I kletba sbližuje - 20. kapitola

30. října 2016 v 13:47 |  I kletba sbližuje

Hermiona získá zajímavý poznatek od McGonagallové a Snape si popovídá s Brumbálem…



Hermiona se pomalu zapojovala do svých každodenních povinností. Doprovázela Minervu na její hodiny, pečlivě si dělala poznámky a večery věnovala jejich studování. Alespoň tak to tvrdila sama sobě. Ve skutečnosti měla popsané pergameny rozložené před sebou na stole nebo na klíně, ale jejich studiem se nezabývala. Přemýšlela o Snapeovi.


Fascinoval ji a ona si uvědomila, že i přes jeho odmítavé chování se těší na každou chvíli, kdy ho uvidí. Bylo na něm něco vzrušujícího, tajemného a vábivého. Něco, co neměl žádný jiný muž.

Pohrdavě se sama nad sebou usmála. Byla skoro jako ty pubertální zamilované holky, které v šestém a sedmém ročníku neřešily nic jiného než kluky, a jak jim nadbíhat. K psaní veršovaných dopisů a posílání dárků se však nikdy nesníží. Jak pak ale zbořit tu hranici mezi nimi? Jak ho přimět, aby si jí všiml jinak než jako otravné studentky? Snape nebyl romantický typ a ona si nemohla dovolit ho okatě svádět. Nepřitahoval ji spolužák, ale profesor!

Počkat! Právě si přiznala, že ji Snape přitahuje. Do čeho se to dostala? Proč jí to nevyšlo s Ronem? Proč se jí nemůže líbit třeba Neville? Proč zrovna Snape?

A proč jí radost z toho, že porazila smrtící kletbu a bude žít, musí kazit pomyšlení, že pravděpodobně nikdy nebude šťastná? Sice si přiznala, že ke Snapeovi cítí něco hlubšího, zároveň si ale musela přiznat, že ho pravděpodobně nikdy nebude mít. A to i přes to, co jí ráno u snídaně řekla Minerva…

Poprvé po dlouhé době se připojila na snídani ve Velké síni. Dosud jedla ve svých komnatách, aby se vyhnula ruchu společných hostin, už ale nastal čas, aby se plně vrátila do života. Zaujala místa u profesorského stolu vedle profesorky Přeměňování a nalila si z konvice horký čaj. Snapeovo místo bylo prázdné a nádobí sklizené. Musel vstávat časně a už být po jídle.

Skoro jako by věděl, že tu dnes budu, a chtěl se mi vyhnout, napadlo Hermionu a usrkla čaj.

Minerva se k ní otočila a přistrčila jejím směrem tác se švestkovým koláčem. "Nedáte si, Hermiono? Dnes se obzvláště vydařil."

"Ráda, děkuju, Minervo," vzala si kus koláče a s chutí se do něj zakousla.

"Jak se dnes cítíte? Vypadáte opravdu dobře."

"Vskutku je mi o mnoho lépe."

"Taky už bylo načase. Teď se všechno vrátí do starých kolejí, uvidíte. Díky bohu za našeho mistra lektvarů. Severus dokáže být nepříjemný patron, jen co je pravda, ale v tom, co dělá, se evidentně vyzná. Kdyby tu nebyl, nevím, jak by to dopadlo."

Hermiona přikývla. "Nikdy nebudu schopná dostatečně mu to oplatit. Skoro zemřel, aby mě zachránil."

"Nedělal to, aby získal něco na oplátku. Má vás rád," řekla McGonagallová, jako by pronášela nějaké zaklínadlo. "Samozřejmě mi to sám nepřiznal, a ani mi do toho nic není, ale mám oči a znám ho dost dlouho na to, abych dokázala posoudit, jestli mu na někom záleží."

"Opravdu?" položila Hermiona nakousnutý kousek koláče na talířek a snažila se vypadat, že ji profesorčino prohlášení vůbec nevyvedlo z míry. Hluboko v hrudi ji ale hřál jiskřivý plamínek radosti. "To si nemyslím. Snape vypadá, že nemá rád nikoho."

"Snape je jen člověk, Hermiono, i když složité povahy," složila profesorka McGonagallová příbor a utřela si koutek úst do ubrousku. "Asi vám to nikdy neřekne a určitě k vám kvůli tomu nebude vstřícnější, ale stejně jako jsem si jistá, že mou zvířecí podobou je kočka, tak vím, že vás má Severus Snape rád."

Hermiona se pro sebe usmála. Co na tom, že jí její vlastní střízlivý rozum tvrdil, že to není pravda, když věřit slovům profesorky McGonagallové bylo tak příjemné…


O víkendu se Hermiona rozhodla navštívit přátele na ústředí Fénixova řádu, aby přišla na jiné myšlenky a probrala s nimi své vítězství nad vražednou kletbou. Radostnou zprávu už jim sdělila, ale ještě neměla příležitost s nimi tyto novinky pořádně oslavit.

"Hermiono!" objal ji Harry, když se objevila v kuchyni. "Já věděl, že to nemůže dopadnout jinak!"

"Přesně tak," přikyvoval Ron s plnou pusou. "Snape je sice umaštěný mizera, ale asi nebude mistrem lektvarů jen tak pro nic za nic."

"Děkuju za uznání, Weasley,"ozvalo se ode dveří a Ronovi vypadl kus toastu z pusy na prostírání se zimním motivem. "Od odborníka jako vy je potřeba si toho obzvláště cenit."

Hermiona na chvíli strnula, a než se otočila ke dveřím, byl Snape pryč.

"Co tu kruci dělá?" zahuhlal Ron a rozžvýkaný kousek toastu si strčil zpět do pusy.

"Ještě jsem vám to nestihl sdělit, ale Brumbál na večer svolává mimořádné zasedání Řádu," vysvětlil Harry. "Současná situace už je neudržitelná."

Hermiona ztišila hlas. "Myslíš, že Voldemort ví, že pátráš po viteálech? Že Brumbál odhalil jeho tajemství? Možná proto pořádá tolik honů na čaroděje z mudlovských rodin… Aby odpoutal naši pozornost a zaměstnal nás jinde…"

"Možná," připustil Harry. "Je pravda, že lidí máme málo a času na hledání viteálů ještě míň. Jestli s tím brzy něco neuděláme…" Harry nedořekl a zakroutil bezradně hlavou.


Celé zasedání Řádu se neslo v tíživé atmosféře. Hermiona se ke schůzi připojila i přes Harryho nesouhlas. Chtěla se naplno vrátit do svého předešlého života a Harryho protesty, že by si ještě měla odpočinout a netrápit se špatnými zprávami, ignorovala.

Snape vyjmenovával jména rodin, které Voldemort plánoval napadnout, a ona ho při tom celou dobu sledovala jako zhypnotizovaná. Čas od času se na ni Snape zadíval, ona ale rychle uhýbala pohledem.

Zajímalo ji, jak Voldemortovi vysvětlí, že Řád o všech těch přepadeních věděl, a pocítila ochromující strach o Snapeův život. Představa, že by ho ztratila, ji prudce zabolela, ačkoliv mezi nimi vlastně žádné pouto neexistovalo.

Při plánování záchranných misí si vzpomněla na svou poslední akci, na které ji zasáhla Bellatrixina kletba a od které uběhlo už několik měsíců. Nedokázala si představit, že by se v nejbližší době opět mohla vrátit do boje. Svazoval ji pocit nejistoty a vlastní slabosti. Moc dobře ale věděla, že se tomu nevyhne. Byla členkou Fénixova řádu a dřív nebo později jí bude u nějakého přepadení zapotřebí. A podle toho, jak dlouho Snapeovi trvalo, než vyjmenoval jména všech ohrožených rodin, to bude spíše dříve než později.


Snape stoupal po točitých schodech do ředitelny. Na setkání Řádu se zase nedostali k ničemu kloudnému a Snape přemítal, proč se těch schůzí účastní, když všechno důležité pak stejně probírali s Brumbálem mezi čtyřma očima za zavřenými dveřmi jeho pracovny. V tu chvíli ale neuvažoval nad tím, proč si ho nechal ředitel zavolat. Přemýšlel nad slovy Hermiony Grangerové.

Kdybych pro vás mohla něco udělat, stačí říct…

Jak rád by se také nechal přemoct emocemi, jak jí vyčetl ten večer, co ho tak nečekaně objala, nemohl si to však dovolit. Bývala jeho studentkou a představa citu hlubšího, než byl respekt, o kterém se zmiňovala ve svém dopise, ji jistě musela znechucovat. Navíc tu pořád byl Voldemort. A Grangerovou ohrožovala už jen skutečnost, že o ní nepřemýšlel jako o obyčejné mudlovské šmejdce. Znamení ho začalo pálit, když připravoval lektvar na zjištění příčin smrti. Pán zla plánoval nové útoky na čaroděje s mudlovským původem a chyběli mu jeho informace o činnosti Řádu. Ten večer ho také nepříjemně vyslýchal. Použil nitrozpyt, aby zjistil, proč takovou dobu neodpovídal na jeho volání, Snape mu ale vnutil vzpomínku, jak leží na ošetřovně, a úspěšně se mu podařilo zatajit i všechny jeho myšlenky na Grangerovou. Přesto se kletbě Cruciatus nevyhnul. Rány na hrudníku a zádech se mu znovu otevřely, s tím už si ale dokázal poradit sám ve svých komnatách.

Se vším si vždycky dokázal poradit sám. Měl ale pocit, že otázku Hermiony Grangerové jen tak rozlousknout nedokáže.

Zaklepal na dveře a vstoupil do Brumbálovy pracovny. Ředitel stál u okna s rukama sepjatýma za zády a zamyšleně shlížel na bradavické pozemky zalité světlem zapadajícího slunce, které spolu se září svíček barvilo pracovnu do jantarových odstínů.

"Jsem rád, že jsi přišel, Severusi," pronesl, aniž by se na příchozího otočil. "Doufám, že už je ti líp."

"Dozajista jste si mě nezavolal, abyste se zeptal na mé zdraví. Proč jsem tady?"

"Zavolal jsem tě kvůli dvěma věcem, Severusi. Jsem si jistý, že určitě dokážeš uhádnout, které to jsou."

"Skutečně, Brumbále, jako již tolikrát předtím nemám tušení, o čem mluvíte."

"Jsem si jistý, že máš," otočil se Brumbál jeho směrem a pokynul mu k židli, Snape ale jen zakroutil hlavou. Rozhodl se dále nic nekomentovat a počkat si, až Brumbál odhalí, co má na srdci.

"Víš, že vztahy mezi profesory a studenty jsou na škole striktně zakázány."

Snape zůstal jako opařený. Na obličeji se mu objevil stejný výraz, jako když v kruhu Smrtijedů shlížel na mučení nevinných objetí. Navenek se tvářil neurčitě, ale svaly obličeje měl napjaté, jak s urputným sebezapřením zakrýval vnitřní neklid. "Jistěže to vím, Brumbále, ale nechápu, proč mi to říkáte."

"Nezaškodí si někdy připomenout školní řád," pronesl Brumbál vážně, v očích mu ale zářily šibalské jiskřičky.

"Nemohu, než souhlasit, Brumbále. Studentům ho musím připomínat téměř dennodenně, ale už z toho důvodu ho sám znám dokonale. Nerozumím však tomu, proč na mě vytahujete zrovna tohle pravidlo."

"Nehraj si na nechápavého. Já jsem ředitelem Bradavic, jsem očima i ušima této školy. A také, ačkoliv to bude znít bezpochyby samolibě, jsem i jejím srdcem. A jako starý, prošedivělý čaroděj, který má své nejlepší dny již za sebou, rád alespoň z dálky pozoruju počátky milostných vzplanutí."

"Pořád nechápu, o čem mluvíte," trval Snape na svém.

"Jak jsem tě kdy mohl vůbec zaměstnat, Severusi, jestli trpíš takovou neschopností dovtípit se tak zřejmé věci?" usmál se Brumbál.

Snape se zakřenil svým typickým zkřivením rtů. "Zaměstnal jste mě, abyste mi poskytl krytí při špehování Pána zla," připomněl mu.

Brumbál mávl rukou. "Proč oživovat minulost, když je potřeba hledět do budoucnosti," usmál se. "Neboj se, Severusi, chtěl jsem ti ohledně této záležitosti vlastně říct jen jediné." Brumbál přešel místností a posadil se za svůj pracovní stůl. "A to, že ačkoliv jsem ředitelem této školy, pořád u mě jako u Nebelvíra přetrvává určitá benevolence vůči školnímu řádu…" pohlédl na Snapea skrz své půlměsícové brýle a uličnicky na něj mrkl.

Snape nadzvedl překvapeně obočí, než se vrátil do své tradiční odměřené pózy. "Ano, to vím. Pochopil jsem to z vašich častých přehlížení těch Potterových lumpáren. A to mě má těšit?"

"Ano. Jednou třeba moje benevolence přijde vhod i tobě. Jak jsem řekl, zvlášť co se týká vztahů na půdě školy."

"Nedokážu si představit, že by taková situace mohla nastat."

"Jak myslíš, Severusi. Můžeme tedy rovnou přejít k druhé záležitosti, kterou bych s tebou dnes rád probral. I ta se totiž nepřímo týká slečny Grangerové," hodil po něm Brumbál rychlý pohled, jako by se snažil Snapea přistihnout při nějakém výrazu citu, když odhalil jméno ženy, o které celou dobu mluví.

Snape v duchu zaúpěl. Obával se, co po Brumbálově úvodu přijde teď.

"Co jsi jí to dal, Severusi? Vím, že je to nějaký lektvar z toho tvého rukopisu, ale musím přiznat, že asi nikdo z nás nečekal, že to bude takový zázrak."

Snape se pyšně ušklíbl. "Lektvar s názvem Štít proti smrti nebo tak nějak."

"O takovém lektvaru jsem nikdy neslyšel," přiznal Brumbál zamyšleně a nechal Snapea, ať mu znovu vypoví vše o Targusovi a o své cestě do magického údolí.

"A kolik těch bylin máš?" vyzvídal Brumbál, když Snape se svým vyprávěním skončil, a on si konečně udělat celistvý obrázek o tom, jak jeho mistr lektvarů dokázal eliminovat účinky vražedné kletby.

Snape se uchechtl. "Pro regiment. Nevěděl jsem, kolik jich bude zapotřebí a nechtěl jsem, aby byla ta cesta zbytečná, kdybych jich měl náhodou málo."

Brumbál se otočil k oknu a Snape ze strany spatřil v jeho očích záblesk nebezpečného napětí. Tvářil se jako vojevůdce, který každou chvíli čeká informaci o stavu svých jednotek na bojišti. Zamyšleně se poškrábal prsty na bradě. "Pro regiment, říkáš…"




 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 martik martik | 30. října 2016 v 23:18 | Reagovat

Děkuji za další kapitolu. Na Severuse je v tomhle spolehnutí - radši bude tvrdohlavě tvrdit že ho nechce a že to nejde než aby si dopřál trochu štěstí.  Vypadá to, že Brumbál chce pisravit nesmrtelnou armádu. Už se těším na pokračování.

2 Pavla Pavla | 31. října 2016 v 14:27 | Reagovat

Zdravím, moc děkuji, že pokračujete tak svižným tempem. Opět super kapitola a teď navíc na konci i náznak tajemné zápletky...už aby byl příští týden :-D

3 ozvenypriboje ozvenypriboje | 31. října 2016 v 18:17 | Reagovat

[1]:[2]:
Díky za komentáře:) Nová kapitolka už je napsaná, jen ji musím ještě trochu zrevidovat...:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama