Říjen 2016

Maškara

31. října 2016 v 18:14 Střípky fantazie

Dnes je 31. října, což znamená, že se slaví Samhain. V noci na 1. listopadu se stírá hranice mezi světem živých a mrtvých. Duchové zemřelých předků se vracejí a moc získávají tajemné bytosti...


Ve stísněné, chladné komůrce jen matně osvětlené dohořívající voskovicí stál pohublý kluk a hloubavě se prohlížel v zašlém, oprýskaném zrcadle, na jehož matném povrchu se mezi šmouhami po ledabylém leštění kroutil pokřivený odraz jeho bledé tváře. Hoch zklamaně vydechl, naklonil hlavu na stranu, chvíli pozoroval svůj protahující se a zase smršťující obličej, a pak se otočil k oknu, aby vyhlédl na náves.

Vyděšeně uskočil dozadu.

I kletba sbližuje - 20. kapitola

30. října 2016 v 13:47 I kletba sbližuje

Hermiona získá zajímavý poznatek od McGonagallové a Snape si popovídá s Brumbálem…



Hermiona se pomalu zapojovala do svých každodenních povinností. Doprovázela Minervu na její hodiny, pečlivě si dělala poznámky a večery věnovala jejich studování. Alespoň tak to tvrdila sama sobě. Ve skutečnosti měla popsané pergameny rozložené před sebou na stole nebo na klíně, ale jejich studiem se nezabývala. Přemýšlela o Snapeovi.

I kletba sbližuje - 19. kapitola

23. října 2016 v 11:48 I kletba sbližuje

Snape se pustil do přípravy odvaru účinkujícího proti kletbě Avada Kedavra. Zabere lektvar na Hermionu?


Snape se rozhlédl po staré, nepoužívané učebně lektvarů a po dlouhých dřevěných stolech, na které vyskládal listy, kořínky a oddenky nasbírané v magickém údolí. V soustředěném zamyšlení nad přípravou lektvaru zapomněl na svá zranění, zadumaně si založil ruce v bok a hlasitě sykl, když ho tím pohybem píchlo v žebrech.

Je dospělost o absenci smíchu?

16. října 2016 v 13:53 Moje hlody
Tento týden mám nějakou přemýšlivou. Asi se radši vrátím zpátky k povídkám….



Ono se lehce řekne "Neboj se být svůj." Ale co reakce okolí? Vždyť to, jak nás vnímá okolí, často ovlivňuje náš život víc než to, jak vnímáme sami sebe.

Mám jeden charakterový rys, který mě vystihuje a o kterém všichni vědí, protože - ačkoliv se jedná o věc charakteru - nelze si toho nevšimnout.

Hodně se směju.

Často.

Nahlas.

Podle zvuku mého bujarého smíchu najdou opozdilí kamarádi stůl, u kterého s partou navečer sedíme v hospodě, podle rozjařilého rozhovoru do mobilu kolegové v práci zjistí, že se vracím ze schůzky ještě dřív, než otevřu dveře, a i ředitel dlící ve vedlejší kanceláři pozná, že už jsem zpět a bavím se s mými spolupracovníky.

Již několikrát se mě lidé v práci nebo ve škole ptali, jestli něco neberu. Chtěli by to prý taky. Tohle se mi ale stává, i když mluvím s profesory, s klienty nebo vysoce postavenými úředníky ze státní správy. Vždycky a s každým se najde důvod pořádně a od srdce se zasmát.

Často se lidé začnou smát se mnou. A často slyším, že jsem jako malé dítě. V dobrém mi bylo při různých příležitostech ze všemožných stran sděleno, že kvůli rozjařilému smíchu nevypadám dospěle a mé vystupování nepůsobí profesionálně a vážně, což je v mé práci spočívající v poradenství celkem problém.

Dospělí lidé jsou totiž vážní.

Opravdu je však znakem dospělosti absence smíchu? Toho bouřlivého a halasného, po kterém bolí bránice a díky jehož praktikování nemusíte chodit do posilovny? Je dospělácký život tak složitý, že se nenajde moc důvodů, proč se smát? Není smutné, že se častým smíchem přibližuji v očích okolí dítěti? Co to vypovídá o životě dospělých?

Dospělým lidem často chybí dětská fantazie. Neměla by jim chybět ještě touha a schopnost pořádně a od srdce se zasmát.

Smích prý léčí. S takovýmhle přístupem ale lidstvo brzo vychcípá…





Je to jen o příležitosti?

13. října 2016 v 17:20 Moje hlody
Asi jako každá ženská mám kamarádku. A tahle moje kamarádka má přítele. Mého kamaráda. Vlastně tedy měla přítele a jejich rozchod překvapil víc než výhra v loterii bez vsazeného tiketu.


Když se Jana rozhodla odjet na rok do zahraničí vydělat peníze a zažít trochu dobrodružství, její přítel Martin naoko hořekoval, že nebude mít nikoho, kdo by mu skládal ponožky. Dělali si z toho legraci. Byli spolu už několik let a byli si jistí, že se po Janině návratu vezmou. Rok odloučení na tom tehdy nemohl nic změnit. Každá z naší dámské party jsme jí ten vztah záviděla a z Martina zářila láska, zatímco Janě na ruce zářil diamantový zásnubní prsten.

Tři čtvrtě roku vše fungovalo na základě vzájemných návštěv a romantického natěšení na toho druhého a najednou zpráva - Martin potkal jinou dívku, zamiloval se a Janu opouští.

Prostě se to stalo.

Co je to, co drží dva lidi pohromadě? Je to něco hlubšího nebo jen prostá skutečnost, že spolu partneři tráví každou volnou chvíli? Že jsou spolu tak často, že nedostanou příležitost k radovánkám s někým jiným a vyvarují se známého sejde z očí, sejde z mysli?

Pokud se takový vztah tak jednoduše rozpadne, nabízí se otázka. Skutečně může být rozchod jen o příležitosti? Protože jestli ano, pak celý vztah je postaven na absenci příležitosti se rozejít. Smutná představa ve srovnání s těmi romantickými city a planoucí vášní Ingy Lindström. A jestli opravdu stačí tak málo k rozpadu vztahu, který byl okolím i samotnou dvojicí vnímám jako něco mimořádného, co máme pak dělat my ostatní? My, které se se svými partnery hádáme, štveme a občas i trochu nesnášíme. My, které nemáme vztahy ani zdaleka tak blížící se dokonalosti?

Má cenu snažit se budovat pevné pouto, když ho i tak jedna příležitost daná náhodou či disponibilitou času k hloupostem dokáže poslat do kytek, nebo je potřeba především udržovat absenci příležitosti se rozejít? Jsou zárukou trvajícího vztahu společně strávené chvíle a radostné zážitky, protože formují vzájemnou lásku, nebo protože díky těmto chvílím nemají partneři pomyšlení na objevování potenciálních milenců a milenek?

Opravdu stačí příležitost?



I kletba sbližuje - 18. kapitola

3. října 2016 v 10:59 I kletba sbližuje

Snape se probouzí z kómatu, nic ale není tak, jak by mělo být. Bude muset ještě jednou riskovat život, aby zachránil ženu, ke které asi cítí víc, než si byl zprvu ochotný přiznat?


Snape stál uprostřed černé nicoty. Rozhlížel se ze strany na stranu, ale v jednolité temnotě nemohl vůbec určit, jakým směrem se vlastně dívá. Slyšel nějaký hlas, nedokázal však poznat, odkud přichází. Otočil se kolem vlastní osy a jeho pohled padl na ženu s hustými hnědými vlasy, která volala jeho jméno. Natáhl po ní ruku, ale vždy, když se k ní přiblížil, ona jako by o krok couvla. Šel za ní dál a dál, následoval by ji kamkoliv, jenže ona mu pořád unikala. Najednou se za jejími zády začal otevírat bílý prostor jako okno rozevírané do rozzářeného dne. Stála na pozadí toho stále jasnějšího světla a opakovala jeho jméno. Pomalými kroky k ní mířil a ona se pořád vzdalovala, až se mu v tom světle ztratila.

Neee, vykřikl. Nechtěl o ni přijít. A tak za ní vstoupil do světla.