I kletba sbližuje - 16. kapitola

21. září 2016 v 9:02 |  I kletba sbližuje

Snape konečně objeví vstup do magického údolí a musí bojovat nejen o život slečny Grangerové, ale i o ten svůj…



Snape kroužil podél domnělé hranice magického údolí a dával si dobrý pozor, aby se nepřiblížil příliš a nechytil se do prostorové pasti, zároveň však, aby se pohyboval dost blízko a nic nepřehlédl. Hranici už skoro celou obešel a začínal být nervózní, že nic neobjevil, když narazil na kus skály zarostlé popínavými rostlinami. Chtěl překážku obejít, ale všiml si, že na ni navazuje nízká rozpadlá zeď, která dost možná vedla až k ruinám kláštera a ubytoven pro mnichy. Mohlo se jednat o pozůstatky únikové chodby? V případě napadení by však chodba nevedla do bezpečí, ale ústila by přímo do skály. To nedávalo smysl. Nebo se jednalo o chodbu na skryté místo? Vždyť ta skála klidně mohla být dobře utajenou branou…


Zkusil několik detekčních zaklínadel. Bez úspěchu. Ohmatal chladný kámen centimetr po centimetru a po chvíli s překvapením objevil pod prsty nějaký pravidelný tvar. Odtrhl rostlinu, která mu překážela v lepším výhledu, a spatřil rytinu vytesanou do skály. Bylo to něco jako erb, pravděpodobně znak řádu, ve kterém Snape rozeznal srp překřížený tenkou rovnou čárkou, jež měla dozajista značit hůlku. Jestli měli mniši ve znaku hůlku, někdo z nich - minimálně opat určitě - musel být skutečně čaroděj. Snape přiložil na kámen dlaň. Cítil magii. Napadlo ho skálu odstřelit bombardou, to by se ale nevyhnulo nevítané pozornosti, navíc chtěl způsobit co nejméně škod. Byl si skoro jistý, že se do údolí vstupuje tudy. Odhrnul poslední zbytky plazivých rostlin a pod erbem objevil několik veršů ve starobylých kouzelnických runách, které jen těžko přelouskal.


Slovo a vodu, co čaroděje značí,
který by na tajné místo vstoupit chtěl,
musí obětovat, kde skála se jen zračí,
by se skrytý vstup rázem otevřel.


Slovo a voda, co značí čaroděje. Slovo čaroděje znamenalo dozajista nějaké kouzlo a ta voda, to byla krev, došlo Snapeovi. Jaké kouzlo má ale použít? Pokud se správně domníval, že vstup sloužil mnichům z kláštera, jež o přítomnosti údolí samozřejmě věděli, napadlo ho jedno jediné kouzlo, které mohl použít a které už dříve zavrhl.

Ještě jednou se zadíval na erb. Z hůlky vyryté v kameni vycházela záře a místo na jejím hrotu bylo o něco hlubší. Pozvedl vlastní hůlku a přiložil ji do prohlubně na kameni. Cítil, jak magie z jeho hůlky přechází do skály.

"Ukaž mi magické údolí," pronesl. Nevěděl, co čekal. Možná, že se skála skutečně rozestoupí, nebo naopak, že se nestane vůbec nic, pod verši se však v kameni objevil otisk lidské dlaně.

Voda, co čaroděje značí…

Uchopil hůlku do druhé ruky a bez mrknutí oka se řízl tam, kde se mu dlaní táhla čára srdce. V kůži se mu rozevřela hluboká rána, která ihned začala krvácet, a Snape pochybovačně přiložil zakrvácenou ruku na otisk v kameni. Přepadl ho pocit, jako by mu z ruky vysával krev nějaký upír. Zatoužil dlaň odtáhnout a pevně ji sevřít, aby odehnal tu tepavou bolest, ale nešlo to. Jako by se ke skále přilepil lepkavostí vlastní krve. Chladný kámen žíznivě upíjel životadárnou tekutinu, až se Snapeovi podlomila kolena a ztěžka klesl do trávy. Na paži mu naběhly fialové žíly a kůže po celém těle mu zbělela. Když konečně kámen jeho ruku uvolnil, spadla mu bezvládně na zem. Cítil se vyčerpaný, jako by ztratil všechnu životní energii, a neměl ani sílu ránu zahojit, ta však okamžitě přestala krvácet. Věděl, že pravou ruku nebude moci dlouho používat, nestačil nad tím ale přemýšlet.

Skála před ním se za zvuků otevírající se hrobky náhle odklopila a odhalila ústí temné jeskyně. Snape pevně sevřel hůlku v levé ruce a s námahou ji rozsvítil. I tak jednoduché kouzlo ho stálo značnou část jeho zbylých sil.


Vrávoravě se postavil na nohy a musel se opřít o zeď z kamene, aby se na nich udržel. Jeskyní vedly schody klesající do temnoty a on se po nich opatrně vydal. Svítil si hůlkou a nejistě našlapoval, zatímco mu hrudník svírala obava z toho, že kráčí do neznáma a že skoro není schopný se bránit. Na konci tunelu však zahlédl světlo a ostych ho úplně opustil, když vylezl uprostřed zelenajícího se údolí sevřeného dvěma hřbety zubatých skal.

Úžasem vydechl.

Stál na kamenném výběžku u ústí jeskyně a shlížel do krajiny pulzující magií. Stromy a keře se tyčily skoro do výše horských masivů objímajících území malého údolí a mezi nimi poletovaly různé druhy hmyzu, pestrobarevných motýlů, malých skřítků, rarachů a dalších drobných tvorů, které Snape nikdy neviděl.

Naposledy se rozhlédl a pomalu sestoupil ze skalní vyvýšeniny. Ani jednu bylinu, ani jednu květinu nebo kořínek nepoznával. Na barevných, magií nasycených květech, které i teď v září voněly a pučely jako uprostřed jara, seděli malí tvorové podobní vílám z pohádek a ve vzduchu byl cítit pyl, který se mu usazoval na černý plášť.

Skutečně si přišel jako v pohádce. Objevil skryté magické údolí! Kdyby se však za jiných okolností ocitl uprostřed pohádky, nebyl by kladným dobrodruhem, nebyl by hrdinou, co zachrání sličnou pannu. On by byl tou postavou, co v příbězích pro děti ničí štěstí, zlým černokněžníkem. Teď ale mohlo být vše jinak, teď mohl zachránit krásnou ženu…

Pokračoval dál a otáčel hlavu ze strany na stranu, na svou slabost skoro zapomněl. Tolik kouzelných bylin, tolik přísad do lektvarů! Tolik možností nového výzkumu a poznání! Jako by se právě propadl do jednoho ze svých snů. Se zdviženým koutkem úst si jeden takový sen vybavil. Milování s krásnou ženou na koberci vzácných bylin do lektvarů… Ta žena vždy měla nejasný obličej - nejednalo se o nikoho konkrétního, ale teď moc dobře věděl, komu by tuhle roli své milenky přisoudil. Usmál se, ale pak si vzpomněl, že se musí soustředit. Všude mohlo číhat skryté nebezpečí a on si nemohl dovolit nechat se rozptylovat.

Neměl tušení, jaké byliny bude potřebovat a v jakém množství, a v duchu si zanadával, že byl ve své cestě tak horlivý. Měl si nejdříve sehnat kompletní kopii Voynichova rukopisu, pořádně ho prostudovat a zjistit, jaké přísady má přesně hledat. Když ale na tuto stopu narazil, byl jako v transu a ihned se po ní vydal, aniž by si to pořádně promyslel. Grangerové čas rychle ubíhal a on měl pocit, že se nemůže zdržovat. Povzdechl si. Nezbude mu nic jiného, než sebrat vzorky od každé byliny a plevele, který zde rostl, a to ke všemu ve značném množství, aby měl jistotu, že mu pak nebude něco chybět. Připadal si trochu jako barbar, jako krtek na krásné zahrádce, který svým chováním ničí pracně vyšlechtěné výpěstky. Nedalo se ale nic dělat. Záleželo mu na tom, aby uspěl, a tohle byla jediná možnost.

Snape se pomalu probíjel údolím, hůlku držel v levé ruce a pravou nemotorně sbíral listy, lodyhy i kořeny od všeho, na co narazil, a postupně začal poznávat rostliny, které už ve své kouzlem prostorově zvětšené brašně měl. Jak pokračoval dál, stávalo se stále častěji, že narazil na květinu, o které věděl, že její vzorek už natrhal.

Kolem hlavy mu bzučel hmyz připomínající některé tropické druhy a vzduch byl tak prosycen magií, že bylo těžké ho dýchat. Zastavil se, aby si hřbetem třesoucí se ruky otřel zpocené čelo, z nejbližšího plevele smetl housenku velkou jako croissant a vytrhl ho ze země i s kořenem. Nesnášel se za to plundrování a chvíli si pomyslel, jestli za ty škody život Grangerové stojí, ale jako už tolikrát se při podobné myšlence ihned zastyděl. Stojí. A stojí za mnohem víc. I za jeho vlastní život…

V okamžiku, kdy na to pomyslel, se jeden šlahoun nejbližšího mohutného stonku pohnul a nečekaně se mu obtočil kolem lýtka. Snape zaúpěl. Do masa se mu zaryly trny ostré jako zuby hladové šelmy a on měl pocit, jako by mu nohu právě skousl hipogryf.

Instinktivně švihl hůlkou v levé ruce. "Diffindo!" zařval, a ačkoliv kouzlo nemělo velkou sílu, úponek přeřízlo a zbytek rostliny se ihned stáhl mezi bujnou vegetaci. Snape se sehnul, aby si šlahoun z nohy odmotal, nenadálý zvuk ho ale donutil rychle zvednout hlavu. Zdálo se, že údolí použitím kouzla ožilo, jako by se probudila spící nestvůra. Dlouhé stvoly obřích květin se začaly zuřivě kývat ze strany na stranu jako polapené ve větru, lupeny a lodyhy šustily a šuměly, jako by mu spílaly za jeho opovážlivost.

Rozhlédl se kolem sebe, když ho něco udeřilo do obličeje, a on se svalil bezmocně na zem. Úponky rostlin ho začaly okamžitě obmotávat a stahovat do změti zeleně. Chtěl použít další kouzlo, rychle si to ale rozmyslel. Vytáhl nůž a začal úponky přeřezávat, kdykoliv ale nějaký přeřízl, už ho škrtil další.

Náhle se ozvalo zahřmění, jako by se bortil kus hory, a z vrcholu skály svírající údolí se k němu začal blížit temný stín. Byla to okřídlená, do zelena zbarvená obluda připomínající trolla a Snape si vzpomněl na obrázek u pohádky o Targusovi.

Vstup do údolí stráží obludné příšery a dle pověsti ten, kdo nezemře v boji s těmito nestvůrami, zaslouží si nezemřít v boji s čímkoliv dalším.

Nebyl čas jednat ohleduplně. Pálícím kouzlem sežehl oddenky a stonky, které ho poutaly silou dospělého muže, zaškvířilo to a nepokoj v údolí ještě zesílil. Snape se postavil na nohy právě v okamžiku, kdy na něj obluda ze vzduchu nalétla, a on se musel rychle přikrčit k zemi, kde se mu kolem krku obtočil nový šlahoun. Dupl na něj a kouzlem ho přepálil. Smyčku si stáhl z krku a obrátil se k nestvůře, která na něj znovu dorážela.

Vystřelil útočné kouzlo, ale létající troll se zelenému paprsku bez potíží vyhnul a Snape cítil, že se mu z nedostatku magie točí hlava. Jeho magické jádro začínalo být skoro vyčerpané. Troll máchl křídly a poslal proti Snapeovi silný proud větru, který ho srazil na záda. Pak nabral vzduch do plic a plivl na nevítaného návštěvníka údolí oblak ohně jako rozzuřený drak. Snape se bránil Protegem, a ačkoliv proti kouzlu by jeho chabý štít nevydržel, obyčejný oheň se kolem něj rozplynul do neškodných jiskřiček.

"Mdloby na tebe!" vykřikl Snape a sám se divil, kde ještě bere dostatek sil na vyvolání další kletby.

Kouzlo obludu zasáhlo do odhaleného hrudníku pokrytého šupinami, ale nemělo na ni žádný vliv. Snape si s hrůzou uvědomil, že se ten tvor evidentně živil místními rostlinami tak dlouho, až na něj přenesly své magické účinky.

Na nohách, kterými mu nestvůra útočila na hlavu, měla čtyři dlouhé drápy a Snape se jim jen stěží vyhýbal. Náhle ucítil prudký příval bolesti a do očí mu samovolně vyhrkly slzy. Drápy se mu zasekly do masa na zádech a Snape z ničeho nic letěl vzduchem. Obluda ho chvíli držela a pak ho rázným pohybem odhodila na protější skálu. Snapea skoro omráčil náraz do hrudníku, který mu vyrazil dech, a s bolestným zasténáním se svezl po skále do trávy. Hůlka mu vypadla z ruky a ztratila se ve změti zeleně.

Létající netvor se snesl k zemi a blížil se k němu, až se půda pod Snapeem otřásala. Snape neměl sílu hledat svoji hůlku, stejně by ji nedokázal ani zvednout. Žebra měl jistojistě rozdrcená, a když se snažil nadechnout, jen naprázdno zalapal po vzduchu. V ústech cítil krev a hlava se mu točila tak moc, že obludu nedokázal pohledem zaměřit.

S hrůzou si uvědomil, že přemýšlí o smrti. Vždy si myslel, že zemře rukou Pána zla nebo některého ze Smrtijedů, až se prozradí jeho pozice špeha. Vůbec by ho nenapadlo, že skončí přemožen nějakou bájnou nestvůrou uprostřed magického údolí, kde jeho mrtvolu nikdo nenajde, a na chvíli zalitoval, že Brumbálovi nesvěřil, kam se vydal. Takhle se Grangerová nikdy nedozví, že udělal vše, co mohl, aby ji zachránil. Při vzpomínce na mladou čarodějku ho kromě celého těla začalo bolet i srdce. Už ji neuvidí, už jí nikdy nevěnuje nějakou ze svých sarkastických poznámek… Tak by ji chtěl ještě spatřit, naposled…

Najednou si uvědomil, že se plazí trávou. Při vzpomínce na Grangerovou se mu do žil vlila nová síla, která mu umožnila pohnout se dopředu, jako by se pohyboval směrem k ní. Troll ho ale dvěma rychlými kroky dohonil, chytil ho do své velké tlapy a zmáčkl, jako by vymačkával citrón. Snape cítil, že se mu polámal i ten zbytek žeber, které pořád držely pohromadě, a jedno z nich mu pravděpodobně propíchlo plíci. Troll ho držel před sebou jako naštvané dítě nespokojené se svou hadrovou panenkou a třásl s ním, jako by čekal, že z něj vyklepe zlaté mince. Ve Snapeovi to chřestilo jako v pytli polámaných kostí a z úst mu na bradu stříkala krev. Netvor s ním po chvíli naštvaně třískl o zem a Snapeovi se zatmělo před očima. Cítil, že bolest pomalu odchází…

Zrak měl rozmlžený, jen obraz Hermiony Grangerové se před ním tetelil a vábil ho k sobě. Usmívala se na něj její přívětivá, hřejivá tvář s oříškovýma očima a on si náhle uvědomil, že po ní vztahuje zmámeně ruku. Jeho ruka však okamžitě ztěžkla, jako by byla z kamene, a Snape ji nechal spadnout bezvládně do trávy.

Pod dlaní nahmatal něco pevného - snad nějaký oddenek, napadlo ho. Sevřel kolem té věci prsty a ucítil příval magie. Pokusil se hůlku zvednout, ale nešlo to. Bezvládně čekal, až si pro něj obluda znovu přijde, a když byla jen několik kroků od něj, od země na ni vyslal další kletbu, ta se ale při dopadu na bradavičnatou kůži rozpustila do obláčku páry. Nemělo cenu bojovat, přesvědčil se Snape. Mohl jen utéct. On ale neměl sílu ani na jedno. Zariskoval a vyplýtval část magie na to, že se zkusil přemístit, ačkoliv tušil, že to nebude možné. Magické ochrany údolí Přemístění bránily a Snape se rezignovaně poddal svému osudu.

Troll se po něm natáhl, aby boj ukončil, a Snapeovi náhle hlavou probleskl nápad. Poslední šance. Shromáždil zbytky své magie a mátožně namířil hůlkou na šlahouny kolem něj a donutil je, aby ho poslouchaly. Silou vůle je vyslal proti obrovi, kterého obmotaly jako motýlí kuklu, a s dutou ránou ho stáhly k zemi. Obr divoce mával křídly, šlehal oheň a snažil se osvobodit, zatímco Snape nutil další a další liány, aby se kolem něj obtáčely, až ho postupně úplně znehybnily.

Snape věděl, že obluda svá pouta nakonec zpřetrhá. Neměl moc času. Na nohy se postavit nedokázal, zachytával se tedy oddenků a trav v takovém rozsahu, jak mu to umožnila zraněná žebra, a v dalším urputném boji - tentokrát se svou vlastní vůlí - se hlemýždím tempem plazil přes údolí. Načerpával energii z magie, která kolovala ve vzduchu a naplňovala ho silou. Pomalu, po době, jež se zdála věčností, se dokázal doplazit až do jeskyně a vzhůru po schodech, po kterých vlastním tělem rozmazával krev vytékající mu z úst. Na kouzlo neviditelnosti ani nepomyslel, všechnu magii musel šetřit na jedinou věc. Zhluboka se nadechl a z posledních sil se přemístil.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Elinor Elinor | E-mail | Web | 21. září 2016 v 22:20 | Reagovat

Sakra, sakra, sakra. Začala jsem dnes číst v práci, ale stihla jsem jen pár řádků. Takže se celý den přesvědčuju, že si tuhle kapitolu nechám na zítřek. No, nevím, jestli to vydržím. Budu mít možnost si to pročítat až odpoledne. To nedám. Jsem napjatá jak struna, ale potřebuju mít, na co se těšit v práci. To je teda bolestivé čekání... :-) Mimochodem, když jsem si četla asi 13. kapitolu, stouply si za mě děti a jedno řeklo: ,,Co to čtete, paní knihovnice?" A já to hned zaklapla, takže si myslí, že čtu nějaké sprosťárny. :-P
Ach jo, já to prostě číst dneska nebudu. Ne, dneska ještě ne. Vydržím! A zítra napíšu, jak se mi kapča líbila. Sakriš... Ale už mě čeká jen třináct a půl hodiny. Já se těším!!!!

2 ozvenypriboje ozvenypriboje | E-mail | Web | 22. září 2016 v 9:59 | Reagovat

[1]: :D Tak já do dalších kapitol vložím nějaké sprosťárny, aby bylo podezření dětí založené na nějakém základě :D Jsem ráda, že se povídka líbí, ale upřímně se mi tahle kapitola psala dost špatně a s výsledkem nejsem úplně spokojená, tak uvidím, co na ní řekneš :-)

3 Elinor Elinor | E-mail | Web | 22. září 2016 v 18:38 | Reagovat

Ták, konečně jsem to dočetla. :-) Bohužel, v práci to nešlo, takže v nejnapínavější chvíli jsem musela kapču odložit na doma. Je to moc krásně napsané. Kéž bych měla taky tak košatou slovní zásobu. Moc se těším na pokračování!

4 ozvenypriboje ozvenypriboje | E-mail | Web | 23. září 2016 v 13:42 | Reagovat

[3]: Díky za komentář :-) Další kapitolku už mám napsanou, tak jen zrevidovat a vložit :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama