Konec života na zemi

20. května 2018 v 16:43 |  Ostatní povídky
Povídka stará jako život sám...:)





Plížila se tísnivou tmou lesa, její tichý dech doprovázelo křupání větviček a zlověstné skřípání závěsu lucerny. Měsíc poskytoval jen slabé světlo a přes příkrov spletených větví se ke zrádným kořenům stříbřité paprsky nedokázaly prokousat.

Kordan už ji určitě netrpělivě očekává. Snad si matka nevšimla, že odchází z domu…

"Orino!" zašeptal mužský hlas z houští.

"Kordane, jsi to ty?"

Mezi stromy se vynořil obrys vysokého muže. Dívka vydechla. Dvě silné paže ji chytily kolem pasu, pak ji váha jeho těla strhla na jehličí. Lucerna se zakutálela mezi keře.

"Ach Kordane…"

Světlo se pomalu vytrácelo, až plamen dočista zhasl. Milence pohltila temnota.



"Kruci!" zaprskal Měsíc, až hvězdy zhasínaly. "Zase nic!" Naštvaně zadupal na nebeskou klenbu. "Už mě to přestává bavit!"

"Copak, bratře? Proč se tak vztekáš?" zeptala se přicházející postava oděná ve zlaté záři. Její vlídná tvář rozlévala hřejivé, pokojné teplo. V porovnání se svým bratrem Sluncem si Měsíc připadal jako mihotavý plamen svíčky vedle bouřící ohnivé hranice.

"Běž již spát a předej vládu mně."

"Počkej ještě chvíli," zaúpěl Měsíc. "Přes tu hloupou tmu nikdy nic nevidím, a i kdybych viděl, v noci se stejně nic neděje. Je to nuda k zhasnutí."

"A co všechny ty vraždy, přepadení a loupení? Noc je jejich čas a ty jejich svědkem," oponoval klidný, vřelý hlas.

"Ale já nic nevidím! Temnota všechno skryje."

"Nemůžeme si vyměnit role, takový je náš úděl."

"Nech mě tu jen na chviličku. Chci se podívat, jak vypadá den."

Slunce zakroutil hlavou. "Stejně tak bych si já mohl přát spatřit noc, nic takového však není možné."

Měsíc smutně sklonil hlavu a ustoupil. Dál každou noc poslušně bděl nad ztemnělou krajinou a snažil se prohlédnout černý závoj tmy. Ale pokaždé, když se začínalo rozednívat, přicházel jeho bratr, aby ho vystřídal. Kolikrát prosil a škemral, aby mohl zůstat déle, jenže bratr byl neoblomný. Roky plynuly a zoufalství přerůstalo v šílenství. Záviděl svému bratrovi a dal by cokoli, aby mohl spatřit den.

"Běž již, bratře," oslovil ho Slunce jako pokaždé. "Přenechej vládu mně."

"Jen pár minut navíc, už se rozednívá."

"Tady není místo pro nás oba," odvětil Slunce netrpělivě. "Tvá je noc a můj je den, smiř se s tím konečně," vyšlehl zlostnou erupci.

Měsíc nastavil bratrovi odvrácenou, temnou stranu obličeje. Pevně se na Slunce zahleděl, až musel přimhouřit oči do podoby úzkých měsíčních skvrn. Zatoužil uhasit všechno to světlo, které bratr vydával.

Než se Slunce vzpamatoval, sevřel Měsíc křečovitě prsty kolem jeho krku. Slunce byl větší a statnější, ale Měsíci dodávala sílu touha spatřit, co nikdy neviděl. Přitlačil, až obloha potemněla, hvězdy se schovaly za mraky a kolem měsíce se rozlila krvavá zář. Nebyl ani den, ani noc.

Slunce se zoufale snažil ruce svého bratra odtrhnout, ale ten stiskl jeho hrdlo ještě pevněji. Slunce se dusil, až začal pomalu rudnout. Hlava se mu nafoukla do podoby červeného obra, pak splaskla na bílého trpaslíka. Všechen svit vymizel, nastala tma. Bezvládné tělo se sesulo k zemi a vypařilo se jako louže v horkém dni.

Měsíc se vyklonil přes okraj mraků, natěšený spatřit svět zalitý světlem, lidskou radost z nového dne… Děti hrající si u vody, poskakující kolem sukní svých matek, zemědělce obdělávající půdu, pradleny máchající košile v řece. Kvůli tomu pohledu byl ochotný zabít i vlastního bratra. Krajina se však stále skrývala za clonou černočerné tmy, úsvit nepřicházel.

A kdyby přece jen Měsíc prohlédl skrz temnotu, nespatřil by to, co hledal. Uviděl by jen zmrzlou krajinu bez života, bez rostlin, zvířat i lidí. Uviděl by jen smrt a zmar.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 sw sw | Web | 20. května 2018 v 19:28 | Reagovat

Síla, že ještě někdo píše povídky. Moc ráda jsem si ji přečetla, nebude třeba pokračování, co se stalo s milenci? :)

2 stuprum stuprum | Web | 20. května 2018 v 20:18 | Reagovat

Měsíc explodoval, když se spojil s Venuší. :)

3 ozvenypriboje ozvenypriboje | 20. května 2018 v 20:20 | Reagovat

[1]: Milenci jsou mrtví:D

[2]: Napiš to do literární soutěže o nejlepší nejkratší sci-fi povídku:D Vyhlašujou to každej rok:D

4 Poustevnice, Čarodějka Poustevnice, Čarodějka | E-mail | Web | 22. května 2018 v 7:41 | Reagovat

Krásně napsané, ale smutné.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama