I kletba sbližuje - 18. kapitola

3. října 2016 v 10:59 |  I kletba sbližuje

Snape se probouzí z kómatu, nic ale není tak, jak by mělo být. Bude muset ještě jednou riskovat život, aby zachránil ženu, ke které asi cítí víc, než si byl zprvu ochotný přiznat?


Snape stál uprostřed černé nicoty. Rozhlížel se ze strany na stranu, ale v jednolité temnotě nemohl vůbec určit, jakým směrem se vlastně dívá. Slyšel nějaký hlas, nedokázal však poznat, odkud přichází. Otočil se kolem vlastní osy a jeho pohled padl na ženu s hustými hnědými vlasy, která volala jeho jméno. Natáhl po ní ruku, ale vždy, když se k ní přiblížil, ona jako by o krok couvla. Šel za ní dál a dál, následoval by ji kamkoliv, jenže ona mu pořád unikala. Najednou se za jejími zády začal otevírat bílý prostor jako okno rozevírané do rozzářeného dne. Stála na pozadí toho stále jasnějšího světla a opakovala jeho jméno. Pomalými kroky k ní mířil a ona se pořád vzdalovala, až se mu v tom světle ztratila.

Neee, vykřikl. Nechtěl o ni přijít. A tak za ní vstoupil do světla.


Všude kolem něj bylo klidné, tiché bílo, jen na okraji svého rozmlženého vidění vnímal pohyb. Chtěl otočit hlavu v domnění, že je to ta záhadná žena, ale nešlo to.

"Severusi? Severusi!" zaslechl volat své jméno a do jeho zorného pole vpadla tvář postarší ženy s čepcem na hlavě. Jediné, co věděl, bylo, že to není ta pravá.

"Kde… kde?" Chtěl zjistit, kde je jeho vyvolená, ale nedokázal zformulovat své myšlenky.

"Jsi na ošetřovně v Bradavicích."

Nezajímalo ho, kde je. Chtěl vědět, kde je ona. Než se na to ale zkusil zeptat znovu, opět ho vtáhla temnota.



Když se probudil podruhé, okamžitě poznal, kde se nachází. Nad ním se skláněla známá tvář Albuse Brumbála a k jeho nelibosti se bradavický ředitel široce usmíval.

"Severusi, můj chlapče!" spráskl nadšeně ruce. "Už jsme si mysleli, že se k nám nevrátíš."

Uslyšel rychlé kroky a spatřil Poppy s podnosem přeplněným lektvary. "Konečně," vydechla, vytáhla hůlku a začala polohlasně mumlat testovací kouzla.

"Jak dlouho jsem byl mimo?" zaskřehotal Snape. Hlas měl hrubý a v krku ho pálilo.

"Pět týdnů. Už je listopad," odpověděl Brumbál a nalil ze džbánu na nočním stolku vodu do sklenice. Snape po ní vztáhl ruku, uvědomil si ale, že nemá dostatek sil, aby ji zvedl.

"Ještě nějakou dobu se nebudeš moct hýbat," upozornila ho Poppy. "Každý den jsem na tebe sesílala všechna potřebná kouzla pro zachování hybnosti svalů a proti proleženinám, ale bude ještě trvat, než se postavíš na nohy."

Brumbál se usmál a přidržel Snapeovi sklenici u úst.

"Nejsem malé děcko," připomněl mu, ale nevložil do toho patřičný nádech své rozladěnosti. Pět týdnů? Takovou dobu byl v bezvědomí? A co Grangerová? Co zázračné byliny? Vyděšeně se rozhlédl okolo a ignoroval bolest hlavy, kterou mu ten náhlý pohyb způsobil. "Kde jsou moje věci?"

"Jaké věci máš přesně na mysli?" zeptal se Brumbál. "Tvoje oblečení bylo na cáry. Plášť a kabát byly úplně rozervané a nacucané krví…"

"Nezajímá mě oblečení, Brumbále," zavrčel Snape. "Měl jsem… měl jsem s sebou brašnu s přísadami…" Snape sykl, když se pokusil posunout do sedací pozice a jeho zranění se opět ozvala. Poppy ho opatrně zatlačila zpět do polštáře.

"Nic jsme u tebe nenašli kromě hůlky," pronesl Brumbál. "Osobně jsem prohledal všechny tvoje kapsy."

Takže to bylo k ničemu? přemítal Snape. Přesně si nevybavoval, jak se mu podařilo dostat se zpátky do Bradavic. Bojoval s tou nestvůrou, zjistil, že z údolí není možné se přemístit a matně si vybavoval cestu jeskyní vzhůru… Měl dojem, že mu taška visela přes rameno, ale jistý si nebyl. Mohl ji cestou ztratit? Bylo to pravděpodobné, povzdechl si. Až získá zpátky svou sílu, bude se muset do údolí vrátit. Byl na to ale vůbec čas?

"Jak je na tom Grangerová?" zeptal se ochraptěle a přistihl se, že se bojí odpovědi.

Brumbál posmutněl a Snapea zabolelo na hrudi ještě o něco víc. Pak ředitel pomalým pohybem odhrnul závěs kolem Snapeova lůžka, takže se mu nabídl výhled otevřenými dveřmi z pokoje do ošetřovny, kde na nejbližší posteli ležela drobná, pohublá postava slečny Grangerové. V obličeji byla stejně bílá jako deka, kterou byla až k bradě přikrytá, a Snape si na chvíli myslel, že je mrtvá. Pak ale i na tu dálku spatřil, že se jí řasy jemně třepotají a že se pokrývka při každém jejím nádechu mírně nadzvedá.

"Co se stalo?" zeptal se, aniž by z ní spustil pohled.

"Před několika dny jsme ji našli u ní v pokoji. Večer ji byli ještě navštívit slečna Weasleyová a pan Potter a ráno už nebyla schopná vstát z postele."

Jistě, zkřivil Snape ret. Rozhovor s Potterem někdy přiváděl do mdlob i jeho a Grangerová neměla tak silnou náturu.

"Teď spí, ale i ve výjimečných případech, kdy je vzhůru, je hodně slabá. Skoro nejí a odmítá všechny lektvary."

Holka jedna hloupá! pomyslel si Snape. Bylo potřeba udržet ji naživu co nejdéle, aby se mohl vrátit do údolí, najít svou tašku, nebo v horším případě se pokusit natrhat nové byliny a pak zjistit, jak připravit lektvar, který ji zachrání.

Brumbál ho zkoumavě pozoroval. "Neřekneš mi, kde jsi byl?"

"Na tom nezáleží, Brumbále. Stejně to bylo marné."

"Mohl bych ti pomoct."

"Nemohl."

"Jak myslíš," rezignoval Brumbál. "Už tě nebudu rušit, hlavně si odpočiň, ať se můžeš co nejdříve vrátit do normálního života. Učit lektvary už mě taky zmáhá. Nechápu, kde bereš energii na to neustále usměrňování tvých Zmijozelů. A taky mám obavu, že jestli brzo nenastoupíš zpátky, tak Nebelvír letos s přehledem vyhraje školní pohár," mrkl na něj spiklenecky a otočil se k odchodu.

Snape v duchu zaúpěl. Mohlo být mu jasné, že to tak dopadne, když toho starého blázna poprosil, ať převezme jeho hodiny.

"Abych nezapomněl!" obrátil se Brumbál zpátky čelem ke Snapeovi a z kapsy dlouhého rudého roucha vytáhl zapečetěnou obálku. "Tohle jsme našli v pokoji slečny Grangerové. Je na tom tvoje jméno, takže předpokládám, že chtěla, aby sis to přečetl," položil na Snapeovu pokrývku malou obálku a bez dalších slov nechal mistra lektvarů o samotě.


Snape složil dopis zpátky do obálky. Ne, ještě zdaleka neudělal maximum. Ale udělá…


"Severusi, myslíš, že je to rozumné?" nakráčel Brumbál bez klepání do Snapeovy pracovny. Snape právě usedal do svého křesla u krbu a bolestivě se zakřenil, když ucítil, že jeho magické ochrany byly bez problému prolomeny, na což nebyl připraven. Ještě neměl dostatek sil a jeho magické jádro nebylo zcela obnoveno, uvědomil si. Nemocniční pyžamo proměnil na pohodlné černé oblečení, a aby se uklidnil, přivolal si karafu whisky. Toužil po chvilce oddechu, evidentně mu ale nebylo přáno.

"Dáte si taky, Brumbále?" zeptal se a ředitelově slovům nevěnoval pozornost.

"Poppy mě informovala, že jsi opustil ošetřovnu. V tomhle stavu ještě nejsi schopný pohybovat se po hradě! Navíc, co když tě někdo uvidí? Rozhlásil jsem, že ses nakazil dračími neštovicemi a jsi v karanténě, a ty se tu promenáduješ po chodbách a ke všemu bez neštovic!"

"Nikdo mě neviděl," zavrčel Snape.

"A můžeš mi ozřejmit své důvody pro opuštění ošetřovny?"

"Musím na cestu, Brumbále." Grangerová měla možná několik posledních dní a on už byl tak blízko! Teď to nesmí vzdát, nesmí ztrácet čas! Ne kvůli takovým maličkostem, jako že sotva zvedne ruku s hůlkou nebo že ho bolí každé nadechnutí…

"Tobě snad v tom kómatu přeskočilo! Chceš se zabít?"

Snape jen pokrčil rameny. "Podruhé budu vědět, do čeho jdu."

"Sotva ses dobelhal do sklepení a už chceš zase mimo Bradavice?"

"Nechci. Já musím."

"Kvůli slečně Grangerové?"

Snape neodpověděl.

"Jestli si myslíš, že tě nechám odejít, tak mě dostatečně neznáš," varoval ho Brumbál. "Záleží mi na životě naší slečny Grangerové, ale záleží mi i na tom tvém."

"Jistě," obrátil do sebe Snape sklenici whisky a nechal příjemné teplo rozlít se mu po těle. "Kdo by pro vás špehoval u Pána zla, kdybych zemřel. Podobný hlupák by se jen těžko hledal."

Brumbálova tvář posmutněla a Snape pochopil, že přestřelil. V tu chvíli byl ale tak naštvaný, že Brumbálovi tu citovou ránu přál.

"Víš, že tak to není. Záleží mi na tobě jako na synovi."

Snape mlčky přikývl. Neměl chuť tohle Brumbálovo prohlášení komentovat. "Co uděláte, když se přesto rozhodnu odejít? Zamknete mě v mých komnatách?"

"Když budu muset."

Snape zakroutil hlavou. "Zítra ráno odcházím, ať si děláte nebo říkáte cokoliv. "

Brumbál přešel pracovnou a posadil se do křesla naproti Snapeovi. V tu chvíli vypadal starší a unavenější, než jak ho Snape znal. V očích neměl žádnou jiskru a vrásky na tváři se mu prohloubily. "Řekni mi, kdes byl a co tam potřebuješ zařídit, a já se tam vydám sám."

"Ne, Brumbále, to je moje práce."

"Myslím, že slečna Grangerová si tě nepřestane vážit jen proto, že tenhle malý úkol za tebe dodělám já."

"O čem to mluvíte, Brumbále?" zadíval se Snape na ředitele zkoumavě. "Vy jste četl ten dopis!" zakřičel rozzuřeně v návalu porozumění.

Brumbálovi se náhle opět na chvíli zalesklo v očích. "Jistěže nečetl," vyvrátil Snapeovy domněnky a Snape se úlevně položil hlouběji do křesla. Nechtěl, aby někdo věděl, co mu Grangerová napsala. Bylo to osobní sdělení. "Jen jsem nahlédl svým vnitřním okem, jak by řekla profesorka Trelawneyová."

Snape si odfrkl. "Vy jste neskutečný, Brumbále."

"Ujišťuji tě, že jsem velmi, velmi skutečný. Zvlášť když prosazuju, co je správné. Proto jsem také ředitelem této školy."

"To nic nemění na tom, že jsem v nitrobraně lepší než vy v nitrozpytectví. Kde jsem byl a co jsem dělal, bez mé svobodné vůle nikdy nezjistíte. A já vám to dobrovolně neřeknu." Proč mu to nechtěl prozradit? Nehodlal přijít o své tajemství, které tak pracně odhalil? Nebo se bál, že by Brumbál nedokázal odejít z údolí jen s hrstkou léčivých bylinek?

"A obětuješ kvůli tomu život slečny Grangerové?"

"Hrajete na nebezpečnou strunu, Brumbále."

Brumbál mu odpovědět nestihl. Někdo zaklepal na dveře.

"To nenecháte zraněného aspoň chvíli na pokoji?" vykřikl Snape, když nerudným mávnutím hůlkou otevřel dveře. Jen podle toho, že v Bradavicích pracoval pouze jeden poloobr, poznal, kdo ho přišel navštívit, protože vrchní futro dveří končilo Hagridovi u krku a jeho obličej tak zakrývala zeď.

"Dobrej den přeju, profesore," sklonil bradavický šafář hlavu a kývnul na pozdrav. "Vám taky, řediteli," dodal, když vstoupil dovnitř.

"Co chcete, Hagride?" vyštěkl Snape. Neměl náladu na zbytečné rozhovory. Jeden vedl právě teď a nedokázal si představit, co důležitého by mu mohl Hagrid přinášet.

"Buď milejší, Severusi," napomenul ho Brumbál. "Přece jen to byl Hagrid, kdo tě našel a donesl na ošetřovnu. Zachránil ti život."

"Jistě, za to jsem samozřejmě vděčný," promnul si Snape unaveně kořen nosu. "Ale má otázka trvá. Co chcete?"

Hagrid přešlápl z nohy na nohu. "Jsem rád, že jste to přežil, profesore. Doneslo se ke mně, že už jste vzhůru, a madam Pomfreyová mi řekla, kde vás najdu."

"Právě jste mi objasnil, jak jste se ocitl na prahu mých komnat, a teď se snad dostaneme k tomu zásadnímu. Co chcete?"

"Přišel jsem se zeptat, jestli vám nechybí todlecto," vytáhl pomačkanou koženou brašnu. "Našel jsem to na hranicích bradavickejch pozemků, když jsem venčil Tesáka, a říkám si, že by to mohlo bejt vaše."

Snape vstal tak rychle, že zaklopýtal, s bolestným zasyknutím se chytil za hrudník a svalil se zpátky do křesla. "Vy, idiote! Proč jste to už dávno nedal profesorovi Brumbálovi! Už teď se z toho mohl vařit léčivý lektvar!"

"Prosím tě, Severusi, uklidni se," promluvil Brumbál a nechápavě otáčel hlavou ze Snapea na Hagrida. "To je ta taška, kterou jsi hledal?"

"Jistěže je to ta taška!"

Hagrid se zatvářil dotčeně. "Obešel jsem s tim celej profesorskej sbor, ale doteď se vo to nikdo nepřihlásil. Vám, řediteli, jsem tu tašku vokazoval tenkrát na ošetřovně, ale říkal jste, že si mám poradit sám. Bylo to, jak jste vonemocněl, profesore, takže tomu asi nikdo nevěnoval zvláštní pozornost…"

"Dejte to sem, hlupáku," vyhrkl Snape a natáhl netrpělivě ruku. Hagrid mu do ní vložil koženou brašnu a Snape ji okamžitě otevřel a začal se v ní přehrabovat. Některé byliny byly úplně seschlé. Nezbylo než doufat, že magie a látky v nich obsažené jsou stále aktivní.

"O co se jedná, Severusi?" dožadoval se Brumbál odpovědi a Snape se naštvaně plácl do čela. Celou tu dobu drží naději na záchranu slečny Grangerové v rukou tihle dva troubové!

"Tohle, Brumbále," pronesl Snape, "je to, pro co jsem riskoval svůj život."


 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Elinor Elinor | E-mail | Web | 3. října 2016 v 22:16 | Reagovat

Parádní!Četla jsem v práci, ale teprve teď jsem to dočetla. Nádherně napsané! :-) Jako vždy - těším se na pokračování.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama