I kletba sbližuje - 17. kapitola

25. září 2016 v 10:42 |  I kletba sbližuje

Snape se ocitá v kómatu, zatímco Hermiony stav se stále zhoršuje a naděje na její záchranu je nenávratně ztracena. Nebo není?



Uběhlo několik dní od doby, co Hagrid našel Snapea v bezvědomí na hranici školních pozemků, a on stále ležel na ošetřovně, aniž by jen na chvíli otevřel oči. Když ho bradavický šafář přinesl, vypadal, jako by se porval s tuctem Smrtijedů. Madam Pomfreyová ale ihned poznala, že za jeho zranění nemůžou kletby, nikdo si ale nedokázal představit, co mohlo takové rány způsobit.

Hermiona tenkrát právě mířila s náručí plné knih od madam Pinceové zpět do Minervina kabinetu, když zaslechla spěšné kroky a spatřila profesorku Přeměňování, jak jí běží naproti. "Zrovna jsem mluvila s Brumbálem," vydechla. "Profesor Snape se vrátil."


Hermioně se začal na tváři rýsovat úsměv, jak se ale přiblížila své profesorce a spatřila její napjatý výraz, příval radosti okamžitě odezněl. "Co se stalo?" zeptala se.

"Je na ošetřovně. Hagrid ho tam právě přinesl. Ještě se stihl přemístit, než ztratil vědomí."

Ozvala se dutá rána, jak Hermioně vypadly knihy z ruky, když se za doprovodu profesorky McGonagallové okamžitě rozeběhla na ošetřovnu.

Snape ležel na nemocničním lůžku a madam Pomfreyová mu právě stahovala z ramen černý cestovní plášť, z něhož na bílou podlahu odkapávala hustá rudá krev. Brumbál ošetřovatelku bedlivě sledoval při práci, jako by čekal na znamení, že jí může s něčím pomoci, a zachmuřeně při tom svrašťoval obočí. "Nikdy jsem ho neměl nechat odejít, aniž bych ho donutil sdělit mi, na co se chystá. Je to moje chyba."

"Ne, je to moje chyba," opravila ho Hermiona a svezla se na vedlejší postel. "Opustil Bradavice kvůli mně. Šel hledat způsob, jak mě zachránit, a sám při tom…" Hermiona se neodvážila doříci, zakroutila hlavou a zvedla zrak k bradavické ošetřovatelce. "Že nezemře?" zeptala se a v jejím hlase zazněla jasně patrná touha po ujištění a zároveň strach, že ho nedostane.

"Nebudu vám lhát, je na tom špatně," odpověděla Poppy a obrátila se na McGonagallovou. "Minervo, prosím, dones mi ze skříně dokrvující lektvar. Ten teď potřebuje ze všeho nejvíc."

Minerva přikývla a odběhla pro lektvar, zatímco Pomfreyová kroužila nad Snapeem hůlkou a mumlala zaklínadla. Hermiona cítila, jako by jí něco hrozně důležitého právě unikalo mezi prsty. Už možná nikdy nebude mít příležitost říct Snapeovi, co si o něm skutečně myslí. Že ho nepovažuje za umaštěného mizeru, ale že o něm uvažuje jako o hrdinovi. O muži, který si zaslouží respekt a uznání. Rozhodla se - pravděpodobně díky svému samaritánskému komplexu, přiznala si zamračeně - že na něj bude milá a že poslední chvíle svého života věnuje tomu, aby se mu odvděčila za jeho zájem a starostlivost, a teď by si nejraději vynadala, že ji to nenapadlo dřív. Takhle se Snape nemusí nikdy dozvědět, že jí není nesympatický…

Hermiona se zakřenila. Nebuď bláhová! Snape o tvoje uznání určitě nestojí… promluvil její vnitřní hlas.

Ale stejně ho dostane! Dostane ho, aby věděl, že existuje někdo, komu na něm záleží! Oponovala sama sobě. Tedy jestli se vůbec probere…

A teď, po pěti dnech, kdy byl Snape stále v kómatu, věděla, že možnost, že už mu to nikdy neřekne, je více než reálná. A Hermionu představa jeho smrti děsila kupodivu víc než představa té vlastní.


Vzduch už býval ráno chladný, takže si Hagrid přitáhl kožich těsně ke krku, než otevřel dveře vyhřáté hájenky a vypustil Tesáka ven. Ten se okamžitě rozeběhl přes bradavické pozemky a zamířil k Zapovězenému lesu.

"Počkej na mě, ty útěkáři!" volal za ním, Tesák už se ale ztratil za ohybem cesty vedoucí k hranici lesa. Hagrid přidal do kroku. Nechtěl, aby se mu pes ztratil z doslechu, ačkoliv tušil, že by na jeho volání stejně nepřišel. Měl svou hlavu a často ho odmítal poslouchat.

Byl už dost daleko od hradu, když spatřil jeho obrys čmuchat v trávě. "Tesáku, ke mně!" Pes zvedl hlavu, na chvíli se zadíval Hagridovým směrem, pak ale dál s nezájmem pokračoval ve své činnosti.

"Co to tam máš, potvoro?" zajímal se Hagrid, když přišel blíž, a zjistil, že na zemi leží černá kožená brašna. Zvedl ji a podíval se dovnitř, aby mu její obsah napověděl, kdo je jejím vlastníkem. Brašna byla očarovaná prostorovým kouzlem a ukrývala se v ní snad celá zahrada. Hagrid se zamyšleně poškrábal na zarostlé bradě. Někde poblíž tohoto místa našel profesora Snapea, uvědomil si, takže taška mohla být jeho.

"Tesáku, pojď," poručil a namířil si to zpět k hradu, aby vyhledal Brumbála. Ten bude vědět, co s nálezem udělat.



Hagrid rozevřel dveře ošetřovny a spatřil profesora Brumbála, jak se snaží udržet neklidného Snapea, jehož tělo se na posteli zmítalo v divokých křečích. Madam Pomfreyová odměřovala dávku jakéhosi lektvaru a profesorka McGonagallová stála vedle s rukou na ústech a tiše štkala.

Když Hagrid nejprve nakoukl do ředitelovy pracovny, zjistil, že v ní nikdo není. Portrét Phinease Nigeluse ho ale poslal do nemocničního křídla s tím, že ředitele zavolala madam Pomfreyová, protože Snapeovi se značně přitížilo. Hagrid se teď na vlastní oči přesvědčil, že je to s mistrem lektvarů opravdu vážné, a v duchu si zanadával, že ho nenašel dřív.

"Nerad ruším, profesorové, ale nechybí někomu z vás tohle?" uhnul pohledem od Snapeova třesoucího se těla a zvedl koženou brašnu do vzduchu, aby na ni všichni viděli. "Našel jsem ji na pozemcích, tak zjišťuju, čí je."

McGonagallová jen zakroutila hlavou, vytáhla hůlku a vyčarovala si bílý kapesník. Brumbál ani nezvednul pohled od Snapea, kterého pevně držel, aby si ještě víc neublížil. "Prosím vás, Hagride, teď na to není vhodný čas. Omluvte mě, ale věřím, že si poradíte."

Hagrid jen pokrčil rameny, naposledy se s lítostí podíval na Snapea bojujícího o život a opustil ošetřovnu. Zatímco kráčel ven, ještě jednou nahlédl do tašky. Ačkoliv se nechtěl hrabat v něčím soukromí, potřeboval zjistit, komu brašna patří. Byliny a rostliny, které v ní našel, nepoznával, takže zamířil do skleníků, kde cestou na hrad zahlédl profesorku Prýtovou.

"Dobrej den, pani profesorko, nejni tohle vaše?" strčil hlavu do zapařeného skleníku a ihned se mu orosilo čelo. Úzkými dvířky mezi dvěma skleněnými tabulkami by se neprotáhl, takže dovnitř napřáhl jen ruku s koženou brašnou.

"Není," zvedla hlavu kudrnatá, baculatá čarodějka od záhonu, ve kterém se rýpala, a utřela si zpocený obličej rukou, až jí na něm zůstala hnědá šmouha od hlíny. "Proč myslíte?"

"Jsou v ní nějaký byliny, tak jsem myslel, jestli vám nechybí."

"Mně ne, zkuste někoho ze studentů. Od dob pana Longbottoma sice nevím o nikom, kdo by se tu zajímal o bylinkaření, ale třeba budete mít štěstí."

Hagrid ale štěstí neměl, a protože neměl ani přístup do společenských místností jednotlivých kolejí, svůj dobrý úmysl navečer vzdal. Unavený se vrátil do hájenky a tašku položil na stůl. Jestli ji někdo bude chtít, ať si ji najde sám.



Snape byl na ošetřovně už několik týdnů. Září se přehouplo v říjen, listí na stromech podél jezera zežloutlo a opadalo a dokonce napadl první sníh, který ale už stačil opět roztát. Snapeovy hodiny přebral k převeliké radosti všech studentů kromě těch ze Zmijozelu Brumbál a diamanty v přesýpacích hodinách měřící počet bodů jednotlivých kolejí začaly ukazovat výrazně ve prospěch Nebelvíru. Brumbál všem vysvětlil, že profesor Snape trpí vážnou formou dračích neštovic, a na ošetřovně pro něj nechal pod záminkou izolace zřídit oddělený pokoj, aby studenti nemohli zjistit, že na sobě ve skutečnosti nemá ani jeden pupínek.

Snape sem a tam něco zamumlal - někdy se Hermioně, která ho často navštěvovala, zazdálo, že zaslechla i svoje jméno, ale ani jednou neotevřel oči. Občas se otřásl a Hermiona si při jedné takové příležitosti všimla, že jeho Znamení zla žhnulo, jako by mu ho někdo právě čerstvě vypálil do kůže. Voldemort se Snapea evidentně netrpělivě dovolával a Brumbál doufal, že se mu od Malfoyovy rodiny brzo donese, že leží na ošetřovně s vážnou chorobou. Hermiona se přesto obávala, že jeho absence na smrtijedských setkáních i tak nezůstane bez následků.

Ona sama cítila, že její stav je horší a horší, a pomalu se začala připravovat na nevyhnutelné. V duchu si předříkávala dopis, který tu Snapeovi zanechá, pokud už se jeho probuzení z kómatu nedočká. Hrubě si na kus pergamenu poznamenala vše, co mu chtěla sdělit, a když ráno poté, co vylezla z postele, na chvíli omdlela, aby se po několika minutách probrala na podlaze, připomněla si, že svůj dopis musí večer dokončit. Na ošetřovnu už se po podobných případech neobtěžovala, madam Pomfreyová jí nemohla pomoci a zásoba lektvarů proti bolesti, kterou ji vybavila, Hermioně jistě vystačí. Rovněž napsala rodičům, že se za nimi vbrzku zastaví, a poprosila Minervu o pár dní volna, aby mohla tátu a mámu připravit na nejhorší.

Ten večer seděla u sebe v pokoji za stolem a snažila se dát dohromady své roztřesené poznámky, když někdo zaklepal na dveře. Zvedla se, počkala pár vteřin, než se jí přestala točit hlava, a pak došla otevřít.

"Hermiono!" skočila jí do náruče Ginny a pak uhnula stranou, aby nechala vstoupit i Harryho.

"Ahoj, Herm," usmál se Harry, když ale spatřil její popelavou tvář, okamžitě se zarazil. "Jsi v pořádku?" Hned jak to vyslovil, sklopil oči a zrudl. "Promiň. Vím, že ve skutečnosti nejsi v pořádku. A hrozně mě mrzí, že s tebou teď víc nejsem."

Hermiona se chlácholivě usmála a pokynula jim ke gauči. "To nevadí, Harry, já to chápu. Vím, že teď musíte mít na ústředí hodně práce."

Harry přikývl. "Smrtijedi vypalují domy kouzelníků z mudlovských rodin, jako by se vsadili, kdo jich stihne zabít za týden víc. A teď když nemáme Snapea, aby nám dal varování…"

Hermiona si povzdechla a pokývala hlavou, zatímco šla připravit čaj.

"Přišli jsme se zeptat, jak to s tebou a s ním vypadá," objasnila Ginny.

"Bledě. Jeho stav se vůbec nemění a madam Pomfreyová není schopná říct, jestli se ještě vůbec probere."

Harry si vzal od Hermiony dva hrnky a jeden podal Ginny. "Takže na tom výzkumu působení odražené smrtící kletby nikdo nepracuje?"

Hermiona se posadila do křesla naproti nim a usrkla trochu čaje. "Brumbál prochází Snapeovy poznámky, ale vypadá to, že valnou část toho, co zjistil, si vzal s sebou, ale už se s tím nevrátil. Nikdo neví, kde byl, ani co dělal."

Ginny odložila hrnek na stůl a rázně vstala z pohovky. "Hermiono, doufám, že jsi to nevzdala! Vždycky je šance! Brumbál to vyřeší, uvidíš! Nebo se Snape probere a z kapsy vytáhne ampulku zázračného lektvaru, který objevil, bůh ví kde…"

"Obávám se, že to se nestane, Ginny. Brumbál prohledal Snapeovi hábit a všechny kapsy, ale nic u něj nenašel," zkřivila koutek úst v náznaku ironie.

"Víš, jak jsem to myslela," zamračila se její kamarádka. "Vždycky se může stát něco neočekávaného."

"Na zázraky jsem přestala věřit už jako dítě. Na to jsem byla vždy až moc racionální."

Ginny se zašklebila. "Na zázraky jsi přestala věřit jako dítě, a pak ses dozvěděla, že jsi čarodějka, a objevila magii, nebo ne?"

Hermiona se chtě nechtě usmála, ačkoliv jí do smíchu ve skutečnosti vůbec nebylo. "Kde jste nechali Rona?" změnila úmyslně téma rozhovoru.

"Ron s Remusem dneska večer vyfasovali hlídku u domu Blackwaterových," vysvětlil Harry a pohledem stáhl Ginny zpátky na gauč. "Brumbál si myslí, že by mohli být další na řadě ve smrtijedské vražedné jízdě. Máme tě ale pozdravovat a vyřídit ti, že se za tebou brzo zastaví."

Hermiona chápavě přikývla, v duchu si ale říkala, že už ji Ron pravděpodobně navštívit nestihne. "Tak povídejte. Co je ještě nového za zdmi Bradavic?"


Když za Harrym a Ginny konečně zapadly dveře, úlevně si oddechla. Ne, že by své přátele neviděla ráda, ale vyčerpávalo ji předstírat, že je v pořádku. Přes den se snažila, co mohla, aby na ní nikdo nepoznal, jak zle se cítí, ale bylo to vysilující a ona to zvládala jen proto, že se večer mohla v soukromí stočit do postele, držet si ruce na spáncích, zavřít oči a ukončit všechnu tu snahu o to vypadat normálně a uvolněně.

Když její přátelé odešli, vypila lektvar na bolest, kterým ji madam Pomfreyová předzásobila. Věděla, že jí poskytne zhruba hodinu, než přestane účinkovat, a ona musela udělat ještě jednu věc. Dopis pro její rodiče, jejž pro případ napsala už kdysi dávno, ležel na jejím nočním stolku, aby ho tam každý lehce našel, zbývalo ale napsat ještě jeden dopis. Namočila brk do inkoustu a přiložila jeho hrot na pergamen.

Profesore Snapee,…

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Pavla Pavla | 28. září 2016 v 21:33 | Reagovat

Díky za další kapitolu, je super. A já jsem napnutá jak kšandy!

2 Elinor Elinor | E-mail | Web | 29. září 2016 v 21:13 | Reagovat

Přečteno už dávno, ale píšu až teď, za což se omlouvám. :-) Móóóóóc se těším na pokráčko!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama