Maják na útesu lastur - 1. část

25. listopadu 2017 v 13:32 |  Ostatní povídky
Povídka Maják na útesu lastur vyhrála v soutěži O dračí řád 2015.




Zuřila bouře.

Vlhkým, kamenným stavením postaveným ve svahu olysalého kopce otřásaly hromy, do špičaté sedlové střechy bubnoval déšť a skrz škvíry v dřevěných okenicích prosvěcovaly blesky až do ztemnělé světnice, kde jinak poskytovala světlo pouze petrolejová lampa visící u trámového stropu. Na plátěném ubrusu, jenž zakrýval starý oprýskaný stůl, byla navršená hromada jemného, bílého peří. Okolo stolu sedělo několik žen, které v pravidelném rytmu sahaly do velkého hrnce pro husí brka a následně je oškubávaly na hromadu před sebou.

I sem, do řídce obydlených vrchů nad přístavem, se donesl zvuk hromů a bouřícího moře tříštícího se o rozeklané útesy. Nic ale nedokázalo přehlušit ruch ženského tlachání.

"Walfred by se k Anně nehodil. Je to takový nemotorný hromotluk, Anna by potřebovala někoho…hm, svěžejšího," pronesla starší žena s plochým, opáleným obličejem podobným hliněnému talíři a odhodila stranou osten očištěného husího brka.

"Pravda, pravda," přikyvovala babka s dobrosrdečnými vráskami kolem očí a úst. "O Annu se ale nebojím, ta má a bude mít nápadníků vždycky dost. Ale Miri…" zakroutila nechápavě hlavou a vytáhla z hrnce další hrst tuhých brk.

Žena po její pravici, černovláska se štíhlým, koňským obličejem se pousmála. "Co to musí být za ženu, že si nedokáže udržet ani chlapa, jako je Orland? Toho jen tak něco nerozhodilo."

"A to se ještě tak často nevídali. Vždyť byl v jednom kuse na moři," přihodila další.

"Možná si našel nějakou jinou na pevnině, občas tam přece jezdíval," pronesla zamyšlená žena se šátkem kolem hlavy a odvrátila tvář, aby si mohla zakašlat a nerozfoukala při tom hromadu nadraného peří. "Nebo si ona našla milence a on se to nějak dozvěděl."

"Neblázni. Už jsem se divila, že ji chtěl Orland."

"Někomu i ošklivky připadají přitažlivé," zvedla pobaveně koutek úst žena s koňským obličejem a mrkla na společnici s orlím nosem nakrčeným nad hrncem s peřím. Ta se jen pochybovačně ušklíbla.

"Přece jen, když tě opustí tolik chlapů, musíš zákonitě začít přemýšlet, kde je chyba."

"Ono taky není moc o co stát," zvedla se ze židle dlouhá, hubená ostrovanka v pomuchlaných tmavomodrých šatech a přešla k oknu. "Najít pořádného chlapa je zázrak," řekla, zatlačila na jednu z okenic a opatrně ji otevřela.

"Irmo! Rozfouká se nám peří!"

"Potřebuju čerstvý vzduch, peří mám až v nose," nevěnovala námitkám svých kolegyň pozornost a vyhlédla zamyšleně ven.

Šedomodré nebe křižovaly rozvětvené blýskavice a v dálce se na pozadí zatažené oblohy a bouřícího moře tyčil kamenný maják, jehož bledé světlo pableskovalo osamoceně do noci.

"Vyhlížíš pořádného chlapa?" uchechtla se pobaveně černovláska, odhodila zbytek brk zpět do hrnce a rovněž se postavila po bok své přítelkyni, s lokty opřenými o parapet. "Ten starý hlídač majáku je pořád bez ženy, třeba bys u něj měla šanci."

Irma se usmála. "To určitě. Vždyť je to blázen."

"Neodsuzuj blázny. Člověk se s nimi aspoň pobaví."

"Bavit se ale není to, co chci s chlapem dělat, Kornelie. Alespoň tedy ne po většinu času," dodala úsměšně Irma a zasněně se zahleděla na štíhlou stavbu majáku. "Je bouře," pronesla najednou, jako by si toho do té doby nevšimla.

"Tak nakonec je to přízračný škuner, co vyhlížíš?" otočila se žena s orlím nosem jejím směrem.

"Možná," připustila dotázaná. "Na báchorkách starých bláznů je vždycky kousek pravdy."

"Nebuď bláhová. Mlha kroutící se nad mořem může lecjakému opilci připadat jako přízračná loď. Přece bys nevěřila takovým povídačkám."

Irma zamyšleně potřásla hlavou. "Můj otec se za bouře ztratil na Lasturových útesech a už ho nenašli.A ta loď se prý objevuje pouze za bouře a odváží duše zemřelýchnámořníků zpět na moře. Nemůžu na to nemyslet."

"Ty útesy jsou prokleté," pronesla tiše nejstarší z žen, aniž by zvedla hlavu od práce. "Tolik mužů již na nich přišlo o život, co já pamatuju. Takže ať už ta přízračná loď za bouřky křižuje zdejší vody nebo ne, jedno je jisté - ty útesy přináší smrt," kývala hlavou a rytmicky drala peří na hromadu před sebou.

Irma se ještě naposledy zahleděla směrem k majáku, za nímž blesky trhaly ztemnělou oblohu, a pak pomalu zavřela okenice, aby sílící vítr nerozfoukal jejich celovečerní práci.

Vysoko na obloze kroužili rackové a v lesklém zrcadle mořské hladiny se vlnily odrazy bílých přístavních domků a pohupujících se loděk.

"Je mrtvý," zvedl se od těla ležícího na břehu nohama ve vodě místní dráb, sundal si plátěnou čepici a se zafuněním si do ní otřel orosené čelo. Zpěněné vlny třpytící se prudkým poledním sluncem mu olizovaly vysoké holínky a dlaň, ve které svíral násadu halapartny, se mu potila.

"Očividné," ohrnul ret přivolaný přístavní hlídač, zatímco vkleče zkoumal nafouknutou mrtvolu, kterou vyplavilo moře v zátočině za přístavním molem. "Rána na hlavě. Není jasné, zda způsobená pádem do vody nebo úmyslně," zvedl zrak, rukou si zastínil oči před sluncem a pohledem přejel skalnaté pobřeží.

"Odkud by musel spadnout, aby ho vyplavilo moře tady?" zeptal se dráb a rovněž se zaměřil na zubatá skaliska, která se táhla od štíhlé věže majáku a směrem k přístavu postupně přecházela v pozvolný kamenný spád zdobený naplavenými mušlemi.

"Vše, co od majáku až k přístavu spadne do vody, vyplaví se v téhle zátoce," odvětil hlídač. "Chci pátrací oddíl. Prohledejte pobřeží odtud až po maják."

"A co máme hledat?"

"Cokoli. Stopy zápasu, krev na skalách, zatrženou látku o ostrý kámen. Pravděpodobně šlo o nehodu, nerad bych ale něco zanedbal."

"Teď se snažíš," ozval se drsný ženský hlas a hlídač se otočil k postavě stojící na mole. Vysoká, hubená žena upnutá i přes horkost letního vzduchu v kožených kalhotách měla ruce složené na hrudi, dlouhé plavé vlasy jí vlály v jemném přímořském vánku a odbojný výraz, který nasadila, ještě násobil nevlídnost její stažené, zamračené tváře. "Když se ale ztratil můj manžel, nikdo po ničem nepátral."

"Tvůj manžel se neztratil, Miri, utekl," podotkl stroze přístavní hlídač a pomalu vystoupal na kamenný břeh u mola kluzký tmavě zelenými řasami.

"A jak si můžeš být tak jistý, Gerisi? Vyjel rybařit a už se nevrátil. Mohlo se mu stát cokoliv! Mohli ho přepadnout piráti! Možná spadl přes palubu a moře ho někde vyplavilo zraněného!" začala horlivě vyjmenovávat scénáře ze své mysli. "Proč jsi ho kruci nehledal?"

"Mám důležitější věci na práci, než honit tvého uprchlého muže," ospravedlňoval se hlídač. "Kde není tělo, není zločin."

Miri se hořce usmála. "A kde není mozek, není rozum," dodala stranou spíš jen pro sebe a pohledem přejela klidné vody zátoky Chobot. "Všechno, co kdy Orland měl, bylo na tomhle ostrově, jen tak by ho neopustil," dodala potichu.

"Všechno, co kdy měl, bylo na jeho lodi," oponoval jí Gerisi. "A ta zmizela s ním."

"Byl to tvůj přítel," nepřestala naléhat. "Cožpak se tak lehce smíříš s představou, že odešel, aniž bys zkusil zjistit, jestli se mu náhodou nepřihodilo něco zlého?"

Přístavní hlídač přeskočil zídku, která lemovala kamenný břeh svažující se do moře, na němž částečně ve vodě a částečně na souši leželo tělo sběratele lastur Warrena, a po kameny dlážděné cestě přešel na dřevěné molo. Postavil se vedle zachmuřené ženy a mlčky shlížel na drába a další dva pomocníky, kteří nebožtíka pomalu vytahovali nahoru.

"Byl skvělý námořník, moře by ho nedokázalo překvapit," pronesl po chvíli.

Miri zakroutila zamyšleně hlavou. "Tehdy zuřila bouře stejně nelítostná jako minulý týden. Třeba vlna převrátila jeho loď, co já vím. A třeba není náhoda, že tu už tolik mužů zemřelo a vždy za bouřky."

"Co naznačuješ, Miri? Špatné počasí je nebezpečné pro námořníky stejně jako pro ty, co se pohybují na útesech."

"Děje se tu něco podivného," nenechala se odbýt.

"Nic podezřelého nevidím. Warren se určitě vydal na jeden ze svých nočních sběrů lastur, pravděpodobně ho překvapila bouře, on uklouzl a uhodil se do hlavy. A Orland? Nerad ti to říkám, Miri, ale několikrát se mi svěřil, že vás svazek nebyl z nejšťastnějších. Přemýšlel, že začne znovu na pevnině."

Miri si odfrkla. Jeho konstatování ji zřejmě nijak nepřekvapilo. "Každý z nás někdy přemýšlel o tom, že se přestěhuje na pevninu. Tenhle zpropadený ostrov je jako vězení."

"Možná byl pro Orlanda vezením váš vztah. Možná prostě musel pryč."

"Co ty o tom víš, Gerisi?" vyštěkla na něj. "Nic! Jen proto, že nejsem poslušná domácí puťka, přece hned nemusím být nesnesitelná fúrie?" zvýšila naštvaně hlas. Pohled na to, jak dva pacholci zvedají bledou mrtvolu starého sběrače lastur, ji tísnil v srdci víc, než by si byla ochotná přiznat. "Obyvatelé tohohle ostrova se rádi vyžívají v drbech. Moc dobře vím, co ty staré klepny probírají při svém večerním draní peří! Všechno jsou to ale jen babské klevety!"

"Co chceš, abych udělal, Miri?" kapituloval přístavní hlídač.

"Co já vím? Možná začni dělat svou práci a zjisti, co se stalo mému muži! Jeď na pevninu, zeptej se v Mlžném přístavu, jestli tam není jeho loď, jestli ho tam někdo neviděl…"

"Jsem jen přístavní hlídač, Miri," připomněl jí Gerisi.

"A se svým přístupem nic jiného nikdy nebudeš," dodala, naposledy shlédla na nosítka s mrtvolou, a pak se otočila k odchodu.

Zrádnou, křivolatou cestičkou kroutící se mezi ostrými skalisky a zalévanou vodou z vln tříštících se o nedaleké útesy kráčela odhodlaně temná postava. Vítr spolu s provazy deště ji bičoval po tváři, když zastavila u schodů vytesaných do kamene a vzhlédla vstříc dorážejícím dešťovým kapkám. Přímo nad ní se tyčila vysoká silueta kamenné stavby se zářícím okem mrkajícím do noci. Zhluboka se nadechla a rázným krokem zmizela uvnitř majáku. Temné točité schody ji dovedly až na vrchol, kde prošla kruhovou místností na venkovní ochoz.

Kousek od zábradlí, pod úzkou stříškou, která jen chatrně chránila před nepřízní počasí, seděl na rozviklané židli stařec kouřící dýmku. Profil, který byl v pravidelných rytmech ozařován světlem blikajícím nad jeho hlavou, měl stažený a zamyšleně hleděl na široký lán moře, které by v noci působilo jako jednolitá černá prázdnota, nebýt zvuku vln dorážejících na strmý útes a odlesků majákového světla blyštícího se na zčeřené hladině.

"Manfrede," pozdravila pokynutím hlavy. Ani se nepohnul, jen lehce odtáhl dýmku, koutkem úst vypustil hustý oblak kouře a dál upíral zamyšlené modré oči do dáli, jako by tam tušil nový světadíl.

"Lidé o tobě tvrdí, že jsi blázen," pronesla zpříma. Ani se nesnažila skrýt před deštěm pod úzký přístřešek.

"A o tobě zase tvrdí, že si nedokážeš udržet chlapa." Jeho hlas šustil jako suché podzimní listí a přes vřískot vln ho bylo slyšet jen stěží.

Naštvaně si odfrkla. "Kdyby to byl manžel jakékoliv jiné, dávno by ho hledali."

Přikývl, ale nic neříkal.

"Všichni si myslí, že mě opustil. Nebudu ti lhát, naše manželství nebylo ideální, ale Orland by nikdy nezvolil takhle radikální metodu, na to byl až příliš umírněný muž." Zadívala se na rozlehlou, neklidnou plochu moře. Nebe i hladina se slily v jednolité černé plátno, horizont se rozplynul, stejně jako její myšlenky ztracené v dálkách a v minulosti. "Navíc pořád věřím, že z naší lásky ještě něco zbylo."

"Vím, proč jsi tady. Zbytečně ale plýtváš svým časem."

Se staženou tváří se obrátila jeho směrem. "Povídá se, že tyhle vody křižuje přízračná loď a že na své palubě vozí duše mužů, co zahynuli na moři. Prý ses o ní několikrát zmínil, ale nikdo ti nevěří. Jestli mi však řekneš, že jsi na té lodi spatřil mého manžela, já ti uvěřím. Cožpak to nic neznamená?"

Strážce se bez zájmu položil hlouběji do židle. "Chceš, abych ti potvrdil, že je mrtvý. Chceš ujištění, že tě neopustil další muž, že nejsi harpye, se kterou nikdo nevydrží."

Naštvaně zaprskala. "Chci znát pravdu!"

"Ale já ti nabídnu jen pochybnosti."

Mírně si povzdechla a opět se zahleděla na moře. Vlasy i oblečení měla promočené, hmouřila oči, přesto ale jen klidně stála a nechala déšť, ať na ni doráží.

"Už tolik lidí tu zahynulo za bouře. Irmin otec, Katin děd, nedávno ten starý pobuda Warren Apogest… Spodní proudy vyplavily jeho tělo před několika týdny v Chobotu."

"Vše co na téhle straně ostrova spadne do moře nebo v něm utone, zanese voda do zátoky za přístavem. Orlandovo tělo se ale nenašlo, pokud vím."

"Možná zemřel dál na moři, kde nejsou spodní proudy tak silné. Orland vždycky rybařil až za Špičákem," pronesla a zahleděla se na malý skalnatý útvar, jenž čněl z moře jako osamocený ostrý zub nějakého hladového zvířete a v temnotě noci byl téměř neznatelný. "A proto potřebuji tvou pomoc," dodala. "Řekni mi popravdě, spatřil jsi ho na té prokleté lodi nebo ne?"

Poprvé se k ní otočil přímo. Obličej měl starý a vrásčitý, ale z očí mu vyzařoval zvláštní skrytý zápal stejně jako kamenný maják, který hlídal, prosvětloval lodím temnotu.

"Neviděl, protože není žádná loď," pronesl důrazně. "Smiř se s tím, že tě opustil."

Přikývla, aniž by na sobě dala znát jakoukoliv známku emocí. Z křečovitého držení jeho těla, maskovaného předstíraným nezájmem, poznala, že mu její přítomnost není po chuti.

"Jak dlouho tu děláš strážce?" zeptala se po chvíli.

"Od doby, co ten maják stojí."

"A nehodláš skončit, předpokládám? To je dobře," vzala jeho mlčení jako souhlas. "Protože věz, že tu s tebou budu na ten škuner čekat třeba každou noc. Za každé bouřky sem za tebou vylezu, dokud ten koráb neuvidím, nebo dokud sama sebe nepřesvědčím, že je to jen povídačka," pronesla s pohledem pevně upřeným jeho směrem, který jasně říkal, že pravdu objeví i bez jeho pomoci. "A věř, že dokážu být zarputilá, když se do něčeho pustím."

Stařec pokrčil rameny, jí ale neušlo, jak si na své židli nervózně poposedl. Otočila se opět směrem k moři, ruce si spojila za zády a upřeně sledovala vodní plochu, jako by tam přízračnou loď právě viděla. "Já vím, co je to za škuner," pronesla znenadání. "Může to být jen jediná loď."

"Nechápu, co máš na mysli."

"Orlandův otec, ještě než zemřel, mi vyprávěl příběh o zkáze jedné lodi. Kapitán tenkrát přehlédl útesy a škuner skončil na skalách. Většina námořníků se utopila, další rozdrtily vlny o skaliska. Prý měsíc znenadání zakryly mraky a hvězdy pohasly, jako by sama nebesa chtěla tu loď navést na skály. A i teď má být zoufalý křik mužů slyšet ve kvílení vln rozbíjejících se o břehy a v mořském dunění zaznívá praskot lodních ráhen a trhání plachet," zopakovala slova Orlandova otce. "Jaký jiný škuner by to mohl být?"

Starému strážci majáku se stáhly rysy a tvář mu potemněla. A až do rána, dokud se jantarové paprsky vycházejícího slunce nedotkly vodní hladiny, nepronesl jediné slovo.

Kniha, kterou držela v ruce, měla koženou, prsty času osahanou vazbu, a tuhé listy. Písmo bylo hrbolaté, ale čitelné, a přestože duběnkový inkoust na mnoha místech vybledl nebo se rozpil, bez problému se dokázala v popisu historie ostrova zorientovat.

Když ráno za rozbřesku kráčela kamenitou cestičkou mezi skalisky zpět do vesnice, hlavu měla plnou myšlenek. Tolik nehod a neštěstí odehrávajících se na jednom místě? Vždy za bouřky? Nevěřila, že by ji Orland opustil, ale jestli se mu přihodila nějaká nehoda a on zemřel, skutečně by ho spatřila na lodi duchů? Posměšně nad sebou zakroutila hlavou. Copak opravdu věřila povídačkám o přízračném škuneru? Manfred se o tom nikdy nechtěl bavit, jen párkrát, když v hospodě už už přepadával ze židle, si pustil pusu na špacír. A vyprávěl o lodi, co připlouvá s bouří. O dlouhých stěžních s potrhanými plachtami a o bledých tvářích námořníků, kteří ho na dálku mátožně zdraví.

Nevěděla, co si myslet a čemu věřit, byla ale skálopevně přesvědčená, že se na těch útesech děje něco divného, a ač mohl být její muž obětí toho spiknutí stejně, jako nemusel, rozhodla se, že tomu přijde na kloub.

Prstem přejela po hrubém povrchu papíru a zastavila se na popisu události, která ji zajímala.

Bouřící útesy. Křik námořníků. Potrhané plachty rozkousané zuby černých skalisek…

"Potřebuješ ještě něco?" zeptal se starý kronikář s plnovousem sahajícím až pod lem temně fialové kazajky.

"Ne, díky," zakroutila hlavou a položila se zpět do čtení.

Dřeva lodi praskala ve vlnách dorážejících na proražený trup. Loď se zasekla na skalnatých výběžcích předsazených před Lasturovými útesy a divoké nárazy moře spolu s ostrými zuby skal ji téměř roztrhly ve dví. Křik vyděšených námořníků, houpajících se na rozzuřených, hladových vlnách jako hadrové panenky, zanikl v poryvech skučícího větru a bouření vln. Potrhané plachty vlály ve vzduchu jako zástavy marnosti, v temnotě noci černé jako smuteční sukno….

Přeskočila pár rozmazaných řádků a prstem sjela až ke konci záznamu, kde ji do oka padlo několik kostrbatým písmem zapsaných jmen.

Neštěstí tenkrát přežilo osm mužů z jednadvaceti členů posádky. Mezi zachráněnými byli námořníci Oliver Olson, Dearth Paviery…

Irma byla druhým jménem Paviery! zvedla překvapeně hlavu od knihy rozevřené na stole. Dearth byl její dědeček. A jeho syn se ztratil za bouře na útesech. Rychle sklonila pohled zpátky na seznam přeživších námořníků.

Harald Bretany, Kerill Hardy - to byl Katin děd! Apogest. I toho už si útesy vzaly za oběť. Zahleděla se na další jméno a dech se jí zasekl v hrdle. Barett - jméno jejího muže. Sam Barret byl přece Orlandův otec…

Posadila se do staré rozvrzané židle s tvrdým opěradlem. To všechno byla dozajista jména ostrovanů, kteří za podivných okolností zemřeli na útesech. Celá vesnice si myslí, že ji Orland opustil, on však dost možná zaplatil za to, že byl synem starého Baretta, který přežil onu děsivou námořní katastrofu!

Zahleděla se na další jméno. Jerwyg. Starého Adalberta Jerwyga znala, a ačkoliv byl dozajista těsně nad hrobem, dosud žil a nikdy si nepamatovala, že by někdo z jeho rodiny či toho jména na útesech zemřel.

Pustila se do dalšího čtení. Jako poslední byl z vody vytažen kapitán škuneru přezdívaný Bludný Man. Ti, co přežili, usídlili se na ostrově a založili zde rodiny. Aby se zabránilo opakování takové katastrofy, vystavěli na pobřeží, na nejvyšším místě Lasturových útesů, maják jako připomínku hrozného neštěstí, při kterém zemřelo třináct námořníků…

Zaklapla kroniku, zhasla petrolejku a vydala se hledat starého kronikáře. On si bude určitě pamatovat jména těch, kteří na pobřeží přišli o život, a ona by se moc divila, kdyby se neshodovala se jmény námořníků, co měli to štěstí, že přežili zkázonosnou nehodu rybářského škuneru.

Stoupala krkolomnou cestou do vrchů nad přístavem. Nebe bylo zatažené, šedivě neurčité a pluly po něm velké těžké mraky jako válečné lodi na rozbouřeném moři. Přízemní kamenné stavení stálo nalepené na svahu řídce zatravněného kopce, na jehož vrcholu přecházela nažloutlá travina v borovicový les. Zaklepala na dubové dveře a po chvíli uslyšela šouravé kroky.

Hostovi otevřela stará žena s obličejem podobným hliněnému talíři. "Miri!" vykřikla, když proti polednímu slunci zaostřila zrak na svou návštěvu. "Tak ráda tě vidím!"

"Zdravím, Brunnilo. Potřebovala bych mluvit s tvým mužem," pronesla vážně, aniž by nějak reagovala na milé přivítání.

"Tak pojď, jen pojď dál," vedla ji hostitelka dovnitř. "Posaď se," pokynula k oprýskanému stolu uprostřed místnosti. "Dáš si něco?"

Miri jen zakroutila hlavou.

"Tak počkej, doběhnu pro Adalberta."

Miri se rozhlédla po neutěsněné chladné světnici s pár kusy starého nábytku a pytlem plným peří postaveným v rohu. Ušklíbla se. Neznala nudnější aktivitu než draní peří, pro místní klepny to ale byla výborná záminka pro večerní dýchánky a sdílení nejnovějších drbů. Pohledem se zastavila u komody pod parapetem krajního okna, na které stála ze dřeva vyřezaná loďka. Byl to trojstěžňový škuner s napnutými plachtami. Vstala, aby si dekoraci prohlédla, v tu chvíli ale do místnosti vešla Brunnila a za ní se v chůzi pohupoval Adalbert. Měl dlouhé šedivé vlasy, které mu vyrůstaly z lesknoucí se pleše, ale v jeho vrásčitém obličeji byly stále patrné známky deštěm a větrem ošlehaného námořníka. Nohy měl prohnuté do stran jako dva rybářské pruty a každou z nich zvedal s takovou námahou, jako by na nich měl přikované ocelové koule.

"Miri!" zaskřehotal. "Brun říkala, že se mou chceš mluvit. Děje se něco?"

Přikývla a posadila se zpět na židli. "Myslím, že ti hrozí nebezpečí," konstatovala ledově klidným hlasem bez známek jakéhokoliv pohnutí. Adalbert nakrčil nos a jeho překvapení se změnilo v úsměv, který mu starou tvář zvlnil jako harmoniku. "Nebezpečí? Mně? Že snad v noci spadnu z postele nebo spolknu při večeři rybí kost? V mém věku mi hrozí mnoho nebezpečí, ale zároveň mě v mém věku už žádné z nich neleká."

Brunnila před ně na stůl postavila mísu s koláči a posadila se po bok svého muže. "Jaké nebezpečí, Miri? O čem to mluvíš?" tvářila se vyděšeně.

Miri se otočila a ukázala prstem na dřevěnou loď stojící na komodě. "To je škuner kapitána Mana. Škuner, na kterém ses plavil, když ztroskotal na Lasturových útesech."

Adalbert překvapeně přikývl. "Jak to víš?"

"Tenkrát vás přežilo osm," pokračovala, aniž by na jeho otázku odpověděla. "Osm, kteří se usadili na ostrově, zůstali tu a založili rodiny. Osm nových rodin, osm nových jmen a krevních linií. Většina z těch osmi jmen zemřelo na útesech. Prokletých útesech, které jsou od té doby častěji než Lasturové nazývané Bouřící."

"Co to povídáš, Miri? Cožpak ses pomátla? Snad nevěříš, že za ty nehody může nějaká příhoda z minulosti? Prokleté útesy…přízračná loď…Vždyť jsou to nesmysly," zavrtěl hlavou.

Miri rázně vstala. "Paviery, Hardy, Olson, Bretany a Apogest…ty všechny už si vzalo moře nazpátek. Můj manžel byl druhým jménem Barret, jak jistě víš, potomek starého Barreta ze škuneru a ztratil se před několika měsíci na moři."

Adalbert zakroutil hlavou. "Připusť si, Miri, že tě opustil. Vždyť se na sebe podívej," pohodil vrásčitou rukou nad mísou s koláči. "Oblékáš se jako muž, mluvíš tu o zapomenuté tragédii a šířením babských výmyslů se snažíš zakrýt to, že s tebou nikdo nevydrží. Přijmi hořkou pravdu a přestaň mě strašit oživlou historií."

Miri rázně vstala, až židle odjela se zavrzáním dozadu. "Nepřibližuj se k těm útesům, Adalberte," procedila skrz zuby hrobově výstražným hlasem. "Naposledy tě varuju. Nechoď tam," dodala a s pevným výrazem se ostře podívala na Brunnilu. "Po jedné z dalších bouří budeš vysedávat u Chobotu jako já. Jako já tam budeš vyhlížet tělo svého muže. Ty útesy jsou prokleté." S těmi slovy rázně vyšla z místnosti a zabouchla za sebou vchodové dveře.



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 25. listopadu 2017 v 15:09 | Reagovat

A kdy bude pokračování? :-)

2 ozvenypriboje ozvenypriboje | 25. listopadu 2017 v 15:14 | Reagovat

[1]: :D Myslím, že zítra:)

3 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 25. listopadu 2017 v 15:17 | Reagovat

[2]: Tak to si nechám líbit! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama