně jsem si jistá, že profesor Snape ještě nespí, je to noční tvor a určitě mu nebude vadit, když ho vyrušíme," přešla ke krbu a chystala se nabrat z misky na římse hrst letaxu, Hermiona ji ale zastavila.

"Ne, Minervo, prosím vás, to nebude nutné. Není to nic vážného a já bych profesora Snapea nerada otravovala." Dost dobře si dokázala představit jeho posměšný a povýšený výraz nad skutečností, že se jeho slova tak rychle vyplňují.

"Ale dítě," otočila se k ní profesorka s nevěřícným výrazem na tváři, "pokud je vám zle, není důvod, abyste zbytečně trpěla. Profesor Snape by to určitě nechtěl."

Hermiona si v duchu odfrkla. To radši zemře v ukrutných bolestech, než aby žádala o pomoc toho přerostlého netopýra. Prudce se zvedla z pohodlného polstrovaného křesla a doufala, že si profesorka McGonagallová nevšimla, jak zavrávorala, když se jí náhlým pohybem zatočila hlava.

"Vlastně už je mi mnohem líp," zalhala.

"Hermiono, jsem si jistá…"

"Opravdu, Minervo, nedělejte si s tím starosti," obrátila se Hermiona k odchodu, profesorka ji ale zastavila rukou položenou na rameno.

"Jestli z nějakého mně neznámému důvodu nechcete požádat profesora Snapea o pomoc, požádám ho svým jménem. Jednoduše řeknu, že je ten lektvar pro mě."

Hermiona se usmála. "Není potřeba, Minervo. Ujišťuju vás, že už je mi líp. Ale každopádně děkuju za laskavost." S těmi slovy přešla ke dveřím, popřála profesorce dobrou noc a rychle vyšla na chodbu. Jen co za sebou profesorka McGonagallová zavřela dveře, opřela se zády o zeď, aby se nesvalila na zem.

Neudělá Snapeovi tu radost, že ho půjde požádat o pomoc. Nikdy. V mysli se jí přehrávala jeho slova: Vy jste ta, kdo potřebuje pomoc, ne já. Radši bude trpět, než by ho poprosila o lektvar. Chvíli zvažovala nabídku profesorky McGonagallové, pak ale došla k závěru, že udělala dobře, když ji odmítla. Snape byl přece špeh a na Minervě by lehce poznal, že lektvar není pro ni. Ne, nezavdá mu záminku pro její další ponižování. Se smrtí se smířila a nakonec překoná i tu bolest. Madam Pomfreyová bude zítra ráno zpátky a do té doby to vydrží. Zhluboka se nadechla a nejistými kroky vyrazila zpátky do svých komnat.



Snape nemohl spát. Seděl ve svém křesle před krbem a - jak bylo jeho zvykem - upíjel Ohnivou whisky. Rána na boku ho ještě trochu bolela, nikdy by to ale nepřiznal. Musel uznat, že madam Pomfreyová odvedla skvělou práci, a tušil, že Grangerová jí u toho asistovala. Když na to jen pomyslel, dělalo se mu zle. Musela to být zrovna ona, kdo ho našel na té chodbě? A byl skutečně už tak starý, že se nedokázal vlastními silami ani dostat do svých komnat a k zásobám léčivých lektvarů?

Uvědomil si, že nízkou sklenici svírá v ruce tak pevně, že by mohla prasknout, a odložil pití na konferenční stolek. S blížícím se začátkem školního roku byl vždy nevrlý, v posledních letech však přípravu v podobě studia osnov a učebních plánů nahradil přípravou v podobě uvolnění se sklenkou něčeho silnějšího. Dřív ho dokázala uklidnit dobrá kniha, teď se ale stále častěji musel obracet k lahvi alkoholu. Vykonávání jeho profese se značně ulehčilo, když v hodinách přestal vídávat Potterovu drzou tvář, Weasleyho zrzavé kudrliny a zvednutou rukou Hermiony Grangerové, teď ale bylo něco ze vzácného klidu pryč. Zase ji uvidí na chodbách, bude se s ní potkávat ve Velké síni při obědech a večeřích a bude s ní trávit i valnou část svého volného času při výzkumu toho, jak se zbavit kletby v jejím těle.

A u toho všeho bude muset neustále myslet na to, že ho viděla slabého, zraněného a pokořeného! Přišel o svou výhodu a to ho trápilo. Jak na ní teď bude vyžadovat respekt, když ví, že je stejně zranitelný jako ona sama? Už jen z té představy se mu dělalo zle, byla ale další věc, ze které se mu zvedal žaludek. To, jak se k ní zachoval.

Nemohla za to, že ho našla, dokonce by se dalo tvrdit, že mu zachránila život, a on ji urazil, zranil… Zachoval se jako bídák, za kterého byl celý život považován, kterým vždy byl. Tak proč ho to ale najednou tak trápí? Jeho chování přece nikdy nebylo vybíravé a už vůbec ne vůči ní. Bylo tomu tak za dob, kdy s Weasleym a Potterem studovali v Bradavicích, a je tomu tak i nyní, když jako členové Fénixova řádu bojují na společné straně proti Pánovi zla. Teď to ale bylo jiné. Teď se za své chování styděl. A v hlavě mu v souvislosti s uplynulou událostí vyvstala zásadní otázka. Má se Grangerové omluvit?



Hlava ji třeštila a obrysy nábytku v jejím pokoji se jí rozmazávaly před očima. Nedokázala spát, ta bolest jí neumožňovala zavřít oči.

Hloupá pýcha! vyčítala sama sobě své bláhové jednání. Proč jen nespolkla své ego a nepožádala Snapea o nějaký lektvar? K čemu bylo, že zůstala v Bradavicích, kde měla k dispozici veškerou potřebnou péči, když si o ni nedokázala říct? Posadila se na pohovku, rychle ale opět vstala. Každý sval ji bolel, jako by je kletba v jejím těle natahovala na skřipec. Tou bolestí se jí zvedal žaludek. Opřela se dlaní o komodu a zhluboka se nadechla. Srdce jí divoce bušilo, krev proudící jí pod kůží pálila zevnitř jako žíravina. Cítila magii odražené kletby jako smrtící jed, který jí koluje žilami. Strop nad ní se náhle zatočil, pokusila se zachytit držadla šuplíku, ten se však jen se skřípáním vysunul a neposkytl jí žádnou pevnou oporu, která by mohla zabránit v jejím pádu. Ránu, s jakou její hlava narazila na podlahu, už neslyšela.



Za co by se jí měl vlastně omlouvat? přemítal Snape, když časně ráno mířil po schodech ze sklepení do nebelvírského křídla. Za jeho přirozenou reakci na to, že udělala něco, o co se ji neprosil? O co nestál? Zastavil se, ruce si spojil za zády a chvíli přešlapoval na místě. Neměla by se spíš omluvit ona jemu, že se vměšovala do záležitostí, do kterých jí nic nebylo? Ano, odsouhlasil si své domněnky pro sebe a opět se rozešel. Náhle se mu k jejím komnatám šlo o mnoho snáz a ještě trochu přidal do kroku. Jde si řece omluvu vyslechnout, ne ji nabídnout…

Hlasitě zabušil na dveře. Dobře si uvědomoval, že je brzy a Grangerová může ještě spát, chtěl to mít ale odbité před snídaní, aby si myšlenkami na svou bývalou studentku a nastávající kolegyni nekazil zbytečně chuť. Ještě jednou netrpělivě zaklepal, zevnitř se však neozval žádný zvuk.

"Zatraceně," zaklel, když se otočil k odchodu. Holt si bude tu mluvu muset vyslechnout později.



Snape se přehrábl vidličkou ve svých míchaných vajíčkách. Přesně tohle si nepřál. Neměl vůbec pomyšlení na jídlo. Odhodil vidličku na talíř a opřel se do židle. I ta káva byla dnes ráno nějak nezvykle hořká. Grangerová mu zkazila snídani, a to se ani neobtěžovala vůbec na ni dorazit!

"Copak je, Severusi?" naklonila se k němu profesorka McGonagallová. "Jsi dnes po ránu nějak nesvůj."

"Vůbec nejsem nesvůj, Minervo,"odsekl Snape. "Ale napadá mě, kde máš svojí novou svěřenku?"

"Snad není proti školnímu řádu, když si chce někdo mimo vyučování trochu přispat, no ne?"

"Že by Grangerová ztrácela drahocenný čas, který může využít k přípravě na své nové povolání, lenošením v posteli?" nadzvedl obočí.

"Nejspíš toho moc nenaspala," zamyslela se McGonagallová. "V noci u mě zaklepala, nebylo jí dobře a sháněla se po nějakých lektvarech proti bolesti. Nic jsem u sebe neměla a odkázala jsem ji na tebe, tvrdila ale, že se jí udělalo líp, a šla zase spát. Měla jsem trvat na tom, aby k tobě zašla. Asi je unavená a dospává," přemítala profesorka přeměňování a ukousla si sousto z dýňového koláče.

"Vůbec tě nechtěla rušit, chudinka," pokračovala McGonagallová. "Troufám si ale hádat, že to s ohleduplností nemělo nic společného," dořekla a významně se na Snapea zadívala. "Co jste si udělali?"

Snape afektovaně odložil hrnek s kávou na stůl. "O ničem nevím. A i kdyby, ty nejsi můj zpovědník, Minervo."

"Něco se mezi vámi určitě muselo stát."

Snapeova židle odjela prudce dozadu, jak mistr lektvarů nasupeně vstal. "Nebudu předstírat, že vím, co pohání činy nedospělých dívek. Slečna Grangerová je ale natolik racionální, že dozajista měla své důvody, proč za mnou nepřišla. Já bych jí, jak jistě dobře víš, pomoc neodmítl." Bez dalšího vysvětlení se otočil na podpatku a odešel z místnosti, zanechávaje tak profesorku McGonagallovou samotnou.

Zatraceně! zaklel v duchu již podruhé toho rána, když již podruhé toho rána mířil k nebelvírské věži. Byl rozrušený a své okolí nevnímal. Je takový pokrytec! Jistěže věděl, proč ho nechtěla požádat o pomoc. Byla hrdá stejně jako on… Zahnul za roh, a jak spěchal, srazil se s maličkým profesorem Kratiknotem mířícím na snídani. "Pět bodů dolů za přehlížení učitele," zakřičel na vyjeveného Kratiknota v domnění, že už začal školní rok a že se jedná o nějakého studenta prvního ročníku. Jediné, na co se dokázal soustředit, byla myšlenka, že Grangerová možná nebyla jen unavená. Napadlo ho jiné vysvětlení. A to, že kletba v jejím těle už splnila účel, pro který byla vyslána.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama