Maják na útesu lastur - 2. část

26. listopadu 2017 v 13:01 |  Ostatní povídky


Venku se už pomalu stmívalo, ona ale pořád nebyla schopná se uklidnit. Tupohlavci! Cožpak si na tomhle ostrově nikdo nevidí dál než na špičku vlastního nosu? Dubová prkna zavrzala pod jejími těžkými škorněmi, když naštvaně dupala podpatkem o podlahu kuchyně. V ruce drtila pohár s ledovou vodou, žízeň však vůbec neměla. Postavila pohár na stůl a vyhlédla oknem dolů do přístavu, kde se na moři pohupovaly bílé lodě a mezi přístavními úvazníky se kolébal pár opilců zpívající nějakou hospodskou odrhovačku.

Nad mořem se schylovalo k bouři. Ještě před chvílí byl vidět měsíc a hvězdy, najednou se ale hnala po obloze bouřková mračna tak rychle jako plachetnice, měsíc i hvězdy zmizely, na ostrov se snesla tma.

Bouchla pěstí do víka dřevěné, vyřezávané truhly pod oknem. Znovu bouře? Tak brzo po té poslední?

Na okenní tabulku začaly bubnovat první kápoty deště. Rychle vběhla do předsíně, z věšáku strhla pletený pléd, přehodila si ho přes ramena a hlavu a vyrazila ven. Už z dálky slyšela bouřit útesy. Zpěněná voda narážela v mohutných výbuších jak rány beranidla do strmých skal a vystřikovala na cestu vinoucí se podél pobřeží na vrchol útesů. Lodě v přístavu se na vodě zlověstně kývaly jako na houpačce rozhýbané nějakým maniakem. Maják stál na pozadí černé oblohy jako zdvižený prst, pevná upomínka neštěstí, jež se odehrálo za podobné bouře, jen před mnoha lety. Dospěla ke vchodu do majáku, náhlý nával tíživého pocitu ji však donutil zastavit a zahledět se na moře.

V dálce, ještě mnoho mil za Špičákem, který čněl osaměle do noci, bitý ze strany prudkými poryvy větru přinášející ledové krystaly spatřila mlhavý obrys vzdáleného škuneru haleného do kruté a nelítostné bouře.

Přimhouřila oči. Byla unavená, už celé noci nespala, možná proto nedokázala s určitostí říct, zda se jedná o skutečnou loď, nebo jen výmysl její fantazie, přelud vlnící se jako odraz ve vodní hladině. Do očí ji šlehala ledová tříšť, z únavy se jí točila hlava, přesto byla přesvědčená, že rozeznala úzkou příď s dlouhým čelenem vyčuhujícím šikmo vzhůru a přečnívajícím daleko dopředu jako nos mečouna, tři vysoké stěžně a potrhané, přesto větrem napnuté plachty. Obrys korábu, nebo jen jeho zdánlivá představa, se pomalu rozpouštěl, jak se vzdaloval na širé moře nebo jak se mlha nad vodou rozpouštěla. Zamrkala, snažíc si pročistit zrak.

"Co tu děláš, Miri?" ozvalo se jí za zády. S leknutím se otočila a spatřila starého hlídače majáku. Na sobě měl pršiplášť, déšť mu stékal z krempy do očí staženého klobouku.

"Viděl jsi ji?" zeptala se s očima otevřenýma dokořán překvapením.

"Co jako?"

"Přízračnou loď přece!" obrátila se čelem opět k moři. "Zdálo se mi, že jsem ji viděla," zašeptala. "A jestli je pravda, co si myslím, tak v Chobotu co nejdříve vyplave další tělo," dodala polohlasem spíš jen sama pro sebe. "Chudák Adalbert…"

"Nechápu, o čem mluvíš," zatvářil se strážce majáku zmateně.

"Neříkej, že jsi ji neviděl. Z toho svého vysokého posedu ti přece nic neunikne!" sklopila zamyšleně hlavu, když jí odmítal dát odpověď. "A co Adalbert?" zeptala se najednou. "Přiznej, že byl tady!"

Strážce na to opět nic neřekl, ztracen ve vlastních ponurých myšlenkách upíral zrak na skalnatý útvar zavný Špičák.

"Slyšel jsem, že jsi za ním byla."

"Brunnila je zřejmě větší drbna, než jsem si myslela," založila si Miri ruce na hrudi a skousla si spodní ret.

Manfred jen pokrčil rameny.

"Musel tady být. Pro koho by jinak přijela ta loď?"

"Já jsem žádnou loď neviděl. A záleží na tom vůbec?" otočil pohled přímo na ní. "Orlanda ti to nevrátí. Opustil tě, tak se s tím smiř."

"Všichni mi pořád říkáte, ať se s tím smířím. Je lehčí smířit se s odchodem než s potupou! A proto nepřestanu tvrdit, že se tu děje něco podivného!" vyštěkla a otočila se k odchodu. Ještě naposledy se obrátila na postavu starého strážce ztrácející se v ustávající bouři. Byl stejně osamocený a smutný jako maják, který stál za ním a který měl za úkol strážit.


Už šestý den seděla na kamenné zídce vinoucí se podél cesty nad zátokou Chobot skrz přístav až do Vrchů. Zídka byla vlhká, prorostlá mechem a travinami. Zavrtěla se na nepohodlném, studeném kameni a shlédla dolů, kde se do skalnatého břehu zakusovala tenká zátočina.

Nic.

V Chobotu se čeřila voda, co hledala, ale dosud nespatřila.

Zhluboka si povzdechla a opřela se za zády o ruce. Na obzoru pomalu vycházelo slunce. Velký žhnoucí kotouč rozléval po moři modrojantarovou barvu úsvitu, vzduch byl prosycený vůní soli a nad hlavou jí skřehotali rackové. Na bílo natřené kamenné domky kolem přístavu zářily v prvních ranních paprscích a na skalnatém výběžku za přístavem stál vysoký, hubený maják - stavba stejně smutná a osamocená, jako se cítila ona sama.

Znuděně zahoupala nohama. Chtěla si z jedné boty sundat našlapané bahno, když se však předklonila dopředu, spatřila, jak voda v Chobotu náhle zabublala, jako by přišla k varu, a s lenivým DUM, jako když se odzátkuje stará hliněná nádoba, se na hladinu vyhouplo tělo bělovlasého námořníka.

Popadla dech a rychle seběhla k vodě. Mrtvola plavala obličejem dolů, s námahou ji otočila a vytáhla na strmý, kamenitý břeh. Zakryla si rukou ústa. Tělo bylo pomlácené a namodralé, jako by spadlo z velké výšky, nebylo ale pochyb, že se jedná o Adalberta Jarwyga.

Hlasitě si povzdechla. Tak to byla přece jen pravda!

Neváhala, vyšplhala zpátky na cestu a doběhla skrz přístav na malé náměstíčko se studnou, kde zazvonila na varovný zvonec. Z nízkého strážního domku s břidlicovou střechou a prověšenými okenicemi se vypotácel přístavní hlídač a v běhu si zavazoval šněrovačku bílé košile.

"Co to má znamenat?" křičel rozespale a vyděšeně se rozhlížel po okolí. Když ji spatřil a poznal, kdo svolal poplach, zastavil se v půli kroku a zhluboka si povzdechl. "Miri. Co se děje?"

"V Chobotu vyplavalo další tělo," oznámila mu stroze.

Obočí mu málem odlétlo z čela. "Kdo?" vyhrkl a rychle si začal opět upravovat košili.

"Adalbert Jarwyg."

Chápavě přikývl. "Brunnila tu za mnou před pár dny byla. Říkala, že se nevrátil domů."

"Nevrátil odkud?"

"Od pobřeží. Prý se vydal večer asi před týdnem za Manfredem o něčem si promluvit a…"

"…pak začala bouře a už nepřišel," dořekla za něj.

Přikývl.

"Tak přímo od něj věděl, že jsem za ním byla, ne od Brunnily," pronesla stranou jen pro sebe a zamyšleně si přejela prstem po bradě.

"Věděl co?" zachytil Gerisi její poznámku, která ho ale nechala dokonale zmateného.

"Byla jsem ten den za Adalbertem - varovat ho. A on šel potom rovnou za Manfredem…"

"O čem to mluvíš sakra?"

"Něco mě napadlo. Pojď," vyhrkla a popadla Gerisiho za rukáv bílé košile.

Seběhli po cestě mezi přístavními domky s modře natřenými okenicemi k pobřeží a vydali se podél skalisek k majáku. Miri držela hlídače celou dobu za rukáv a táhla ho za sebou jako neposlušné dítě, co odmítá následovat svou matku, zatímco Gerisi se za ní potácivě loudal a každou chvíli zakopl o vlastní nohu.

"Kam mě to vlečeš, Miri?" dožadoval se odpovědi, když minuli zátoku Chobot, kde pohledem přes nízkou zídku zahlédl na břeh vytaženou mrtvolu starého námořníka, a bez zastavení začali stoupat dál směrem ke štíhlé stavbě.

"Víš o té námořní katastrofě, která se tu odehrála pře lety? Ještě než jsem se já nebo ty narodili?"

Potřásl hlavou. "Nějaká loď najela na útesy, zemřelo tenkrát dost mužů. Orlandův otec, tuším, byl jeden z přeživších. Při nějaké příležitosti mi o tom vyprávěl," vzpomněl si Gerisi, jeho tón ale dávala jasně najevo, že nechápe jakoukoliv spojitost.

Přikývla. "Orlandův otec a další, co přežili to neštěstí, se usídlili na tomhle ostrově a vystavěli maják, aby se podobná událost už nikdy neopakovala."

"A co to má s čím společného?" zatáhl hlídač za rukáv košile na znamení, ať zastaví, a díky trhavému zvuku poznal, že právě přišel o nejoblíbenější kus svého oblečení.

"Podle mě všechno," pustila ho a zůstala stát na místě s rukama v bok. "Katin děd byl na té lodi a jeho tělo našli už před lety v Chobotu stejně jako těla dalších námořníků z toho škuneru. Apogest a Jerwyg se na něm plavili také a vidíš, jak skončili. Podobně dopadl Irmin otec, který se tu ztratil a nikdo ho už neviděl, protože byl synem jednoho z přeživších, stejně jako Orland…"

"Co tím chceš říct?" svraštil Gerisi obočí v marné snaze porozumět tomu, co mu vyprávěla, zatímco si zkroušeně prohlížel rukáv svého svršku odtrhnutý v ramenním švu. "Dlužíš mi novou košili," upozornil ji jen tak mimochodem.

"Posloucháš mě vůbec?" rozhodila naštvaně rukama a donutila ho tak zvednout zrak a upřít pozornost opět na ni. "Na útesech umírají zachránění z oné lodi nebo jejich potomci."

"Loví je duchové z přízračného škuneru, to mi chceš naznačit?" zasmál se pohrdavě.

"Nic nenaznačuju, ale konečně vím, kde hledat odpovědi," oznámila mu a zahleděla se dopředu ke štíhlé věži na pozadí mraků houfujících se k další bouři.

S ohledem na pořadatele soutěže tu konec povídky opět nezveřejním. Pokud se chcete dozvědět, jak povídka dopadne, ozvěte se do komentářů a já vám ji pošlu na e-mail. Nebo si přečtěte edici FASCINACE :).



 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Magicmax Magicmax | E-mail | Web | 26. listopadu 2017 v 13:20 | Reagovat

Krásná povídka, adminko! :) Povedla se ti. :)

2 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 26. listopadu 2017 v 13:27 | Reagovat

Hledala jsem adresu písků, abych ji doporučila kamarádce - a našla jsem pokračování dřív, než si to ke mně přihasil s oznámením Bloglovin. :-)

Poslušně hlásím, že bych MOC RÁDA znala i další řádky příběhu a tak znovu prosím. :-)

3 ozvenypriboje ozvenypriboje | 26. listopadu 2017 v 13:52 | Reagovat

[1]: Díky:)

[2]: Už k tobě letí:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama