I kletba sbližuje - 23. kapitola

24. prosince 2016 v 20:38 |  I kletba sbližuje

Fénixův řád se chystá na bitvu, která možná rozhodne o mnohém... Balení dárků odfláknuté, zdobení stromku taktéž, ale hlavně že další kapitolka je na světě:) Snad si ji užijete. Veselé Vánoce! :)


Bylo 31. prosince. Společnost, která se na ústředí Fénixova řádu sešla, ale nehýřila bujarým veselím typickým pro konec roku. Ačkoliv se zde stejně jako předchozí léta setkala většina členů Řádu, nikdo si nepovídal, nepopíjel máslový ležák, ani nevypouštěl z hůlky barevné jiskry. Všichni tiše seděli a upírali oči na Brumbála, který uprostřed tísnivé atmosféry, jež v místnosti panovala, nevypadal ani trochu napjatě. Tvář měl klidnou a odhodlanou a Hermiona si opět připomněla, jak je ráda, že čarodějné společenství vede někdo, jako je on. Ředitel Bradavic měl sice v nadcházejícím boji jasnou výhodu danou skutečností, že byl tisíckrát lepší kouzelník než kdokoliv z nich snad s výjimkou Snapea, zároveň však tuhle výhodu částečně přenášel i na ostatní, protože stál na jejich straně. Hermioně vědomí toho, že s nimi bude v sídle Malfoyů během boje on i Snape dodávalo zvláštní jistotu, která zaháněla její strach stejně, jako plamen svíce zahání temnotu.


"Plán znáte," pronesl Brumbál. "Cílem je zabít nebo zajmout co nejvíce Smrtijedů, pamatujte ale, že lektvar vás před vším neochrání. A i kdybychom dnes zvítězili, neznamená to konec války. Voldemort bude žít dál. Vím, že tato část roku má být spojena s oslavami, zároveň se s ní pojí očekávání nových, lepších zítřků. Ty však nepřijdou samy, musí se na nich pracovat. A my dnes jdeme bojovat za naši budoucnost."

"A co Snape?" Moody pohledem vyhledal mistra lektvarů. "Máme od něj také očekávat kletbu do zad?"

Snape vystoupil dopředu, aby na bystrozorův dotaz reagoval. Jeho výraz naznačoval, že má na jazyku hodně peprnou odpověď, Brumbál ho ale předběhl. "Bylo by divné, kdyby se Severus oslavy zrovna dnes neúčastnil. V bitvě samozřejmě musí stát na straně Smrtijedů. Očekávám, že špeha budeme i nadále potřebovat, proto musíme udržet jeho krytí."

"Co to znamená?"

"To znamená," chopil se slova konečně Snape, "že na vás budu útočit, ale výhradně smrtící kletbou, která vás nijak neohrozí. Nebude to podezřelé, Smrtijedi ji používají nejčastěji. Vy, na druhou stranu, se mě pokuste nezabít. Lektvar si vezmu pro jistotu samozřejmě také, kdybych ale zásah kletbou přežil jako vy, a někdo si toho všiml, byl bych prozrazen. Stejně tak se mě pokuste nezranit úplně vážně, rád bych po tomto večeru stál alespoň v rámci možností na nohou."

Hermiona si všimla, že mu z kapsy kabátu vyčuhuje smrtijedská maska. Vypadal, jako by šel na obyčejný maškarní večírek, napadlo ji. Teprve pak jí došel význam jeho slov. "Nezranit úplně vážně? To znamená…"

"Ano, správně, slečno Grangerová," stočil k ní Snape zrak. "Kdybych vyvázl bez zranění, zatímco ostatní Smrtijedi budou mrtví nebo v mdlobách, neudělalo by to na Pána zla dobrý dojem. Nějaký ten škrábanec bych si měl z bitvy odnést." Jeho obličej byl nečitelný, zatímco v tom jejím se zračila obava tak patrná, až Snapeovi blesklo hlavou, že jí na něm přece musí záležet. V ten okamžik ho pohltily dokonale rozporuplné pocity. Na jednu stranu si poprvé po dlouhé době připadal jako zcela normální člověk - stejný jako kdokoliv jiný v této místnosti, stejně hodný toho, aby se o něj někdo strachoval. Zároveň si pod jejím pohledem nikdy nepřipadal výjimečnější. Nikdo se o něj nikdy nebál, když vyrážel na smrtijedská setkání, nikdo na něj nečekal, nikdo ho po návratu nevítal s úlevou, že je v pořádku. Ano, Brumbál netrpělivě přešlapoval pracovnou, dokud nezaklepal na jeho dveře, víc než na něj ale čekal na informace, které přinášel. Bylo by příjemné vědět, že se o něj někdo skutečně bojí. To by totiž znamenalo, že ho někdo miluje…

"Severus nesmí před Voldemortem vypadat jako zrádce, na kterého jsme neútočili, ani jako zbabělec, který utekl hned, jak bitva začala. Je potřeba jednat obezřetně," dodal Brumbál.

"Já to udělám," prohlásil Moody. "Pošlu na tebe nějakou pěknou kletbu, Snapee, která tě nezabije, jen ti poupraví zevnějšek. "

"Věděl jsem, že se na tebe můžu spolehnout, Moody. Ty vždycky nabídneš v nouzi pomocnou ruku," ušklíbl se Snape ironicky.

"Vždy k službám, Snapee."

"Jak se dostaneme dovnitř? ozval se náhle Bill Weasley, který vešel do dveří s Fleur zavěšenou za jeho paži. Paní Weasleyová okamžitě vstala a šla ho přivítat. "Malfoyovo sídlo bude zabezpečeno, při této příležitosti obzvlášť."

"Řeknu to tak, že nám Severus nechá otevřené dveře," usmál se i přes stísněnost atmosféry Brumbál. "Teď, když jsme všichni, je načase ještě jednou si krok po kroku projít náš plán."

Snape se však k jejich hlavám skloněným nad nákresem sídla rodu Malfoyů nepřipojil. Zůstal stát stranou a po několika minutách si získal jejich pozornost tím, že z hábitu vytáhl kapesní hodinky. Chvilku si je přidržel před očima, než pokynul Brumbálovi. Nastal čas jeho odchodu. Brumbál si s ním vyměnil několik šeptem pronesených slov. Snape přikývl. Pak se zadíval Hermioniným směrem a věnoval jí dlouhý pohled, než se zavlátím pláště zmizel na chodbě. Hermiona měla chuť vyskočit na nohy a běžet za ním. Popřát mu štěstí, povzbudit ho tím, že mu dá najevo, že jí na něm záleží. Než se ale stihla rozhodnout, jestli už spolkla svou zraněnou pýchu, zaslechla, jak se za ním zabouchly venkovní dveře.


Na konci ulice stálo sídlo rodu Malfoyů, zářící do noci jako diamant i přesto, že ho částečně zakrýval živý plot. Tři pravidelné řady vysokých dvoukřídlých oken se hranatě zubily na širokou přístupovou cestu vysypanou štěrkem, která se vinula mezi keři zastřihnutými do tvarů připomínajících postavy lidí zkamenělých v podivných, nepřirozených pozicích.

Tam za těmi okny byl Snape, říkala si Hermiona, zatímco je Brumbál pod kouzlem neviditelnosti vedl směrem k domu odbočkou z hlavní ulice. Jak dnešní večer dopadne? Bude mít ještě příležitost promluvit si s ním, aniž by nad nimi visela hrozba smrti? Naposled spolu takhle uvolněně mluvili na vánočním plese, moc dobře si ale pamatovala, jak to dopadlo. Zároveň ale nikdy neviděla Snapea tak otevřeného, aby byl ochotný přiznat, že po ní touží. Dnešek rozhodne o mnohém, jak řekl Brumbál, když plánovali tento útok, rozhodne i o jeho a její budoucnosti? Náhle zalitovala toho, že lépe nevyužila čas, který jí byl dán, když ji Snape vyléčil z účinků smrtelné kletby. Opět nastala situace, kdy přemýšlela o tom, že už pravděpodobně nebude mít příležitost říct mu skutečnou pravdu. Říct mu, že ho miluje…

Moody přešlápl z nohy na nohu. Čarodějné oko upíral k sídlu, jehož venkovní prostranství vypovídalo nejen o bohatství zdejší rodiny, ale i o aroganci a pýše. Dnešní oslava nebyla utajovanou záležitostí. Každý kolemjdoucí si mohl všimnout, že se tu dnes koná velký večírek. "Stejně si myslím, že to Snapea prozradí. Voldemort bude chtít vědět, jak jsme se dostali dovnitř, a začne po tom pátrat."

"Oči ti možná slouží, Moody," zasmál se Fred, "ale s ušima to bude horší. Cožpak ty jsi neposlouchal?"

"Nebo to bude hlavou," dodal George. "Máme s sebou přece nejlepšího kouzelníka všech dob! Brumbála žádná Malfoyovic ochranná kouzla nezastaví, to musí dojít i tomu hadímu ksichtu."

"Voldemort není hlupák," odporoval bystrozor. "Pozná, že ta kouzla byla zrušena zevnitř."

"Mám v plánu zařídit to tak, že už se sem Voldemort nikdy nevrátí," vysvětlil bradavický ředitel.

"Doufám, že víte, co děláte, Brumbále," pronesla profesorka McGonagallová tónem, kterým běžně domlouvala svým studentům. Vlasy měla stažené do pevného drdolu a její tváři vévodil stejně stažený, přísný výraz.

"Nikdy jsem si nebyl jistější, Minervo. Dnešní den změní mnohé," otočil se k členům Fénixova řádu a pokynul jim, ať se připraví.

"Neměli bychom ještě chvíli počkat?" navrhl Pastorek. "Jak poznáme, že už byla zabezpečení zrušena?"

"Tak, že po nás nepůjdou hned u dveří." Arthur Weasley držel pevně za ruku svou ženu, pozornost ale plně věnoval Brumbálovi.

"Co když Snape ochranná kouzla ještě nestihl odčarovat?" Ron nervózně žmoulal hůlku mezi prsty.

"Nebo hůř," přidal se Harry. "Co když ho chytili při jejich odstraňování? Co když…"

"Co když je to léčka?" zeptal se Mundungus. "Možná už na nás čekají. Jak můžeme Snapeovi věřit? Nikdy jsem neměl s tímhle počinem souhlasit," povzdechl si bezradně.

Hermiona otáčela hlavou z jednoho na druhého. Srdce jí bilo tak hlasitě, až se obávala, že jeho tlukot musí každou chvíli prozradit její napětí způsobené skrytým citem k muži, který dnes riskoval ještě více než oni.

"Severusovi bych svěřil svůj život, po vás to ale chtít nemohu. Nežádám vás, abyste věřili jemu, věřte mně. Navíc, vy, Mundungusi máte za úkol pouze hlídat venku, kdyby se některý ze Smrtijedů pokoušel utéci pryč. Snad se alespoň v tomhle na vás můžu spolehnout?" Bez dalších okolků vytáhl lahvičku lektvaru a napil se. Ostatní udělali totéž. Hermiona si obezřetně lahvičku prohlédla, pak ji jedním douškem vyprázdnila. Nepochybovala, že bude lektvar fungovat. Byl to přece Snape, kdo ho uvařil, a jemu by svěřila svůj život stejně jako Brumbál. Zamlaskala a zašklebila se. Tu chuť si někde vzadu na patře pamatovala, tenkrát ji ale doprovázel sametový, konejšivý hlas, který opět zatoužila slyšet.

Pak se rozdělili do předem určených skupin. Hermiona popřála štěstí Harrymu a Ronovi a úkrokem do strany se připojila k Remusovi, Tonksové a Pastorkovi.

"Buď opatrná," zašeptal Harry, než se ztratil spolu s Ronem, Billem, Fleur a Moodym ve stínu. Jejich skupina šla zadním vchodem, zatímco ta její, vedená Remusem, přes sklepení. Skupina profesorky McGonagallové měla vyčkávat, dokud poslední útočná jednotka - Brumbál, nezahájí vstupem hlavními vchodovými dveřmi akci, a pak ho následovat.

"Hodně štěstí," popřáli si navzájem, než se rozešli každý svým směrem.



Remus vytáhl hůlku a nejistě se zadíval na Tonksovou. Když pronášel kouzlo, které mělo tyčky plotu roztáhnout do stran, aby tudy mohli projít, měl zavřené oči, jako by se modlil, ať se kouzla zabezpečující dům nespouštějí. Nic takového se ale nestalo, jen plot se rozestoupil akorát na šířku lidského těla. Remus se usmál a pokynul ostatním. Prolezli mezi keři a stanuli na zadní části rozlehlé zahrady.

"Jdeme," rozkázal Remus, když se ujistil, že v okolí nikdo není. Přešli přes zahradu a skryli se ve stínu podél západní zdi sídla. Přímo před nimi klesaly schody do sklepení, na jejichž konci byly dveře zpevněné kováním, přesně jak Snape popsal.

"Myslíš, že to bude fungovat?" zapochybovala Tonksová, když ke dveřím potichu sešli. Jejich průvod uzavíral Kingsley Pastorek, neustále se ostražitě ohlížející přes rameno. Hůlky se neodvážili rozsvítit, takže prostor schodiště osvětlovaly jen hvězdy vysoko na obloze.

"Uvidíme." Remus namířil hůlkou na kliku. "Alohomora," pronesl a dveře se s cvaknutím otevřely.

"Snape dodržel svou část plánu. Teď už to bude na nás," zašeptal Pastorek.

Hermiona nasucho polkla, pak proklouzla za Remusem a Tonksovou do sklepení.



Temnou uličku rámovaly stísněné cely vytesané do skály pod sídlem Malfoyů, v nichž tu a tam bylo možné mezi stíny rozeznat lidské tělo. Remus rozsvítil hůlku, protože tady dole pod zemí nebylo vidět ani na krok, a Hermioně se stáhly útroby, když v tlumeném světle spatřila zoufalé, polámané postavy Malfoyových vězňů. Zmučení lidé zvedali vyhaslé oči a s hrůzou je sledovali v domnění, že si pro ně jdou Smrtijedi, aby je odtáhli k dalšímu kolu nekonečného vyslýchání. Pach krve a hniloby byl téměř nesnesitelný. Hermiona věděla, že teď těm ubohým duším nemohou pomoci. Jejich osvobození by je mohlo prozradit, navíc by bezbranní vězni byli venku více v nebezpečí než tady dole, kde se jich bitva dotkne jen nepatrně. Pokud se jim podaří vyhrát, všechny osvobodí.

Náhle se zastavila. Za rukáv kabátu ji držela stará žena, ruku prostrčenou mezi mřížemi. V obličeji měla vepsanou beznaděj, jasně hovořící o krutosti zdejšího pána, a zapadlýma očima ji prosila o milost. "Vrátíme se pro vás, slibuju," zašeptala Hermiona. Stařena - pravděpodobně medlovského původu - nechala sklouznout svou ruku z jejího zimního kabátu, dál ji ale provázela ztrápeným pohledem až ke schodům vedoucím vzhůru do patra.

Remus se zastavil a zaposlouchal se do zvuků přicházejících shora. Jak jsou na tom Ron a Harry? napadlo Hermionu. Dostali se v pořádku dovnitř? Nezbylo jí než doufat, stejně jako doufala, že se jim podaří dnešek přežít bez úhony a ztrát na životech.

"Nemá cenu otálet." Remus s rozhodným výrazem pomalu odemknul poslední dveře, jež jim stály v cestě. Rozešli se úzkou chodbou a zastavili se až před hlavním sálem.

Pod okny zdobenými zelenou girlandou byl prostřený dlouhý stůl s černým ubrusem, na němž stály stříbrné tácy s pečeným masem a karafy s vínem. U stropu visel želený koš, ve kterém se kroutil špinavý, zjizvený muž v otrhaném oblečení. Z rány na ruce mu odkapávala krev usazující se ve spárách mezi mramorovými dlaždicemi podlahy.

"Nechápu, proč mezi naším jídlem musíme mít i tuhle havěť pro Naginiho. Kazí mi to chuť," stěžoval si zrovna Theodor Nott, zatímco si vybíral, co si naloží na talíř.

Muž v koši u stopu zaskuhral, náhlá kletba ho ale rychle umlčela. Ke stolu se blížil Lucius Malfoy ve slavnostním černém hábitu a do své hole ukrýval právě použitou hůlku. "Nagini má pro Pána zla větší cenu než ty, Notte," odpověděl mu. "Proto si zaslouží odměnu."

Hermiona stočila pohled doprostřed sálu. Postávaly tam a popíjely skupinky Smrtijedů. Masky měli odložené, ty se chystali použít až během druhé části oslavy, pokračující venku za těmito zdmi, jejich tváře však Hermioně samy o sobě připomínaly masky nějakých zlých klaunů, na které byla zvyklá z mudlovského světa. Zrakem přejížděla od jedné skupinky k druhé. Hledala Snapea. Spatřila ho stát s Narcisou a Bellatrix u širokého schodiště se sloupkovým zábradlím, dostatečně daleko od hlavních vchodových dveří. Nevypadal, že se baví, na druhé straně na něm nebylo znát žádné napětí. Byl ledově klidný, jako by ho čekala jen další nudná hodina lektvarů, jako by místo na setkání Smrtijedů dorazil na obyčejnou schůzi profesorského sboru. Na rozdíl od ostatních ale ze sklenky, kterou držel v ruce, ani jednou neupil. Voldemorta nikde neviděla, za to si všimla, že se za rohem na opačném konci sálu objevila Moodyho hlava.

Čekali jen několik vteřin. Pak se křišťálový lustr u stopu roztřásl stejně, jako se vedle v železném koši třásl zmučený ubožák. Smrtijedi se po sobě překvapeně podívali, Narcisa vyhledala pohledem svého manžela, v očích němou otázku.

Co se to děje? neslo se místností.

Vstupní dveře se náhle rozlétly do vzduchu. Třísky ostré jako nože srazily k zemi nejblíže stojící Smrtijedy, zatímco tlaková vlna převrátila stůl obložený tácy a mísami a vyrazila všechna okna. Lustr se zřítil mezi hosty a s ohlušující ranou se roztříštil o podlahu.

Na prahu sálu stál Brumbál, na pozadí temné noci osvětlený jen září venkovní lucerny visící nad dírou, jež zbyla po dveřích. Ruku, v níž držel hůlku, spouštěl pomalu k boku a očima za půlměsícovými brýlemi se rozhlížel okolo sebe. Udělal několik kroků a ledabylým mávnutím srazil prvního Smrtijeda, který se vzpamatoval natolik, aby se postavil na nohy a pokusil se vytáhnout vlastní hůlku. Za jeho zády se objevila profesorka McGonagallová, následovaná Weasleyovými.

Hermiona se zhluboka nadechla. Teď nebo nikdy.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Keli30 Keli30 | 24. prosince 2016 v 21:42 | Reagovat

Ahoj, kapitola je skvělá :-) jsem napnutá, jak to dopadne a kdy ti dva se dají dohromady. Veselé Vánoce i tobě :-)

2 martik martik | 26. prosince 2016 v 12:30 | Reagovat

Trošku jsem se bála, aby na kapitole nebylo poznat, že jsme na tebe spěchali s jejím napsáním, ale moje obavy byly naprosto zbytečné. Kapitola je skvělá a totálně zbožňuju okamžiky, kdy se Severus zmítá vesvých přáních, touhách a pocitech. Děkuji

3 ozvenypriboje ozvenypriboje | E-mail | Web | 26. prosince 2016 v 12:53 | Reagovat

[1]:Díky, už dopisuju poslední kapitolku, takže s koncem roku skončí i povídka:)

[2]:Díky:) Musím přiznat, že jsem ji psala v dost velkém časovém presu mezi balením dárků a zdobením stromku, protože jsem ji chtěla zveřejnit na Štědrý den, ale jsem ráda, že i tak se líbí:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama