Jak utišit písek

29. října 2017 v 12:30 |  Ostatní povídky
Povídku Jak utišit písek jsem napsala do soutěže Tiché písky v roce 2014 a získala za ni 2. místo. Jsem zvědavá, jak se vám bude líbit:)




Když jdu spát opilý, nemívám sny. Probudím se ráno, v hlavě černou prázdnotu a jazyk přilepený na patře.

Už dlouho se mi nezdál sen.

Tahle noc ale byla jiná.


Stál jsem v nekonečně dlouhé, zšeřelé chodbě ohraničené po obou stranách mohutnými sloupy. Hlava mi třeštila, a když jsem se zadíval na zem, podlaha tvořená černými lesklými dlaždicemi se pode mnou protočila. Zatlačil jsem si dlaněmi na spánky a zamrkal. Ukrutně jsem se potřeboval napít, nejen abych prolil vyprahlé hrdlo, ale také abych smyl tu odpornou pachuť, která se mi usadila v ústech.

"Žízeň, že ano?" ozvalo se náhle z pravé strany a do mého zorného pole vstoupil vysoký muž v prvotřídně ušitém obleku. Podle tváře bych ho odhadoval na třicátníka, ale jeho úzké a hluboko v obličeji ztracené oči vyzařovaly až hrůzu nahánějící zkušenost. Dlouhé bílé vlasy měl svázané v culíku, jenž odhaloval vysoké kouty, jeho obočí však bylo v kontrastu s vlasy uhlově černé. Kravatu měl kolem krku staženou tak, až jsem se podivil, že už se dávno neuškrtil. Ležérně se opíral o elegantní hůlku se zlatou rukojetí a v jeho postoji i výrazu obličeje bylo cosi odpudivě samolibého.
Přikývl jsem, a ani jsem si nestačil všimnout, odkud náhle vytáhl půllitrovou lahev perlivé vody.

"Neperlivá po prochlastané noci tak neosvěží," pronesl ledově sametovým hlasem, zatočil hůlkou, udělal několik kroků kupředu, a pak mi pokynul, abych ho následoval.

Nechápavě jsem se rozešel, otevřel lahvičku s vodou a skoro celou ji vypil na jeden zátah. Jazyk se mi konečně odlepil od patra. Spokojeně jsem zamlaskal.

"Ibalgin?" nabídl neznámý a z vnitřní kapsy černého saka vytáhl platíčko růžových pilulek.
Zakroutil jsem hlavou.

"Ale copak, copak?" usmál se škodolibě a zastrčil si platíčko zpátky do saka. "Myslel jsem, že prášky nikdy nepohrdneš."

"Kde to jsem?" zeptal jsem se. Mysl se mi po půllitru osvěžující vody trochu pročistila a já se konečně zmohl na pozornější prozkoumání okolí. Široká, temná chodba lemovaná dvěma řadami obrovských šedých sloupů se táhla snad do nekonečna. Otočil jsem se, ale ani na druhé straně jsem na konec chodby nedohlédl.

Neznámý se opět usmál. Měl ostrý, zlý úsměv a z jeho nevlídné tváře bylo jasně patrné, že mě nečeká nic příjemného.

"Jsi u mě doma," odvětil nakonec.

Přimhouřil jsem oči. "Tak kde máš koupelnu? Potřebuju na záchod."

"U mě doma nejsou žádné koupelny," zakroutil pobaveně hlavou.

"Proč jsem tady?"

Zastavil se a obrátil se ke mně čelem. "Protože jsem si tě vybral, Johne. Tento rok zrovna tebe."

"A co po mně chceš?" vychrlil jsem další otázku, aniž bych se pozastavil nad tím, že zná mé křestní jméno.

Zabodl mi hůlku s okovaným koncem do hrudě a upřeně se mi zadíval do očí.

"Chci obchodovat," odpověděl prostě a opět se rozešel. Podpatky jeho naleštěných polobotek klapaly o podlahu složenou z černých dlaždic a ten zvuk byl rytmicky doprovázen ťukáním okované hůlky.

"Vedeš nezřízený život, Johne," konstatoval.

"A co tobě je po tom?" vyprskl jsem zlostně, nesvůj z toho, že nemám ponětí, kde a s kým se to nacházím, a ačkoliv ve mně vzbuzoval podivnou svíravou úzkost, hodil jsem po něm nedopitou láhev vody. Trefil jsem se do zad.

Otočil se, černé obočí stažené k sobě, a v očích se mu nebezpečně zalesklo. "To už nedělej, Johne!" zakřičel a jeho ledový hlas zarezonoval mezi sloupy. "Mohl bys něco rozbít."

"Jako co?" ušklíbl jsem se.

"Sklo je křehké. Velmi křehké," vysvětlil mi záhadně. "Stejně jako život."

"Pověz mi, jak jsem se sem dostal a proč jsem tady!" nepřestával jsem naléhat.

Neznámý opět protočil hůlku v ruce a pomalu přešel k jednomu z postranních sloupů. "Pojď blíž, Johne," vybídl mě, zatímco si sloup před sebou zaujatě prohlížel.

Přistoupil jsem k němu a dech mi uvázl v hrdle. To, co jsem považoval za vysoký sloup, byly ve skutečnosti obrovské přesýpací hodiny. Po obou stranách chodby se táhla řada vedle sebe seřazených přesýpacích hodin. Vzhlédl jsem vzhůru a spatřil velikou skleněnou báň, ze které úzkých hrdlem proudil písek do spodní části, která byla již více než z poloviny plná. Až teď jsem si uvědomil, že vlastně už od první chvíle slyším vzdálené šustění naplňující celou chodbu. Byl to zvuk padajícího písku.

Hlava mě rozbolela o dost víc. Po zádech mi přejel mráz.

"Kde to jsem?" zopakoval jsem svou úvodní otázku.

"Už ses sice jednou ptal, ale abych nebyl nezdvořilý, znovu ti odpovím: U mě doma."

"A kdo jsi ty?"

"Správná otázka, Johne!" spráskl nadšeně ruce. "A proto ti na ni jako na jedinou nedám přímou odpověď."

"Proč ne?"

"Protože pak by to ztratilo kouzlo, nemyslíš?"

Zadíval jsem se na ohromnou masu písku snášející se z úzkého hrdla podezřele pomalu a s lehkostí po větru unášeného pírka. "K čemu jsou ty hodiny?"

Zakroutil beznadějně hlavou. "K čemu asi bývají hodiny, Johne? Měří čas přece!" odpověděl dětinským tónem, jako by se bavil s úplným hlupákem, rázem však svůj výraz změnil a zadíval se na mě s nesnesitelnou intenzitou. "Ty moc dobře víš, co je to za hodiny, přiznej si to."

Na sucho jsem polkl. "Odpočítávají čas do smrti."

"No vidíš, že sis ještě zcela nevypil mozek!" rozzářily se mu temné oči. "Ano, měří čas do smrti. V některých padá písek pomalu, tak pomalu, že ho ani neslyšíš. To je případ lidí, kteří žijí své životy zdravě a naplno - hodně ovoce a zeleniny, pohyb a pitný režim, znáš ty kecy," zakřenil se nelibě. "A u jiných, třeba jako u tvých, se nám písek valí jak z protrhnuté přehrady," věnoval mi radostný usměv.

"Ale samozřejmě nezáleží jen na správné životosprávě," pokračoval a přistoupil blíž k hodinám, u kterých jsme stáli.

"Záleží také na náhodě," dodal a udeřil hůlkou do skla. Spodní báň praskla s ohlušující ránou a nás zasypal písek, který se vylil na černou podlahu.

"Ups," zakryl si v předstíraném zděšení rukou ústa. "Nehoda," pronesl ležérně a ladně přeskočil k dalším hodinám. "Spíš autonehoda," upřesnil a dotkl se hůlkou i druhých přesýpacích hodin. Opět se ozval zvuk tříštícího se skla a nová hora písku se vysypala na podlahu. "Infarkt."

Pocítil jsem neskonalou hrůzu. "Nech toho!" zakřičel jsem z plných plic, až mi zaškubalo ve spáncích.

"Když ono to nejde, Johne!" protočil hůlku v ruce a přebrodil se ke mně přes vysypaný písek. "Je to jako droga, vždyť to znáš," mávl rukou.

"Pro… proč to děláš?" vykoktal jsem.

"Každý dělá to, co umí. Co umíš ty, Johne? Povalovat se a chlastat! Nejsme zas tak rozdílní, co myslíš? Jen ty mrháš jedním životem, zatímco já pracuju ve velkém," zvedl koutek úst a náhle se objevil u dalších hodin. Když jsem zaslechl tříštící se sklo, zakryl jsem si uši. Nic mě však nedokázalo zachránit od pocitu neskutečného zoufalství.

"To je život, Johne, smiř se s tím. Ty můžeš dělat spoustu věcí a neděláš nic. Já můžu jen rozbíjet hodiny, tak si to užívám dosyta," řekl a nechal prasknout další báň.

Zvedl jsem hlavu, zatímco se chodba přede mnou plnila pískem. Přelétl jsem tu rostoucí hromadu očima. Jak jasně jsem najednou viděl všechny ty mrtvé tváře skryté za písečnými dunami!

"Štve mě to šustění," řekl neznámý, zatímco si se zalíbením prohlížel další hodiny. "Ten stále přítomný zvuk. Chci, aby to utichlo. Mám rád tichý písek," vysvětlil a také se zadíval na písečnou poušť, kterou v chodbě vytvořil. "Toužím po klidu, ale ať dělám, co dělám, nikdy je nerozbiju všechny, vždycky se objeví nové," posmutněl náhle, a pak jako ve snu pomalým pohybem rozbil hodiny, na které se díval. Ani se nepohnul, když se na něj písek vyvalil. Pak se otočil mým směrem a sklepal si z hlavy drobná zrnka, která se mu tam usadila.

"Každý rok si sem vezmu jednoho z vás, jen tak pro pobavení. Jednoho z vás, aby mě přesvědčil, proč nemám jeho hodiny rozbít. Dneska je řada na tobě, Johne, a hádej co? Nikomu se to dosud nepodařilo. Ty, Johne, se udusíš ve spánku vlastními zvratky. Jak malebné," ušklíbl se. "Jaký život žil, tak i zemře."

"Jsi smrt?"

"Oh, né!" mávl pobaveně rukou. "Já nejsem smrt. Jsem obchodník. Obchodník s pískem. A má otázka zní: Co mi nabídneš za tenhle písek?" pokynul mi rukou a pomalu přešel k hodinám, u nichž z vrchní báně písek unikal až bolestivě rychle.

"Nabízeli mi peníze, nabízeli mi, že zasvětí svůj život pomoci druhým. Byli tu i tací, co mi nabízeli, ať si vezmu jejich manželku, dokonce děti… hlupáci. Jako by nevěděli, že peníze jsou mi k ničemu. Jako by netušili, že se nestarám o druhé. Jako by nechápali, že jejich příbuzné si můžu vzít, kdykoliv se mi zachce," otočil se na mě s krutým výrazem ve tváři a v náznaku úšklebku zvedl koutek úst. "Co mi nabídneš ty, Johne? Ty, který nemáš nic a nikoho?"

Sevřela se mi hruď. Hořečnatě jsem se zamyslel a skoro jsem se lekl, jak mě mé úsilí zabolelo. Kdyby nehrozilo, že se mi každou chvíli rozskočí hlava, dozajista by to šlo líp. Zapřemýšlel jsem nad všemi těmi příběhy, co jsem slyšel jako dítě - o vykoupení, o záchraně tím, že se člověk obětuje za druhé, vše mi ale bylo k ničemu. Chtěl můj život a já si v bolestném prozření uvědomil, že ať nabídnu cokoliv, nikdy to nebude stačit na mou záchranu.

"Tak co, Johne?" naléhal. "Vymáčkni se. Já mám sice věčnost, ale ty, ts,ts,ts," pohlédl opět na hodiny odměřující můj život. "Vskutku to nevidím na dlouho."

"Tentokrát sis vybral špatně, obchodníku," pronesl jsem a také se zadíval na písek proudící z vrchní báně. To šustění odměřující můj čas, ač bylo ve skutečnosti jen slabě slyšitelné, mi rvalo ušní bubínky. V každém zrnku, které přepadlo úzkým hrdlem, jsem viděl ztracený a promarněný čas.

"Když nic nemám, nemohu nic nabídnout, ale ani ztratit. Vezmi si můj život, jestli chceš, nebude ti k ničemu, jako nebyl mně."

Svraštil obočí a rty stáhl do úzké linky. Spatřil jsem, jak v dlani drtí madlo své hůlky a poznal, že nabídku jako jsem mu dal já, mu ještě neučinil nikdo.

"Nabídni něco!" zasyčel skrz sevřené rty.

"Aby ses mi mohl vysmát, že to nestačí?" vyprskl jsem. "Jsi větší chudák, než jsem já! Já sice chlastám a žiju ztrápený a ubohý život, ale jednou, jednou, až se všechen ten písek přesype nebo až se rozhodneš do nich udeřit tou svou trapnou holí, já budu mít klid. Ale ty máš před sebou věčnost, ne? Tak jsi to přece řekl. Já dosáhnu svého klidu, ale ty se tu budeš navěky trápit snahou utišit padající písek!"

Jeho bledá tvář náhle zbrunátněla. Svou hůlku přiblížil ke sklu mých hodin a já jsem zaťal ruce v pěst, když se její kovaný konec už už dotkl křehkého skla.

"Dělej," zařval jsem na něj. "Dej mi, po čem toužím už roky, jen na to nemám odvahu!"

V zuřivosti sklonil hůlku k zemi. "Nabídni mi něco!" zahromoval.

"Ne, protože ty nemáš za odměnu co nabídnout mě!"

"Že nemám?" usmál se náhle krutě. "Dobrá, když nechceš svůj život, co její," řekl a přešel k dalším hodinám. Bez mrknutí oka je roztříštil na padrť. "Nebo jeho?" navrhl sladce a opět se nechal zasypat pískem.

"Lidé umírají, Johne, a to jen kvůli tobě!"

Sevřel se mi žaludek.

"Nabídni něco, Johne, nebo za chvíli bude tahle chodba plná tichého písku!"

Skousl jsem si ret a trýznivě přemýšlel. "A co se změní, když ti něco nabídnu? Stejně se budeš pořád pokoušet všechny ty hodiny rozmlátit, tak co na tom záleží?"

"Třeba je nemusím rozbíjet tak rychle, hlupáku," osočil mě. "A když nabídneš něco vskutku ohromujícího, možná jich nechám víc přesypat až do konce a přibude spokojených stařečků a stařenek. Třeba pak i stárnoucí populace zruinuje ekonomiku, co já vím. Stát se může všechno a já jsem otevřený novým řešením. Nabídni něco," vyzval mě znovu.

Sklonil jsem pohled k zemi. Probíral jsem v mysli všechny možnosti, ale to otravné šustění písku mi nedovolovalo utřídit si myšlenky. Navíc jsem měl stále hlavu jako střep, hrozící vybuchnout jako rozbité přesýpací hodiny. A i já na chvíli ve své marnosti zatoužil, aby bylo chvíli ticho, aby ten písek přestal padat a šumět.

A pak náhle jako lusknutím prstu jsem našel východisko. Zvedl jsem hlavu a podíval se obchodníkovi zpříma do očí. Věděl jsem přesně co nabídnout. "Něco pro tebe mám," oznámil jsem tajemně.


S ohledem na pořadatele soutěže tu konec povídky nezveřejním. Pokud se chcete dozvědět, jak povídka dopadne, ozvěte se do komentářů a já vám závěr pošlu na e-mail. Nebo si přečtěte sborník Tiché písky. Je v něm mnoho zajímavých povídek:)



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 29. října 2017 v 13:25 | Reagovat

Moc se mi líbí, akorát mě mrzí že neznám konec ;-)

2 nudistka nudistka | Web | 29. října 2017 v 15:05 | Reagovat

Velmi velmi povedené a čtivé. Přečetla jsem tvoji povídku jedním dechem.

3 ozvenypriboje ozvenypriboje | 30. října 2017 v 11:22 | Reagovat

[1]: Tak mi napiš e-mail a já ti konec pošlu ;)

[2]: Dík:)

4 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 25. listopadu 2017 v 16:43 | Reagovat

Pěkně prosím (a k tomu i smutně koukám)! ;-)

5 ozvenypriboje ozvenypriboje | 25. listopadu 2017 v 16:57 | Reagovat

[4]: Máš to tam:)

6 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 25. listopadu 2017 v 17:36 | Reagovat

[5]: Však jsem si to taky užila! :D A ještě jednou děkuju!

Nikdy by mě takový závěr ani ve snu nenapadl! :D Znovu se musím smát, jak je to vtipný! :-)

7 Novotna Dita Novotna Dita | E-mail | 26. února 2018 v 18:10 | Reagovat

:-)Velice zajimave a co mu nabidl?

8 ozvenypriboje ozvenypriboje | 28. února 2018 v 19:14 | Reagovat

[7]: Díky, konec jsem ti poslala na e-mail:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama