I kletba sbližuje - 25. kapitola

28. prosince 2016 v 15:29 |  I kletba sbližuje
Je tu konec povídky I kletba sbližuje, mé úplně první fanfiction, ale doufám, že rozhodně ne poslední. Už teď mám v hlavě několik nápadů, samozřejmě opět s párem HG/SS, který mám nejraději.


Děkuju všem čtenářům za přízeň a komentáře. Snad si přečtete i další moje díla! A teď vzhůru do toho, na poslední scénu Hermiony a Snapea v této povídceUsmívající se.



Snape seděl za svým psacím stolem a přemýšlel. Všechno teď bylo jinak. Z ošetřovny už ho sice madam Pomfreyová pustila, on se ale cítil, jako by stále silně krvácel. Byl slabý, chuť do života ho opustila. Co bude dělat? Jako špeh nadále Fénixově řádu sloužit nemohl. Smrtijedi byli rozprášeni a před Voldemortem se prozradil. Nyní tak bylo především na Potterovi, aby s využitím svého spojení s Pánem zla našel viteály a s pomocí Řádu je zničil. Voldemort přitom možná nabíral nové stoupence, snoval další vražedné plány proti mudlům i kouzelníkům, to už ale Snape nezjistí…

Než opustil ošetřovnu, přeptal se na stav ostatních raněných. Boule i škrábance na tváři Grangerové sice rychle zmizely, ošetřovatelka ji však udržovala ve spánku, dokud jí nenapraví kosti přelámané padajícími troskami a cihlami. Moody se na něj s hlavou omotanou obvazy křenil jako na vraha, zatímco Remus mu jeho malou pomstu rychle odpustil. Bill Weasley na tom byl nejhůře, ale i o něm madam Pomfreyová tvrdila, že se brzo postaví na nohy. O zdraví ostatních se však Snape zajímal jen proto, aby nebylo podezřelé, že se vyptává na Grangerovou, ačkoliv všem už muselo být jasné, že k ní něco cítí. Tohle jeho hloupé prozrazení bylo pro něj ještě nepříjemnější než odhalení jeho pozice špeha. Dva v jednom, skvělé Snapee!

Všichni se teď na něj budou dívat jako na naivního, nepotřebného ubožáka, jakým skutečně byl. Jen s Grangerovou by mohl najít novou chuť do života, věděl ale, že to se nestane. Teď byl zbytečný a ona nikdy neplýtvala silami a emocemi na něco, co bylo zbytečné. Vždy se s rozumem věnovala jen tomu, co mělo nějaký smysl - pokud tedy odhlédl od toho marného pokusu s domácími skřítky. Mohl i on být takovým domácím skřítkem, kterého by se Grangerové zželelo? Zakroutil hlavou. On přece nechtěl budovat vztah na lítosti, ani na vděčnosti za zachráněný život. Že by po něm ale prahla jen kvůli němu samému, to nebylo možné.

Jeho myšlenky přerušilo nesmělé zaklepání. "Jděte pryč, Grangerová," zašeptal, když spatřil její kučeravou hlavu v otevíraných dveřích. "Nemám náladu."

Skutečně se s ní teď nechtěl bavit. Hrudník ho tíživě bolel, měl ale dojem, že ta bolest souvisí více s jeho srdcem než s jizvou po Moodyho kletbě. Kvůli této ženě odhalil své krytí, kvůli ní přišel o všechno. O svou práci, svou důležitost, své poslání a hlavně - o klid v duši.

"Přišla jsem vám poděkovat. Zase jste mi zachránil život."

Věděl, proč přišla, po díkách ale netoužil. Ano, její záchrana ho stála hodně, musel si ale přiznat, že ačkoliv přímo jemu osobně ten čin nic nepřinášel, udělal by to znovu, i kdyby to mělo znamenat pouze to, že ho bude dál trápit svou nedostupností. Naprosto nesobecky si přál, aby žila dlouhý, spokojený život.

"Nic mi nedlužíte," odbyl ji.

"Je mi jasné, jak se teď cítíte," přešla až k jeho stolu. Na čele jí ustupovala modřina a pořád byla bledá jako smrt, přesto to byla nejkrásnější žena, jakou si Snape uměl představit. Bojoval s touhou odhrnout jí pramen vlasů za uši a přejet jí bříšky prstů po tváři.

"Ano?" zeptal se místo toho hořce. "Jak vy můžete vědět, jak se cítím?" Ach, Merline! Kdyby jen tušila, jak mu skutečně je! Že si připadá, jako by přišel o všechno a zároveň jako by vše, po čem kdy toužil, stálo jen krok od něj. Své ztracené postavení však už nikdy zpět nezíská a ji neměl šanci získat už od začátku.

"Smysl života jste vkládat do toho, že jste byl užitečný pro Řád. Teď se bojíte, že jste k ničemu."

Snape se naklonil dopředu. "Do toho vám nic není. Neprosím se o analýzu mých citů. Podle vás stejně žádné nemám."

"Mýlíte se. Harry bude potřebovat veškerou dostupnou pomoc, aby zničil viteály. Čaroděj se schopnostmi, jako máte vy, se mu bude hodit. A mýlíte se i v tom, že podle mě nejste schopen citů."

"Být Potterův poskok?" zavrčel. "To radši vypiju jeden z jedů, co mám ve skladu."

Hermiona si povzdechla. "Měl byste se radovat, profesore. Skončilo nejnebezpečnější období vašeho života. Doba, kdy jste si musel dávat pozor na každé své slovo a neustále se ohlížet přes rameno. Kdy jste musel čekat, až si vás Voldemort zavolá, a doufat, že vyváznete jen s pár modřinami. S rozpuštěním Smrtijedů váš život přece neskončil. Váš život naopak právě začíná."

Snape seděl a bedlivě poslouchal. Věděl, o co se snažila, to se jí ale nepodaří. Ano, Grangerová měla moc vytáhnout ho z jeho beznaděje, to by mu ale musela nabídnout něco jiného než vidinu života bez smrtijedských povinností. Ano, něco docela jiného…

"Problém je, Grangerová, že já už neumím normálně žít. Možnost smrti, která nade mnou tak dlouho visela, způsobila, že už nedokážu žít bez té představy, že můžu každou chvíli zemřít."

"Tak potřebujete jinou představu."

"Žádná není," oznámil jí Snape sklesle. Rázem si skutečně připadal jako domácí skřítek, kterého se Grangerová rozhodla zachránit před trpkostí jeho osudu, který ale o žádnou záchranu ve skutečnosti nestojí.

"A co vědomí toho, že pro někoho moc znamenáte? Že se někdo těší, až vás znovu uvidí nebo doufá, že vás potká za rohem chodby?"

Snape k ní nezvedl zrak, takže nespatřil, že zrudla až ke kořínkům vlasů, a nezaznamenal ani výzvu v jejím pohledu. "Tahle představa je pro mě tak cizí a nereálná, že jí těžko můžu zasvětit svou chuť k životu."

Hermiona si povzdechla. "Brumbál vás potřebuje. Harry vás potřebuje a… já vás potřebuju."

Snape konečně zvedl oči od stolu. "Vy? K čemu by inteligentní čarodějka vašeho formátu mohla potřebovat takového starého morouse, který ji celý život jen uráží?"

Jeho otázka visela ve vzduchu a Hermiona se obrnila před svou odpovědí. Až pronese tohle přiznání, pravděpodobně bude muset z Bradavic odejít. Snape si ji bude dobírat a ona s ním nevydrží žít v jednom, i když velkém hradě.

"Já…" No tak! Jsi přece Nebelvír! "Všechno, co jsem vám napsala v tom dopise, když jsem myslela, že už se neuvidíme, byla pravda - bez ohledu na to, co jsem tvrdila po vánočním plese. Vážím si vás a myslím, že jste jeden z největších kouzelníků naší doby. Ale nebyla jsem v tom dopise úplně upřímná."

Jistě, umírala, připomněl si Snape. Plánovala odejít ze světa se vší slušností, tak mu nalhala sladká slova a zveličila své prohlášení. Ale co, mávl nad tím v duchu rukou. Co na tom, že už skoro uvěřil, že si ho někdo váží pro něj samého. Bylo to naivní přání. Nakonec mu tak opět zbyde jen zklamání. Moc dobře ale přece věděl, jak to dopadne. Muže, jako je on, nečekají šťastné konce.

Její další slova ho však úplně šokovala.

"Zatajila jsem vám, že si rovněž myslím, že jste ten nejúžasnější muž, jakého jsem kdy potkala. Jistě, jste zahořklý, sarkastický a nepříjemný. Mně to ale nevadí. Ať se to může zdát hloupé a dětinské - mám vás ráda." Miluju vás, dořekla pro sebe.

Snape se zatvářil pochybovačně, pak vyřkl jediný možný důvod, který ho pro její slova napadl. "Madam Pomfreyová asi něco zanedbala. Ta rána do hlavy musela být větší, než si myslela."

Hermiona se upřímně zasmála. "Netvrdím to kvůli tomu, že by mi otekl mozek, profesore, nebo protože jste mi už dvakrát zachránil život. Mé srdce to tak cítí."

Snape se na ni díval jako na hodně zajímavou přísadu do lektvarů. Pak pomalu vstal, přešel kolem stolu a opřel se o něj s rukama založenýma na hrudi. Mezi nimi bylo jen několik centimetrů, Hermiona se ale zařekla, že neustoupí. "A vy myslíte, že tohle vaše prohlášení něco změní? Že to změní mě?"

Pokrčila rameny. "Mě už to změnilo. Nikdy jsem si nemyslela…"

"… že byste mohla mít ráda netopýra ze sklepení?"

"Že bych se kdy mohla cítit tak šťastná a zároveň mít takový strach."

"Strach z čeho?" zeptal se Snape. Tento rozhovor byl nakonec zajímavější, než čekal. Zblízka si ji prohlížel, nasával vůni máty a plně vnímal její nervozitu, díky které vypadala navenek ještě o několik let mladší.

"Z odmítnutí. Ze zklamání. Navíc, já na vás přece nechci nic měnit. Mám vás ráda přesně takového, jaký jste. Vy, profesore, jste totiž unikát. Něco na vás měnit by bylo jako kazit mistrovské dílo," usmála se poťouchle. V jejích očích tančily jiskřičky a Snape za jejich blyštivostí spatřil něco víc než obyčejné pobavení. Uvnitř jeho hrudi se rozdmýchával plamen, jako by naráz vypil láhev Ohnivé whisky. Celé tělo mu hořelo nedočkavostí, předtuchou přicházející slasti slibovanou jejím vřelým pohledem.

"Vím přesně, jak se cítíte. Já jsem také nikdy neměl takový strach. Ani když jsem stál proti Voldemortovi. Strach z toho, že nezískám, po čem toužím."

Zrudla, skousla si spodní ret a pohled stočila na podlahu. "A po čem toužíte?"

"To víte, Hermiono Už od toho plesu…"

"To mi nepřipomínejte," zvedla opět zrak.

"Byl jsem hlupák. Myslel jsem, že chci především ukojit vlastní touhu. To ale není pravda."

"Co teda chcete?" Všimla si, jak nasál vzduch a chvíli ho zadržoval v plicích. Jeho hrudník se několik okamžiků vůbec nehýbal. Pak najednou vydechl, jako by prolomil nějakou hráz, která léta zadržovala jeho duši za vysokou, tlustou zdí.V jeho výdechu zazněla jedna prostá věta.

"Chci, abyste byla šťastná."

Hermioně se rozzářily oči, ani si neuvědomila, že zvedla ruku a položila mu ji na jeho vlastní zaťatou dlaň. Snape nejdříve ucukl, jako by se bál, že se o něj popálí, pak se ale jeho napětí uvolnilo.

"Já můžu být šťastná jenom s vámi."

Snape vnímal, jak mu divoce buší srdce, jako by si poprvé za celý život uvědomil, že ho také má. To bušení kolidovalo s jeho dechem a způsobovalo, že se cítil jako student u první zkoušky. Někde vzadu v hlavě mu vytanula myšlenka, že si celý život pečlivě udržoval svou masku bezcitného mizery a teď stačila jedna věta, aby svou kontrolu ztratil. "Tak to má tahle situace pouze jediné řešení," pronesl sametově a s drobným zaváháním se k ní sklonil. Jejich polibek byl ze začátku nejistý, postupně ale přešel v divoké, vzrušující líbání. Hermiona mu zajela prsty do vlasů a přitáhla si ho ještě víc k sobě, Snape zatím klouzal svou rukou po jejích zádech níž a níž.

Cítil mátu a zbytky povzbuzujícího lektvaru. Nikdy netušil, že jeho směsi můžou chutnat tak úžasně. V jeho nenasytnosti po jejích rtech a jejích dotecích se odrazila všechna ta měsíce skrývaná touha a roky odpírání si jakéhokoliv štěstí. Přál si, aby tento okamžik nikdy neskončil, zároveň ale věděl, že i když tato krátká chvilka absolutního štěstí pomine, vystřídá ji jiná a pak další a další. Čekala ho totiž celá budoucnost složená z podobných okamžiků a tohle pomyšlení znásobovalo jeho nadšení, které se vtiskávalo do vášnivosti jeho polibků a činilo z něj dokonalého svůdníka.

Když se od sebe odtáhli, oba měli oči zamlžené touhou.

"Nikdy jsem takhle nikoho nelíbala," pronesla Hermiona ochraptěle.

Snape se hrdě usmál. "To tebe ještě žádný muž takhle nelíbal."

"To ne," připustila. "Musela jsem si počkat hodně dlouho. Ale stálo to za to."

"Ani nevíš, jak dlouho jsem na tohle čekal já," pevně ji sevřel v objetí. Věděl, že udělá cokoliv, aby s ním vydržela, a nikdy si nebude vyčítat svou slabost danou závislostí na někom druhém, které se skoro celý život snažil vyvarovat. Vždyť k čemu je nezávislost, když nepřináší štěstí?

"Co bude teď?" zeptala se Hermiona s hlavou opřenou o jeho hruď. Cítila vůni bylinek a vnímala tlukot jeho srdce, rychlý jako bubnování podkov cválajícího koně. Sálalo z něj radostné opojení, a to, že v někom dokázala vzbudit tak silné pocity, ji zalévalo vlnou radosti a pýchy, která ještě povzbuzovala její lásku.

"Teď," zasmál se Snape, až se mu hruď pod Hermioninou tváří zatřásla, "mi pravděpodobně přijde vhod, že je ředitelem téhle školy bývalý Nebelvír se značnou benevolencí vůči školnímu řádu."

Hermiona nechápala, o čem mluví, ale v tu chvíli jí to bylo jedno.


KONEC.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 martik martik | 29. prosince 2016 v 17:17 | Reagovat

Vždycky mám hrozný strach z posledních kapitol - u spousty skvělých povídek se mi stalo, že se mi poslední kapitola nelíbila a už nikdy jsem se k nim nevrátila. Tady se naštěstí obavy nepotvrdily a kapitola je stejně skvělá jako všechny předchozí a nese se v duchu celé povídky a velmi ráda se k ní znovu vrátím. Děkuji. Moc jsem si to užila. ♥ ♥

PS: Na fanfiction jsem si všimla, že jsi byla požádána o epilog. Já ho rozhodně nepotřebuji. Nepotřebuji vědět, jak to bylo po 10 letech a už vůbec ne, jestli měli děti. Jestli se pro něj nakonec přece jen rozhodneš, spíš bych uvítala, jak Harry zvládl Voldemorta, než srdcervoucí popis toho, jak Hermiona se Severusem žili šťastně až do smrti. Podle mě už všechno důležité bylo řečeno.

2 Pavla Pavla | 3. ledna 2017 v 8:12 | Reagovat

Děkuju moc za dokončení povídky v tak rychlém čase. Konec mi přišel dobrý, i když se podle mého vkusu Severus nějak příliš rychle vypořádal se ztrátou své nezávislosti a kontroly všeho kolem sebe. Ale to by bylo spíš na nějakou delší povídku. Chápu, že když autor ví, že to nebude na 60 kapitol, musí trochu zhušťovat.Jako prvotina je to super a už se těším na další skvělé nápady;-) .

3 Ginger White Ginger White | Web | 14. ledna 2017 v 15:26 | Reagovat

Tím koncem jsi už jen podtrhla skvělý příběh. Četla jsem to úplně se zatajeným dechem a budu se těšit na další povídky. Jsi dobrá. :-)

4 ┼Nemessis mor Morticie ┼ ┼Nemessis mor Morticie ┼ | Web | 16. ledna 2017 v 8:53 | Reagovat

To je paráda O_O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama