Prokletí havranů - Zrada

18. července 2017 v 13:06 |  Prokletí havranů

IV

ZRADA

Po sedmé se ráno blíží,
čeká, hledí z okna ven.
Upřeně dnes dolu shlíží
na prašnou cestu pod hradem.



Náhle rušno je a čilo
na cestě k hradu vedoucí,
tak v hrudi jí poskočilo
srdce se z těla deroucí.

Uzřela ho jeti směle
v zákrutu prašné cesty.
Cosi se jí hnulo v těle,
zaplavilo ji štěstí.

Vyběhla ihned z hradu ven,
padla mu do náruče.
Náhle vrátil se ten sen,
divoce v ní srdce tluče.

Dychtivě naklonil se k ní
a hned ji rychle políbil.
Vrátil se zpět za sedm dní,
jak před týdnem přislíbil.

Pak poodstoupila krok,
by se na něj jen dívala.
Zdál se to totiž celý rok,
co mu sbohem dávala.

Družinu tu poté shlédla,
výpravu mnoha lidí.
A najednou prudce zbledla,
vyděšená, co to vidí.

Praporce k nebi vztyčené,
vlajka klanu vzduchem vlaje.
Jak krev pozadí červené
a havran znakem toho kraje.

Na slova vědmy vzpomněla
o krvi rudé za havrany
a teď před očima neměla
nic jiného na vše strany.

'Havrani vše ničí v letu,
klovou a drásaj tuto zem.
Pevně doufám, snad se pletu,
že všechno lehne popelem.'

A tu se před ní havran skví.
Tak nemůže to býti přec,
říká si, i když dávno ví,
že havranem je milenec.

Vždyť on ji přece miluje,
jak by ji mohl v srdce tnout?
Lásku a věrnost slibuje,
leč teď se musí rozhodnout.

Ona je prostě vůdce klanu,
a tak se musí zachovat.
Zase ale na druhou stranu,
je žena s touhou milovat.

Však musí se starat o lid,
v tu nenávist ji zalila.
Rychle musela si zvolit,
a tak si tedy zvolila.

V náhlém zlobném mysli stavu
prudce vytáhla svou dýku.
A v přítomnosti všeho davu
bodla mu ji do hrudníku.

Já nenaplním osud svůj…
to si přece slíbila.
Že udělá to stůj, co stůj,
tak přítele zabila.

K zemi padl její milý,
on a ona též od krve.
A trvalo dlouhou chvíli,
než promluvila teprve.

"Já stát se tvou ženou chtěla,
však ty's byl ten zrádce.
Vzala bych tě za manžela.
ty zradil bys mě hladce."

Upíral na ni kalný zrak,
překvapením širé oči.
A po krátké chvíli pak
usnul navždy jí v náruči.

Rozlil se teskný smutek
po ženině bílé líci,
provedla to hrozný skutek,
jeho žití zhasla svíci.

Vítr zpívá slova tklivá
o konci chvílí milostných.
A slza smutně mlčenlivá
stéká po tvářích bělostných.

Tak navždy se rozdělila
s jednou duší ta dvě těla.

Bez hnutí jak sochy stály
davy zvědavých lidí.
Uvěřit se možná báli,
že, pravda je, co vidí.

Když konečně došlo všem,
že krev barví jejich těla,
strnuli němí úžasem,
však pak strhla se mela.

Do útoku se hned dali
jeho věrní družiníci,
jí se ale bránit jali
její vlastní pomocníci.

"Havrani, ti neustoupí!",
křičí s touhou bojovat.
"Na rány nebuďte skoupí!
Za jeden život celý hrad!"

Zradila ho, připouštěla,
svou velkou, mladou lásku.
Snad však místo toho měla
dát svou zemi v sázku?

Teprve teď pochopila,
jak oplácí se zvědavost.
Pevně svou zbraň uchopila,
tělo zaplavila zlost.


Neměla se s věštkyní přít,
neměla chtít osud znát.
Kolik lidí mohlo žít,
kolik musí umírat.

Jaká je jejich naděje?
Kdo zemře, kdo bude žít?
Kdy vstoupí osud do děje?
Na smrt se musí připravit.

Neb, co učinila, zaviní,
že proroctví se naplní.

***

Stojí starý, smutný hrad
uprostřed temných lesů.
Dým stoupá k nebi jako had,
výkřiky hrůzy, děsu.

Hluboko ve smutném lese
tesknou píseň vítr zpívá,
hudba ta se hvozdem nese,
srdce ženy bolest svírá.

To osud se jí takhle mstí,
že oklamat ho chtěla.
Dnešek, ten byl jeho lstí,
on obral ji o manžela.

Temnota i v jasný den,
zmizelo všechno světlo.
Noční můrou stal se sen
a chlad vystřídal teplo.

A na její chladné tváři
v mdlém světle slza září.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 NaTyy NaTyy | Web | 18. července 2017 v 13:24 | Reagovat

hezká .)

2 Eliss Eliss | Web | 18. července 2017 v 14:50 | Reagovat

Zabít někoho jen kvůli věštbě :-(

3 ozvenypriboje ozvenypriboje | 18. července 2017 v 14:53 | Reagovat

[1]: Dík:)

[2]: No jo, ale existují i malichernější důvody:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama