Maškara

31. října 2016 v 18:14 |  Střípky fantazie

Dnes je 31. října, což znamená, že se slaví Samhain. V noci na 1. listopadu se stírá hranice mezi světem živých a mrtvých. Duchové zemřelých předků se vracejí a moc získávají tajemné bytosti...


Ve stísněné, chladné komůrce jen matně osvětlené dohořívající voskovicí stál pohublý kluk a hloubavě se prohlížel v zašlém, oprýskaném zrcadle, na jehož matném povrchu se mezi šmouhami po ledabylém leštění kroutil pokřivený odraz jeho bledé tváře. Hoch zklamaně vydechl, naklonil hlavu na stranu, chvíli pozoroval svůj protahující se a zase smršťující obličej, a pak se otočil k oknu, aby vyhlédl na náves.

Vyděšeně uskočil dozadu.


Na nerovnou, skleněnou tabulku dýchal černý stín s bílou maskou místo obličeje a očima ztracenýma v temných kruhách. Postava ho zaujatě sledovala a po chvilkovém zaváhání vyplázla jazyk, než se pomalu rozplynula do noci.

Parchanti! Však já už vám ukážu! zadíval se zasmušile ven na rej maškar poskakujících po návsi. Slavný svátek začátku zimy. Lidé věřili, že se během změn, ke kterým v tomto období docházelo v přírodě, mohou vrátit duchové zesnulých, společně s nimi však i nejrůznější démoni. Probíhala tedy častá vyvolávání mrtvých příbuzných doprovázená ochrannými zaříkáváními, protože se jednalo o jedinou šanci, jak s mrtvými opět promluvit, zároveň ale vzrůstalo nebezpečí přivolání něčeho nechtěného. Se svátkem příchodu zimy souvisela i řada symbolických magických úkonů a pověr, které měly zajistit plodnost, blahobyt a ochránit usedlosti před zlými silami a nebezpečenstvími, která hospodáře během zimy sužovala. K oslavám patřil i průvod a tanec maškar, v jehož středu tančila hrůzostrašná maska kostlivce a řada dalších oživlých mrtvých, kterým byl svátek zasvěcen.

Rychle se otočil zpět k zrcadlu. Se zoufalostí vepsanou v očích pozoroval svou marnou snahu o vytvoření dokonalé maškary úmrlce. Povzdechl si. Nikdy to nebude dokonalé. Je nešika a kluci z okolí se mu budou zase posmívat stejně jako minulý rok. Dokonalá maškara by mu získala respekt. Aspoň jednu noc toužil být středem pozornosti…

Venku se zablesklo, zazněl hrom. Na okenní tabulku začaly bubnovat kápoty deště. Naštvaně zafuněl, vzal do ruky dřevěnou misku, do které si odsypal trochu vápna, a začal si ho nanášet na své rozcuchané, polodlouhé vlasy, do nichž si předem neuspořádaně vpletl několik stébel slámy, aby vzbudil dojem rozcuchané mrtvolnosti.

Vypadám spíš jak prošedivělý stařík, než jako oživlá mrtvola, sklesla mu v odraze zrcadla ramena a mísu odhodil bezradně do kouta. Od návsi se ozýval tlumený hlas místního rychtáře. "Noc, kdy předěl mezi světem živých a královstvím mrtvých je nejmenší… nejmagičtější noc v roce…" Konec věty dozněl v ráně hromu, která otřásla celým domem. Zničeně klesl na trojnožku před zrcadlem.

Nejmagičtější noc v roce, přehrával si v mysli slova, která právě slyšel. Proč ani o magické noci nemůže být šťastný? Proč se mu ani dnes nemůže splnit přání? Kašle na sladkosti a ovoce, které by mohl získat u dveří sousedů, kašle na tu zábavu, co ho měla čekat… Chce dokonalou masku! Chce vidět závistivé pohledy ostatních dětí, spadlé brady místních kluků a úžas ve velkých, čarovných očích své vyvolené! Chce slyšet pochvalné poznámky, koupat se ve vlnách nadšeného potlesku!

Hořečnatě sebral ze stolku další dřevěnou misku, do které vymetl saze z pece. Nabarvil si celé pravé horní víčko a znalecky se zhlédl v zrcadle.

Chce to víc černé! Víc černé! Urputně kroužil prsty ušpiněnými od popela kolem pravého oka. Ani si nevšiml, že si pod ním rozedřel jemnou kůži. V záplavě černé barvy se objevila červená, mokrá skvrnka. Zastavil se, protože ho zranění začalo pálit. Zamyšleně naklonil hlavu na stranu. Bolelo to, ale přesto to bylo přesně to, čeho se snažil dosáhnout. Jako jediné zranění na jeho tváři to vypadalo přesvědčivě, protože ono jediné bylo skutečně opravdové, ne namalované namíchanými barvami.

Vzal do ruky zaostřený hrot ohořelého špalíčku, kterým si chtěl pomalovat svou starou otrhanou halenu, teď ho ale napadlo nakreslit si opáleným černým hrotem na tvář pořádnou, táhlou jizvu. Cítil v krvi příval adrenalinu, když mu hlavou bleskla představa, jak si hrotem dřeva skutečně ničí tvář. Žádné malování a maskování, pravá tvorba! Krátce hodnotil své dílo, pak začal kroužit ohořelým hrotem znovu kolem očí. Chtělo to víc černé! Maloval hluboké, černé kruhy, ani nevnímal, jak ho kůže pálí. Tlačil tak usilovně, že se mu ruka smekla. Ostrý dřevěný hrot sjel až těsně k bělmu prorostlému červenými nitkami.

Zarazil se.

Málem si vypíchl oko!

Možná by to bylo lepší, pomyslel si zoufale. Konečně by vypadal jako skutečný mrtvý, který povstal z hrobu. Pak ale odložil dřívko na stůl. Už z toho začínal šílet. Zatřásl hlavou, aby odehnal chmurné myšlenky, a po pečlivém zhodnocení svého odrazu v zrcadle opět sáhl po vápně. Patlal si na tvář vrstvu za vrstvou, až mu jeho pokožka připomínala listové těsto. Jedna tenká vrstva vápna překrývala druhou, kůže pod ním mu sesychala a bolestně se napínala.

Venku už slyšel povyk pobíhajících masek. Do skleněných tabulek okna bil déšť, dětem z okolí to ale evidentně nevadilo. Na chvíli ustal ve svém snažení a zamyšleně se opřel lokty o zaprášený parapet. V domech podél ulice se svítilo, dýně a tuříny na schodech vedoucích ke vstupním dveřím zlověstně pableskovaly a cenily zuby.

Do domu zvenku proudila dunivá hudba spolu s hlubokým hlasem místního vyvolávače. "Vstávejte, mrtví, ze hrobů! Vraťte se mezi živé na jednu noc! Vraťte se mezi nás, však démony s sebou netahejte!"

Zakřenil se. Umělá jizva nikdy nebude jako ta pravá! Barva nebude nikdy vypadat jako skutečná krev!

"Dnes se plní přání, však pozor, co si přeješ! Pozor, co si přeješ o svátku mrtvých!" ječela maškara čarodějnice poskakující rozverně po návsi. A pak ji spatřil - smutnou mrtvou princeznu. Stála pod rozložitým kaštanem u kovárny a v ruce držela louči vydávající naoranžovělé světlo, ve kterém byly pichlavé kapky deště jasně patrné. Rudé vlasy měla uvázané v mocném neupraveném drdolu ozdobeném roztrhaným šátkem, na obličeji se jí rozpíjelo mrtvolné líčení. Pak si všiml i jeho. Vysoký kluk s bílým obličejem, vlasy natupírovanými do vrabčího hnízda a hlavou omotanou špinavým obinadlem potřísněným snad slepičí krví kráčel samolibě ulicí přímo směrem k ní. Černá roztrhaná halena překrytá vypelichaným kožichem na jeho vyhublé postavě elegantně visela a propůjčovala mu vzhled mrtvého, ale za živa úspěšného hospodáře.

"Kruci," zaklel. Překotně odskočil od okna, jako by se sklo, na které měl přitisknutý obličej, náhle rozpálilo. Tak jo, řekl si, chce to víc jizev. Podíval se na své nehty - krátké a okousané, pak jen pokrčil rameny. Zaryl si prsty do vrstev vápna na tváři, aby ho seškrábl a vytvořil dojem oloupané suché kůže kolem staré jizvy.

Hlouběji! křičel hlas v jeho hlavě. Ze čtyř šrámů po jeho nehtech začala vytékat krev.

Hlouběji!

Pozor, co si přeješ o svátku mrtvých!

V horečnatém šílenství vzal do ruky otcovu břitvu a začal si ořezávat své neposlušné vlasy, protože, jak byl přesvědčen, slámou a tupírováním je do požadované podoby nikdy nevytvaruje. Vlasy kolem něj létaly, některé s jeho přirozenou světle hnědou barvou, jiné bílé od vápna, až si na pravém spánku vytvořil lysinu.

Víc! Víc!

Chtěl vypadat jako opravdová oživlá mrtvola! Víc! švihl břitvou po jednom z pramenů.

Vykřikl bolestí. Břitva se mu smekla a on se řízl do kůže na čele. Jak se mu tohle povedlo? A není to jedno? Tohle je přece to, co chce!

Víc! Víc!

Pozor, co si přeješ o svátku mrtvých!

Zuřivě kolem sebe smýkal rozevřenou břitvou a křenil se u toho s pusou dokořán. Jediným plynulým, táhlým pohybem chtěl uříznout poslední pramen ofiny, který se mu táhl ke rtům, a ukončit tak své holičské běsnění, omylem se však břitvou řízl do koutku úst.

Zařval bolestí. Ústní dutina se mu plnila krví.

Rozřízl si tvář! Co to udělal?!

Hledal gázu nebo kapesník, cokoliv, co by si mohl přitisknout na krvácející koutek úst, zatímco se mu žaludek obracel železitou pachutí krve. Cítil, jak se mu krev valí do pusy, při pokusu ji vyplivnout, mu však bolestí vyhrkly slzy. Z truhlice pod oknem vytáhl pruh starého plátna. Rána byla rozšklebená a prudce krvácela. Třesoucími se prsty zvedl kus látky k obličeji, aby si ho na ránu přitiskl, místo toho ho však začal obtáčet zuřivě kolem hlavy, div se neuškrtil.

Co to dělá? přinutil se obvaz přetrhnout a odhodit ho do kouta k míse s vápnem. Podíval se do zrcadla. Tvář, která se na něj šklebila, nemohla být jeho. Ano, obličej, rysy i to nezdařilé líčení patřily jemu, ale ten výraz - křenící se škodolibý obličej s nepatřičným úsměvem rozšířeným rozstřihnutou tváří byl dozajista nějaké zrůdy ze záhrobí.

Jeho druhému já v zrcadle se zlověstně blýsklo v očích a něco v jeho vzezření způsobilo, že se mu stáhl žaludek strachem. Odraz v zrcadle na něj zlomyslně mrkl. Se zděšením si uvědomil, že opět bere do ruky břitvu.

"Pozor, co si přeješ o svátku mrtvých," pronesla tvář v zrcadle, která opravdu nemohla být jeho, protože vůbec nevypadala tak vyděšeně, jak se on cítil, když čepel břitvy vklouzla do jeho pusy. Pomalým, líným pohybem, jako když se řeže tlustá, vydělaná kůže, si začal rozřezávat i druhou tvář.

Široký úsměv naláká každou ženu!

Bolestivě řval. V koutkách úst mu škubalo, srdce vynechalo jeden tep. Pak si zakrvácenou břitvu opět přiložil k obličeji, a aniž by věděl, co dělá, několikrát si s ní zamáchal před očima. Kůže ho pálila, jako by ji položil mezi žhnoucí uhlíky. Toporně pohlédl do zrcadla.

Něco hluboko uvnitř něj se stáhlo jako vyděšené kotě. Cítil, jak mu teplé mokro prosakuje kalhotami. Obličej měl sešlehaný červenými linkami, které se před jeho očima pomalu rozevíraly jako ženské rty chystající se k polibku, z rozšklebených ran vytékala krev a vpíjela se do zbytků bílého vápna.

Kolena se mu nekontrolovaně třásla, mokrá skvrna vsáknutá do jeho kalhot už nehřála, ale studila jako led. Bezradně sledoval, jak jeho ruka pokládá břitvu na stolek a jak z její čepele odkapává na dřevěnou, paličkovanou dečkou zdobenou desku stolu jeho krev.

Víc!

Cítil, jak se mu kůže na mnoha místech stále rozevírá, a z očí mu vytékaly slzy barvené krví z jeho tváře do ruda.

Pozor, co si přeješ o svátku mrtvých!

Ani nevěděl, proč se náhle podíval na dřevěnou lžičku zapíchnutou do mísy ovesné kaše, která stála na stole mezi ostatními mísami plnými jeho barvících pomůcek od doby, kdy se rozhodl před akcí trochu posilnit. Nevěděl, proč po té lžičce sahá a proč se s natěšením, které dozajista nebylo jeho, otáčí zpátky k zrcadlu. Jen nasucho polkl, když se lžička v jeho ruce začala přibližovat k jeho levému oku.

Ne, vydechl neslyšně. To ne!

Stiskl by víčka, nepřemožitelná, neúprosná síla snad nějakého zatoulaného démona, který do něj vstoupil, ho však nutila poulet zrak na hrůzyplný výjev v zrcadle. Hrozilo, že mu pukne lebka tlakem a bolestí, když si zaryl tupou lžičku pod oční bulvu. Znovu ucítil teplo v kalhotách. Tiché PUK,se kterýmvyloupl oko z oční jamky, zaniklo v jeho bolestném řevu. Snažil se odvrátit, přesto nemohl spustit zrak z bílé bulvy, která visela na tenké šňůrce očního nervu jako poskakující jojo.

Zařval beznadějí, bolestí a hrůzou. Místo útroby stahujícího křiku však zaslechl svůj hlas vřísknout jediné slovo: "Dokonalé!"

Upustil zkrvavenou lžičku a vyběhl ven.

Křičel, řval o pomoc a bědoval zoufalstvím. Vyřezané dýně se mu smály, poulily na něj plamenné oči, chřestily oranžovými zuby. Maškary v ulicích se zastavovaly, otáčely se jeho směrem a s úžasem mlčky hleděly na jeho dokonalý převlek. V dešti se černé malování kolem jejich očí rozpíjelo do smutných, tmavých slz, jeho masku ale déšť k zaujetí všech smýt nedokázal.

On to však nevnímal. Nevnímal to nadšení v jejich tvářích, ani úžas v obrovských, čarovných očích mrtvé princezny. Divoce pobíhal mezi údivem zkamenělými maskami, zatímco svým křikem přivolával další a další účastníky svátečního šílenství. Lidé se kolem něj srocovali, uznale pokyvovali hlavami.

Křičel bolestí a zoufalstvím.

A oni mu tleskali.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 T. T. | 28. dubna 2017 v 19:42 | Reagovat

Něco na tobě je ;) :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama