I kletba sbližuje - 15. kapitola

14. září 2016 v 10:24 |  I kletba sbližuje

Snape se pustil do hledání ztraceného údolí a rovněž do hledání odpovědí ve svém srdci…


Zadul silný, ledový vítr a prohnal poprašek mořské vody kolem pokroucených, solí vybělených kmenů starých stromů sklánějících se k hladině zpěněného moře. Vzduch zajiskřil a na kamenitém břehu se objevila temná postava vysokého, štíhlého muže, jehož dlouhý cestovní plášť za ním ve větru divoce vál, takže připomínal přerostlého netopýra.


Snape se zamračeně rozhlédl po ostrově, na který se právě přemístil, a pak se otočil za sebe, kde se v šedivé mlze ztrácelo vzdálené Irsko. Od pobřeží se linul dav nadšených turistů a Snape ještě jednou prověřil své kouzlo neviditelnosti. Po chvíli zaváhání se opatrně rozešel kamenitou cestičkou vedoucí vzhůru mezi kopce. Vítr ho bičoval z boku do tváře a foukal mu vlasy do očí a jeho plášť pomalu těžkl nacucanou vodou, kterou vlny tříštící se o skalnatý břeh vystřikovaly až k němu. Z rukávu vytáhl hůlku, kouzlem plášť usušil a přitáhl si ho těsněji k tělu. Nakonec zamumlal ještě zahřívací kouzlo, ten chlad cítil až v kostech.

Takhle si svou dovolenou nepředstavoval, ale neměl na výběr. Potřeboval mít klid, aby se mohl soustředit, a zapadlý pokoj nad hospodou na pobřeží Irska byl přesně to pravé. Na malý ostrůvek umístěný severozápadním směrem se mohl lehce přemístit a nikomu nemusel vysvětlovat, co dělá. Tomu by se v Bradavicích nevyhnul, protože Albus by dennodenně vyzvídal, čemu se věnuje a kam se každé ráno vytrácí.

Poté, co se ubytoval v malém hostinci, si ještě několikrát pročetl své poznámky. K poloze magického údolí už nic dalšího nenašel, ale ostrov, který Targus ve svém rukopise popsal a na kterém mělo být údolí umístěno, nebyl velký. Před svým odjezdem stihl ještě najít několik zmínek o mnišském řádu, jenž zde působil, podle všeho se ale jednalo o tradiční mnišský řád bez jakéhokoliv napojení na magickou společnost. Jisté ovšem bylo, že údolí bude dobře skryto a chráněno mnoha složitými zaklínadly, aby ho nikdo nenašel. Jestli ho ukryli dávní mnichové ještě před tím, než se magická a mudlovská společnost spojila, mohl být vstup chráněn tak, aby se do něj nedostal nikdo z mudlů ani čarodějů. Snape navíc nepochyboval, že když se mnišský řád rozpadl, tak se jeho členové před svým odchodem z ostrova postarali o to, aby nenechali žádné vodítko, jež by do údolí zavedlo nevítaného návštěvníka. A podle toho, čeho se dovtípil, byli v údolí nevítanými hosty opravdu všichni, protože každá lidská stopa mohla údolí poničit, ale nemohla mu nijak prospět. Dokonce by se vsadil, že po Targusově smrti už do údolí nikdo nevkročil. K čemu však byla jeho existence, když z ní nemohla magická společnost nijak těžit, to Snape jako lektvarista posedlý výzkumem nových odvarů a zkoumáním využitelnosti nejrůznějších přísad nedokázal pochopit.

Vystoupal na skálu tyčící se nad mořem a zhluboka se nadechl čerstvého ledového vzduchu. Cítil všudypřítomnou magii. Vzduch byl prosycen její vůní a příslibem vzrušení, které s ní bylo vždy neodmyslitelně spojeno. Rozhlédl se po krajině a pohled mu padl na pozůstatky starého mnišského kláštera. Jestli měl někde začít, tak tam.


Snape se bezradně posadil na nejbližší kámen, který byl součástí starých rozvalin, a zhluboka si povzdechl. Jeho posezení mu umožňovalo výhled na rozbouřené moře a linii horizontu, která z této výšky vypadala, jako by ji někdo narýsoval podle pravítka. Obával se, že bez konkrétního vodítka nebo nějaké nápovědy údolí nikdy nenajde. Ano, cítil magii, ale byla všude, nesoustředila se do jednoho konkrétního místa. Ve svém zoufalství vyzkoušel i kouzlo "Ukaž mi magické údolí", ale sám se pak usmál nad svou pošetilostí.

Poté, co pod kouzlem neviditelnosti jako ochranou před dotěrnými zraky turistů propátral trosky kláštera, prošel i celý ostrov, ale nic neobjevil. V žaludku mu kručelo, a proto se rozhodl přemístit zpátky na druhý břeh a jít si odpočinout. Ještě mu sice zbývalo šest dní domluveného volna, aby údolí našel, jestli bude ale jeho hledání pokračovat stejným tempem, tak se obával, že to nebude ani zdaleka stačit.


Ležel na posteli s rukou pod hlavou a koukal do stropu. V mysli si přehrával svou pěší cestu ostrovem a snažil se vybavit si něco důležitého, co mohl přehlédnout. Byl přesvědčen, že údolí bude ležet uprostřed ostrova, zároveň ale v blízkosti ruin starého mnišského kláštera. Targus popisoval vstup do údolí jako jeskyni, ta ale na první pohled jako jeskyně vůbec vypadat nemusí… Zítra to okolí ještě jednou projde a pozítří klidně znovu, bude-li to nutné. Kvůli ní. Kvůli Grangerové.

Teď už moc dobře věděl, že to vše dělá pro ni, a ne aby svému okolí dokázal, jak je schopný. Obraz mladé čarodějky jako by se náhle vykreslil na trámovém stromě, který upřeně pozoroval. Ano, dělal to kvůli Grangerové, ale dělal to zadarmo, pomyslel si s hořkostí. Moc dobře věděl, že se od ní ničeho nedočká. Ničeho kromě vděku a o ten nestál. Ale o co vlastně stál? Snape už nehodlal klamat sám sebe. Líbila se mu. Nelíbilo se mu nik konkrétního, určitě se mu nelíbily její vlasy a větší přední zuby, nelíbila se mu její paličatost a tvrdohlavost, její umíněnost a to, že byla největší šprtkou, jakou kdy poznal. Když se zamyslel nad jednotlivými aspekty jejího vzhledu a osobnosti, nic z toho se mu nijak zvlášť nelíbilo. Ale ten celek… Musel uznat, že to vše zapadalo do sebe takovým zvláštním způsobem, až to vytvářelo velmi zajímavou mozaiku vzhledu a osobnosti. Snape poznal několik krásných žen - většinou ve vykřičeném domě v Obrtlé ulici - které měly půvabnou tvář a postavu hodnou obdivu, přesto na nich dohromady nebylo nic okouzlujícího. Grangerová neměla ani jedno, a přesto by bylo lehké ji obdivovat.

Moc dobře si ale uvědomoval své vlastní slabé stránky. Nebyl krasavec, o kterém by slečna Grangerová snila po nocích, a ani svým charakterem tyto nedostatky nemohl nijak vyvážit. Dozajista nebyl dobrou partií pro mladou, ctižádostivou čarodějku.

Pro Merlina, do čeho se to dostal? zabědoval. Ještě skončí jako starý blázen se zlomeným srdcem… Ne, zakroutil hlavou. To se nestane. Nesmí se to stát, ne znovu. Protože ačkoliv byl mistrem lektvarů, na zlomené srdce žádný lék neznal a ohnivá whisky nebyla řešením, o tom už se sám přesvědčil. A zlomené srdce byla nemoc, kterou se Snape všemožně snažil nechytit. Ne, utvrdil se. Najde způsob, jak ji uzdravit, a pak zařídí, aby už ji nikdy neviděl…


Hermiona sesbírala své poznámky a vyšla za profesorkou McGonagallovou z učebny. Celý den seděla na hodinách Přeměňování pátých až sedmých ročníků a poslouchala Minervin výklad. Profesorka chtěla, aby byla Hermiona v nejbližší době připravená za ni zaskočit nebo dokonce úplně převzít některé její hodiny, jelikož však Hermiona už nějakou dobu nechodila do školy a věnovala se pouze záležitostem okolo Fénixova řádu, musela nejdříve naposlouchat styl a způsob výuky.

"Tak jaké to je opět sedět v lavici?" zeptala se Minerva, když zahnuly za roh a vydaly se směrem k profesorčině kanceláři. McGonagallová se chovala, jako by vůbec nebrala v potaz možnost, že se její učednice předstoupení před třídu nemusí dožít, což Hermioně naprosto vyhovovalo, ačkoliv si sama musela přiznat, že je pro ni složité na cokoliv se soustředit.

"Těžší, než jsem si myslela," odpověděla upřímně. Hlava ji bolela a ruce se jí třásly tak, že její poznámky vypadaly, jako by je psalo pětileté dítě. Věděla, že bude skoro nemožné je rozluštit, přesto si je pečlivě celou hodinu zapisovala, aby v profesorce nevzbudila podezření, že svou roli nezvládá. I přesto, že byl Minervin výklad velmi zajímavý, se jí oči zavíraly, jako by byla na hodinách profesora Binnse, a její myšlenky se zaměřovaly úplně jiným směrem než na to, jak srozumitelně vysvětlit studentům proces přeměny animága ve zvíře.

Neztrácela tu zbytečně čas? přemítala v průběhu hodiny. Snape ve výzkumu toho, jak ji zachránit, evidentně nepokračoval, vzdal to ještě dříve než ona sama, takže si musela připustit, že konec je nevyhnutelný. Neměla teď být tedy spíše se svými rodiči a prarodiči a trávit poslední chvíle života v jejich přítomnosti? Navštívit místa, která vždy toužila vidět, ale nikdy se k tomu nedostala? Nebo jediným místem, kde chtěla skutečně být, bylo teď a tady… v Bradavicích? Ve škole, kde prožila nejšťastnější i nejvyhrocenější chvíle svého života, kde se smála i brečela a kde po boku svých přátel a profesorů strávila sedm dlouhých let? Kde se toho tolik naučila, za což ji jedni chválili, zatímco druzí… zatímco Snape, opravila se v duchu, ji za to nepřetržitě srážel na kolena?

Povzdechla si a profesorka McGonagallová se na ni starostlivě zahleděla, ale nic neřekla. Proč se její myšlenky opět zatoulaly tímhle směrem? Nechtěla na to myslet. Nechtěla myslet na smrt a už vůbec nechtěla myslet na svého bývalého profesora lektvarů. Uběhl teprve jeden den od jeho odjezdu a ona už nemohla vydržet to napětí způsobené neznalostí jeho polohy a úmyslů. Proč ji opustil? Proč teď, když se ji doposud snažil přesvědčit, že je ještě naděje… že udělá vše proto, aby našel lék. Profesor Brumbál ani Minerva ji nebyli schopni říct, kam odjel, a ona nechtěla vyzvídat, aby to nevypadalo, že se o něj přehnaně zajímá.

Pravda ale byla taková, že se o něj zajímala. A nebyla to pouze skutečnost, že na něm vlastně závisel její osud, co způsobovalo, že na něj musela pořád myslet. I v průběhu svého studia na něj často myslela, většinou to ale bylo se zkrouceným žaludkem kvůli nespravedlivému hodnocení, které jí dával, anebo po napomínání kluků, že i takový mizera si jako jejich profesor zaslouží respekt. Ano, zasloužil si respekt. Pro svou inteligenci. Pro odvahu bojovat s Voldemortem a špehovat pro Fénixův řád. Pro smutný osud, který zažil. Ano, zasloužil si respekt.

Ale nezasloužil si náhodou i něco víc?


Snape se stejně jako předešlý den trmácel zahalený kouzlem neviditelnosti cestou vzhůru k ruinám starého mnišského kláštera. Hůlku měl skrytou v rukávu pláště, aby ji mohl kdykoliv rychle použít, a oči mhouřil před ledovým větrem. Nahoře na kopci se chvíli zastavil a pátravým pohledem přejel zbytky hradeb, zdí a mnišských cel. Byl rozhodnutý projít kámen po kameni, zda na něco nenarazí, a pak se přesunout do středu ostrova. Jestli dnes nic neobjeví, zítra vytáhne staré koště, které si pro všechny případy vzal s sebou, a proletí se nad kopci, aby měl pro hledání lepší výhled. Bylo mu jasné, že magické údolí nebude z výšky viditelné, pravděpodobně ho chránila podobná kouzla jako Příčnou ulici nebo samotné Bradavice, mohl by si ale všimnout něčeho jiného…

Ano, důležité bylo mít plán. Když bude mít plán a bude ho následovat, mohl se jistojistě spolehnout na to, že se v průběhu času někam posune - buď k úspěchu, nebo ke zklamání, ale vždy se bude jednat o postup. A nakonec vše je lepší než frustrace z toho, že neví, co dělat…


Po dalším ztraceném dni marného hledání začínal zažívat ještě větší frustraci, než když si v mládí uvědomil, že mu pravděpodobně nebude nikdy patřit žádná krásná žena. Nebo jakákoliv žena, když už jsme u toho, pomyslel si zoufale, když kroužil na koštěti nad ostrovem a zkoumal krajinu pod sebou. Čekal, že ostrov se bude zdát z výšky ještě menší, než byl, ale opak se ukázal pravdou. Ostrov vypadal o mnoho větší a Snapeovi přišlo náhle divné, že byl schopný projít jeho středem na druhý břeh za takovou chvilku.

Ne, skutečně to nemohlo být možné, přemítal, když slétl dolů a přistál ve středu ostrova. Vzal koště do ruky a po chvilce pomalé chůzi narazil na druhý břeh. To ale nemohlo trvat tak krátkou dobu! Z výšky se zdálo, že půjde minimálně desítky minut!

Byl přesvědčen, že se ve středu ostrova vytvářela jistá prostorová mezera způsobená nějakým druhem přemisťujících nebo teleportačních kouzel. Ještě několikrát zopakoval stejný pokus, pomalu chodil křížem krážem ostrovem a bedlivě sledoval měnící se krajinu okolo, když si uvědomil, že občas cítí velmi jemný záchvěv magie. Bylo to, jako by se kolem něj prohnal průvan nebo neviditelný duch, jehož přítomnost šimrá a mrazí na zátylku. Trvalo celé odpoledne, než došel přesvědčení, že se mu na plánku ostrova povedlo hodně zhruba vyznačit předpokládanou hranici údolí danou působností skrytých přemisťujících kouzel. Obrys nebyl veliký, což mohlo zaručovat, že rychle najde, co hledá, nebo to mohlo být způsobeno různými prostorovými kouzly. Na to už ale bude muset přijít jindy, řekl si, když se zahleděl na oblohu a poznal, že se začalo smrákat. Sbalil své poznámky, koště zmenšil a zastrčil do kapsy a přemístil se zpátky do hostince. Na další den se rozhodl obejít domnělé hranice magického údolí a dlouho nemohl v noci usnout kvůli vzrušení z toho, že možná konečně něco objevil.


Hermiona nemohla spát. Převalovala se pod dekou ve svých komnatách a v hlavě si přehrávala rozhovor, který vedla to odpoledne s profesorem Brumbálem u něj v pracovně. Brumbál ji našel na chodbě opřenou o stěnu, protože se jí zatočila hlava a náhle si připadala, že není schopná udělat ani krok. Chtěl ji vzít na ošetřovnu, ona mu to ale nedovolila.

"Na ošetřovně jsem poslední dobou strávila času víc než dost, pane řediteli, a madam Pomfreyová mi stejně nemůže pomoct. Nechci už promrhat ani minutu tím, že tam půjdu, natož že bych tam třeba zůstala přes noc."

"Tak mi aspoň dovolte pozvat vás na čaj, má drahá, jste úplně bledá a hrnek dobrého horkého čaje vás určitě postaví na nohy."

Chtěla mu oponovat, že ji už na nohy nejspíš nepostaví nic, pak se ale na ředitele usmála a nechala se odvést do jeho kanceláře. Tam před ni postavil kouřící hrnek a zadíval se na ni svým typickým pohledem přes půlměsícové brýle. "Tak co vás trápí, Hermiono? Samozřejmě kromě vaší nemoci?" začal. "Vidím vám to na očích. Poslední dny v nich leží něco, co tam nebylo ani tehdy, když jste se dozvěděla pravou povahu svého špatného zdravotního stavu."

Hermiona si skousla dolní ret. Brumbál evidentně viděl za to, co se dalo spatřit běžným pohledem, a ji na chvíli napadlo, jestli nemá nějakým způsobem očarované ty svoje pro něj tolik typické půlměsícové brýle.

"Tenkrát jsem měla naději, víte. Snape… Profesor Snape pracoval na tom výzkumu, takže se zdálo, že je možné to vše ještě vyřešit. Je to přece jen mistr svého řemesla, že?" usmála se hloupě.

Brumbál chápavě přikývl. "A vy se teď trápíte, že na výzkumu nikdo nepracuje, když tu Severus není. Že to vzdal a vám tak nezbývá žádná naděje."

Hermiona zrudla, a pak rezignovaným přikývnutím přiznala, že si Brumbál skutečně domyslel pravdu. "Samozřejmě chápu, že má důležitější věci na práci, a já nechci být na obtíž, jen jsem myslela…"

"Že to bude zkoušet do poslední chvíle?"

Přikývla a cítila se náhle jako dítě, které zjistí, že Santa dárky na Vánoce nenosí. "Vypadal tak odhodlaně." Teď, když to vyslovila nahlas, si uvědomila nebetyčnou naivitu svého smýšlení. Přece nemohla po svém nerudném profesorovi chtít, aby mu na ní tak záleželo.

"Och, Hermiono," zvolal Brumbál a na chvíli za svými brýlemi pevně sevřel víčka. "Jsem to ale starý hlupák."

Hermiona zvedla polekaně zrak.

"Neřekl jsem vám, kam se Severus vydal, protože to sám nevím, mohl jsem vám ale sdělit důvody, které ho tam vedly."

"Mě do toho nic není, pane řediteli."

"Ale to se mýlíte, slečno Grangerová," oponoval Brumbál a zpříma se jí podíval do očí, jako by se svým pohledem snažil říct víc, než pronášel svými ústy. "Je vám do toho hodně, protože - věřte mi nebo ne - Severus se vydal hledat způsob, jak vás zachránit."

Teď, když ležela pohodlně zachumlaná v posteli a znovu si přehrávala odpolední rozhovor, udělala jasné rozhodnutí. Snape si dozajista zaslouží úctu, zaslouží si obdiv a zaslouží si, aby ho měl někdo rád a dával mu to patřičně najevo. A ona cítila skoro povinnost být tou, která mu tohle všechno dopřeje. Nebylo to kvůli tomu, co se dnes dozvěděla, kvůli tomu, co pro ni dělá. Už dávno cítila, že by to tak mělo být. A i kdyby Snape nenašel způsob, jak ji zachránit, měla dojem, že ona tímhle svým rozhodnutím našla způsob, jak zachránit jeho.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Elinor Elinor | E-mail | Web | 15. září 2016 v 20:26 | Reagovat

Hurá! Tak jsem se konečně dostala do současného stádia příběhu. :-) I když jsem musela číst i potajmu v práci. :D Super, moc krásné, těším se na pokračování!

2 ozvenypriboje ozvenypriboje | E-mail | Web | 16. září 2016 v 9:11 | Reagovat

[1]: No já to občas musim potajmu v práci psát, abych stíhala přidávat kapitoly... :D

3 Elinor Elinor | E-mail | Web | 17. září 2016 v 11:54 | Reagovat

[2]:To naprosto chápu. :-D A jsem za to ráda, protože mám po dlouhé době co číst. :-) Akorát zase 15. kapča není v rubrice FF.

4 ozvenypriboje ozvenypriboje | E-mail | Web | 19. září 2016 v 12:16 | Reagovat

[3]: Už je to opravené, dík:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama