I kletba sbližuje - 13. kapitola

30. srpna 2016 v 12:12 |  I kletba sbližuje
Objevil snad Snape konečně řešení, jak Hermionu zachránit? Kdo už někdy slyšel o Voynichově rukopise, ruku vzhůru!Usmívající se Kdo ne, přečtěte si další kapitolu povídky I kletba sbližuje...


Snape se skepticky díval na snad již tisíckrát pročítaný odstavec. Přestože informace v něm považoval spíše za pohádku, zasely v něm semínko naděje, kterou necítil už dávno.

Připadalo mu, že v příšeří, jež ve sklepení panovalo, a z neustálého pročítání textů už skoro nevidí, na hodiny často přicházel nepřipravený, a už si ani nedokázal užívat zesměšňování nebelvírských studentů, které ho jindy bavilo. Nemohl se soustředit na nic jiného než na záležitosti týkající se Grangerové. Ta se předchozí den probrala z bezvědomí, stále ale byla na ošetřovně. Navštívit ji samozřejmě nebyl, ale od Brumbála a Minervy dostával pravidelné reporty o jejím stavu. Obával se, že jsou oba dva přesvědčeni, že mu na tom nějakým způsobem velice záleží. Možná to byla pravda, proč by to měl zapírat sám sobě, ale nepřál si, aby o tom někdo další byť jen spekuloval.


Když Minerva vplula do jeho kabinetu s usměvavým výrazem na tváři a oznámila mu, že Grangerová nabyla vědomí, necítil nic z její rozjařenosti. Věděl, že se jedná pouze o přechodný stav, kletba z jejího těla nezmizela a nezmizí, dokud on sám nenajde způsob, jak ji vypudit. A to bylo to, o co se již několik dní bezradně pokoušel.

Vstal, aby si protáhl nohy, promnul si unavené oči a ještě jednou se z výšky zadíval na stránku knihy, která ležela na stole. Soubor historických příběhů byl evidentně psán se záměrem pobavit kouzelnické děti a Snape ho našel v antikvariátu v Prasinkách, když si šel jedno sobotní odpoledne pročistit hlavu, protože naprosto ztratil produktivitu. Upoutal ho ihned její název "O zapomenutých hrdinech: Skutečnost nebo pověsti?" a značná zašlost svrchní obálky, která velmi často znamenala vnitřní informační bohatství. Sám si tak trochu připadal jako zapomenutý hrdina. Ačkoliv o žádné chvalozpěvy nikdy nestál a měl za sebou temnou minulost, hrdinně bojoval proti protivenství - ať už proti Voldemortovi nebo svým trpělivým výkladem proti tuposti dutých hlav. I kdyby se měl u knihy jen odreagovat, byla by to dobrá koupě, když si ale přečetl příběh s názvem Targusovo tajemství, probudila se v něm jeho vědecko-badatelská stránka.

Dalším hledáním zjistil, že autor knihy je známým dějepiscem, který je rovněž autorem řady uznávaných publikací o historii čarodějného společenství, a začal se na příběh dívat jinak. I pohádky přece v sobě mívají kus pravdy…

Posadil se zpět za svůj psací stůl a ještě jednou se zahleděl na kresbu kouzelníka bojujícího s ohromnou, zelenou příšerou, pod níž bylo několik řádek dobrodružného příběhu, který končil takto:

A tak získal Gilderoy Smrtihlav přízvisko Nezranitelný a do myslí všech přítomných se navždy vryl jeho obraz, jak kráčí bojištěm, aniž by ho jakákoliv kletba skolila či zastavila. Od jeho pláště se smrtelné kletby odrážely, jako by byl kovovým brněním, které chránívá mudlovské rytíře, a jejich vražedné účinky jeho krok ani nezpomalily. V kouzelnickém světě se stal slavným, a tak mohl tento příběh skončit. Jenže jako každý měl Gilderoy své tajemství, které se záhy provalilo. Za získanou slávu nevděčil své síle a kouzelnickému umění, ale svému dvornímu léčiteli Targusovi.

I Targus měl totiž tajemství. Znal cestu do čarovného údolí, kde se zachovala prastará magie utajená kouzelnickým i mudlovským zrakům. Tam prý rostou byliny, které dokážou ochránit proti smrti a které Targus míchal do svých lektvarů. Vstup do údolí stráží obludné příšery a dle pověsti ten, kdo nezemře v boji s těmito nestvůrami, zaslouží si nezemřít v boji s čímkoliv dalším. Kde se nalézá vstup do kouzelné zahrady, Targus nikdy nikomu neprozradil, i když mu za to chtěli platit zlatem. Bál se, že by chtíč a mamon ostatních kouzelníků údolí nenávratně zničily. Své poznatky ale zaznamenal do grymoáru, který před smrtí daroval milovanému synovi. Ten se však narodil jako moták a jeho význam nikdy plně neocenil. Z úcty a lásky k otci si ho ovšem nechal ve svém vlastnictví. Jeho dědici však již v sobě nenesli žádné známky čarodějné moci a vzdálený příbuzný pro ně nebyl důležitý. Tak prý jeden z Targusových potomků prodal vzácný grymoár nejvyšší nabídce, neboť jeho pravou moc už nechápal. Zájem o něj tehdy projevil vládce českého království Rudolf II., který měl v mudlovském světě neviděnou slabost pro vše magické a alchymistické. Vzácný rukopis tak skončil v rukou mudlovského panovníka a je ironií, že ačkoliv hledal Rudolf recept na nesmrtelnost, nedokázal rukopis nikdy ani přeložit, a jeho tajemství tak zůstalo utajeno nejen kouzelnickému společenství ale i jemu samotnému.

A jak o tom všem vím já? I já mám svá tajemství a své tajné cestičky, tak po tom nepátrej, čtenáři, neboť cílem tohoto příběhu není nabádat k nalezení cesty do magického údolí, ani podkopávat mou dějepravnou věrohodnost.


Snape zvedl zrak od ošuntěné stránky. Co to mohlo být za lektvary a odvary, které chrání bojovníka proti vražedné kletbě? přemítal. Neznal žádné byliny ani přísady, jež by měly tyto schopnosti. Takový lektvar mohl působit přímo proti vražedným účinkům kletby Avada Kedavra, mohl ale také fungovat jen jako silný štít před vyslanými kletbami. Jedno věděl určitě - jestli se rozhodne příběhu věřit, bude potřebovat ten ztracený grymoár.

Opřel se do křesla a přemýšlel. Z mudlovské historie znal málo, o králi Rudolfu II. ale slyšel. Učilo se o něm ve Studiu mudlů, protože to byla jedna z mála civilizovaných, vysoce postavených osob mudlovské historie, které projevily přirozenou touhu po znalosti magie a čar. O Rudolfu II. se rovněž říkalo, že na svém dvoře nashromáždil mnoho magických předmětů a artefaktů, aniž by kdokoliv z jeho družiny poznal, že jsou skutečně magické, protože s nimi nikdo neuměl správně zacházet.

Musel se dozvědět více. Mudlové měli na vyhledávání podobných informací nějaký nástroj, to věděl. Co potřebovali zjistit, zadali někam na inter-něco a tam se jim odpovědi na jejich otázky zobrazily. Na chvíli zalitoval, že kouzelníci postrádají vynalézavost, se kterou mudlové kompenzují své nedostatky. Jemu totiž nezbylo než zase bádat v knihách…



Hermiona seděla opřená o kovovou pelest nemocniční postele a koukala zamyšleně z okna v protější zdi, které do bílé místnosti vpouštělo jantarovou barvu blížícího se soumraku. Od doby, kdy se probrala z bezvědomí, si přála, aby se tak snad radši nestalo. Bolela ji hlava a ty ustarané, lítostivé tváře jí na chuti do života moc nepřidávaly. Madam Pomfreyová jí upřímně sdělila, že už skoro neočekávala, že se kdy probere, a Ron jí slzami zamočil celé pyžamo. Harry a Ginny se snažili zachovávat neutrální výraz, přesto rozhovor mezi nimi neplynul přirozeným, nenuceným tónem, jako tomu bývalo jindy. McGonagallová, která se u ní zastavila, když její kamarádi odešli, měla jediná na tváři úsměv, i když dost chatrný. Minerva jí sdělila, že se za ní v průběhu večera chystá zastavit i Brumbál a že profesor Snape dělá, co může, aby našel lék. Když Minerva odešla, na chvíli osaměla, v hlavě jí ale stále doznívalo jedno jméno. Snape.

On jediný ji nenavštívil, a to přesto že to byl právě on, kdo ji v bezvědomí donesl na ošetřovnu. Když si představila, jak ji našel, bylo jí trapně. Nakonec bylo dobře, že nepřišel, říkala si. Netoužila po jeho pozornosti a v jeho přítomnosti se cítila stísněná a nesvá. Navíc nechtěla, aby ji takhle viděl. Bezbrannou a zranitelnou, s popelavou tváří a černými kruhy pod očima. Ano, bylo dobře, že na ni zapomněl. Stejně se mu už nikdy nebude moct podívat do očí.

Tak proč by teď ty jeho hluboké oči tak ráda viděla?



Neobvykle loudavou chůzí se vracel do svého kabinetu po rozmluvě s Pomonou Prýtovou. Odbornice na kouzelné rostliny přirozeně o žádné bylině s účinky proti kletbě Avada Kedavra neslyšela. Snape nechtěl znevažovat její odbornost, žádnou užitečnou radu od ní popravdě neočekával, přesto byl svým způsobem zklamaný. V současné chvíli nemohl dělat nic přínosného, musel jenom čekat. Když ale vešel do svého kabinetu, našel na stole knihu s názvem Historie habsburské dynastie: Rudolf II. s poznámkou "Vyzvedla jsem ti ji, jak sis přál. Doufám, že ti pomůže. Minerva."

McGonagallová už se evidentně vrátila ze své návštěvy Londýna a přivezla mu požadovanou knihu. Neztrácel čas, neopravené eseje čtvrtého ročníku odhrnul stranou a okamžitě se do knihy začetl. Rychle obracel stránku po stránce, přeskakoval všechny obrázky a ilustrace bradatého panovníka, až konečně narazil na odstavec, po kterém pátral.

Rudolf II. silně věřil v astrologii a alchymii. Podle pověstí měla být kdesi v podzemí Pražského hradu velká alchymistická laboratoř, kde působily až stovky hermetických badatelů. Tento král měl mít ve svém držení i slavný Voynichův rukopis, a to podle dopisu, který do něj byl v 17. století vložen. Z jeho knihovny se pak rukopis dostal k soukromým majitelům, aby se pak dočasně ztratil z dějin…

O Voynichově rukopise Snape nikdy neslyšel. Mohlo se snad jednat o Targusův grymoár? V knize se o dalším osudu rukopisu nepsalo, věta, že se dočasně ztratil z dějin, však musela znamenat, že se později opět objevil. Připadal si trochu jako blázen, ale byl ochotný chytnout se čehokoliv. V náhlém rozhodnutí zaklapl desky knihy a vyšel ze dveří.



Mudlovský Londýn byl typicky celý… mudlovský. Ačkoliv považoval Londýn za jedno z nejhezčích měst, které navštívil, chyběla mu i zde nadlehčující přítomnost kouzel. Když byla kouzelnická společnost donucena přejít do utajení, zmizel sice mezi mudly strach z neznámé síly, které nikdy neporozumí, zároveň ale zmizela ta povznášející magická atmosféra, kterou Snape jako kouzelník v mudlovském prostředí značně postrádal.

Vyšel z temného rohu do rušné ulice plné lidí a zamířil směrem ke knihovně. V černých kalhotách a roláku sice splynul s davem, cítil se ale velmi nesvůj. Nemohl se spolehnout na své kouzelnické schopnosti, a i v teplém mudlovském oblečení se proto cítil skoro nahý. Hůlku měl schovanou v rukávu a nejistě se rozhlížel po všech kolemjdoucích. Když otevřel dveře národní knihovny a přítomnost značného množství lidí vystřídala přítomnost značného množství knih, hodně se mu ulevilo.

Místní knihovnice byla milá dáma postaršího vzhledu, nevěděl ale, jestli za její vzezření starší paní může věk, nebo prach, který na ní za ta léta práce v knihovně ulpěl. Nechal si vyhledat a do soukromé studovny přinést všechny dostupné knihy zmiňující se o Voynichově rukopisu a knihovnice mu ochotně se vším pomohla, aniž by se na cokoliv zvědavě vyptávala.
Po pečlivém pročtení všech informací našel, co hledal. Nad rukopisem bádalo mnoho učenců a profesorů, on ale nepotřeboval znát detaily, jen si udělat ucelenou představu.

Voynichův rukopis je záhadná ilustrovaná kniha, kterou sepsal neznámý autor pravděpodobně někdy mezi léty 1404 - 1438, a je pojmenována po Wilfridovi Michaelu Voynichovi, americkém obchodníkovi polsko-litevského původu, jenž rukopis získal v Itálii v roce 1912. V současné době je text ve vlastnictví Yaleovy univerzity.

Rukopis je předmětem zájmu mnoha vědců různých disciplín již desetiletí. Text je psán na pergamenu neznámým písmem a jazykem, podle ilustrací se ale kniha dělí na několik částí a na první pohled by se mohlo jednat o středověký lékopis. Je pravděpodobné, že jde o traktát z několika oblastí:
• Botanická část, herbář - Ilustrace obsahují obrázky rostlin a bylin, většina z nich je ale identifikovatelná jen obtížně, některé nejsou vůbec známy.
• Astronomická část - Ilustrace obsahují astronomické a astrologické diagramy, symboly a náčrty zvěrokruhu.
• Farmakologická část - Ilustrace zobrazují části rostlin (kořeny, listy) a dle dohadů zde můžou být zachyceny farmaceutické recepty, čemuž může nasvědčovat i to, že text je v této části rozdělen na krátké odstavce.

Téměř stejné množství teorií jako je o samotném rukopise, je i o jazyku, jímž je text napsán. Mnoho teorií tvrdí, že jde o falzum bez obsahu a smyslu…
*

Snape ve čtení dál nepokračoval. Zastavil se při pohledu na obrázky, které text doplňovaly. Jednalo se o fotografie stránek z originálního rukopisu a Snape málem neuvěřil vlastním očím. Vždyť to byly starobylé kouzelnické runy! Autorem rukopisu byl skutečně čaroděj a Snape by se vsadil, že se jednalo o dnes v kouzelnickém světě skoro zapomenutého Targuse, o němž se zmiňovaly už jen dětské pohádky.

Rychle prohlížel jednu fotografii za druhou. Rukopis evidentně obsahoval popis řady neznámých bylin a léčitelské recepty a Snape zalitoval, že učení se starobylým runám nevěnoval více pozornosti. Přesto byl schopen části textu rozluštit. Trvalo celé odpoledne než v náhodně vyjmutých kusech textu, který se objevoval na fotografiích stránek původního rukopisu, našel něco užitečného.

V nejtajuplnější oblasti Éire, na ostrově za nejzápadnějším výběžkem pobřeží, kde magie tryská z každého kamene, listu i květu, kde však už lidé na magii zcela zapomněli nebo ji nevyznávají, se nachází jeskyně, jež je branou do zapomenutého údolí. O jeho prosperitu se staralo společenství mnichů, kteří jsou dnes stejně zapomenutí. Jeden z těch mnichů byl můj pra-pra-pra praděd, který po zániku řádu odešel z kláštera, a aby tajemství nebylo zcela zapomenuto, porušil přísliby mlčenlivosti a předal ho našemu rodu, který se místo mnišského řádu stal jeho ochráncem.

Další stránky rukopisu v knize nebyly nafocené, Snape ale už věděl, co potřeboval. A věděl také, jak s nově nabytou informací naloží…

*Více na https://cs.wikipedia.org/wiki/Voynichův_rukopis


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama